Tisíc a jedna noc I: Počátek

Noc nových začátků a nepoznaných zákoutí lidské duše. Čas, kdy jsem vstoupila do světa dospělých, ale byla pořád dítětem...Nepsané heslo zní: První dojem bývá obvykle chybný. Ovšem jen ten první dojem, který je obalen nánosem vědomého hodnocení.

Prolog

Žil kdysi mocný a obávaný, ženami milovaný, pán Hradu. Byl pánem všeho, čeho se mu zachtělo - ovládal ženy lusknutím prstu, dostal od nich všechno, na co jen pomyslel, i to, na co ještě pomyslet nestihl. Měl tisíce poddaných, jež mu každou minutou prokazovali svou loajalitu. Nikdo nevěděl, co je k tomu vede - strach, obdiv, prospěchářství a nebo ho mají opravdu rádi? Často na svém Hradě hostil urozenější, mocnější a bohatší pány ze všech koutů světa a všichni dojednoho mu prokazovali úctu. Přitom jeho hmotné bohatství mnohdy nedosahovalo ani tisíciny jmění muže, kterého zrovna hostil. Snad svou inteligencí, silou osobnosti a znalostí lidských povah tohle všechno dokázal. Pánova loajalita vůči mužům byla bezbřehá, avšak nepřekonala jeho pohrdání ženským pokolením.

Rád si zahrával s ohněm. A právě se ženami. V podstatě všechny jen využíval, a když dostal, co chtěl, rozesmál se, že přece nikdy nic nesliboval. Přesto se do něho bezhlavě zamilovávaly. Šuškalo se v širém okolí, že dostane do postele každou, kterou si jen zamane. Používá k tomu rozličných triků a je mistrem ve svádění. Čím déle žena odolává, tím horší osud ji nakonec stihne. Dokonce se prý vsází se svými přáteli, kolik dam mu během jediné noci podlehne. Jako ten upír v noci bdí a k ránu uléhá a v jeho tajné komnatě na Hradě probíhají divoké sexuální orgie, jež si málokdo dovede představit.

Ať už tohle všechno byla pravda nebo ne, sám pán Hradu o sobě podobné zvěsti s radostí rozšiřoval. A tak vznikla legenda, do níž se brzy zapletla jedna mladá dívka. I o ní bude následující vyprávění.

I.

U nás doma se o něm nemluvilo a mě popravdě ani nikdy nezajímal. Soustředila jsem se na studium, svoje kamarádky a psaní. A na muže samozřejmě také. Vždycky jsem se však zamilovávala do svých vrstevníků - ti staří mi byli ukradení. A podle toho, co se vyprávělo, musel být pán Hradu hodně starý. Noční život v putikách a pochybných hostincích mě také moc nelákal, narozdíl od většiny mých vrstevníků. Radši jsem si sama někam zalezla, psala příběhy a básně či jen tak dumala o životě.

Jenže pak se cosi změnilo. Dosáhla jsem věku dospělosti a dokončila studia. Než jsem měla nastoupit na další, čekaly mě volné čtyři měsíce. Co s nimi? Najednou mě to táhlo ven, chtěla jsem nové zážitky, seznamovat se s lidmi a najít odpovědi na své otázky. Začala jsem přemýšlet, jaký asi je noční život na Hradě a v podhradí, a že bych se tam ráda co nejdřív vypravila. Maminka nebyla nadšená, ale nebránila mi. Odmalička mezi námi panovala oboustranná důvěra, takže mě pustila, kam jsem chtěla. Ovšem i tentokrát mi důrazně kladla na srdce, ať jsem opatrná a přijdu včas domů. Všechno jsem slíbila, čapla své dvě nerozlučné kamarádky Noru a Ninu a vydaly jsme se směrem k Hradu.

Samozřejmě jsme se na noční dobrodružství náležitě připravily - účes, líčení, oblečení. Oči jsem si obtáhla výraznou černou linkou, řasy taktéž nalíčila a natáhla na sebe nápadné červené šaty. Že jsem vypadala poněkud legračně, jako malá holka, co se dostane k máminým líčidlům a chce, aby to všichni poznali, jsem tenkrát neviděla. Naopak, připadala jsem si zatraceně sexy a doufala, že mě nějaký muž co nejdříve ocení. Ani oblečení nebylo to pravé ořechové. V extravagantních, nepadnoucích šatech se moje malá, hubená postava ztrácela. Nesnášela jsem svoje dětské proporce, ale nepřiznala bych to ani na mučidlech. Naopak - naordinovala jsem si povinné sebevědomí a neřešila to. Vlastně se mi podařilo samu sebe vnitřně přesvědčit, že jsem takhle spokojená a jinak bych vypadat ani nechtěla. Zakázala jsem si srovnávat se s ostatními, závidět a být nejistá. Plno lidí mi to zbaštilo.

Včetně Nory a Niny. Svým způsobem mě obdivovaly a braly jako autoritu. V naší partě jsem měla hlavní slovo a milovala jsem, když mi naslouchaly hltajíce každé písmenko. Všechny jsme měly nízké sebevědomí, byly nejisté a naivní. Akorát já jsem to celkem úspěšně skrývala. Ráda jsem mluvila, poučovala, ale úplně nejraději jsem si povídala. S někým, kdo mi stačil. Zbožnovala jsem ty chvíle, kdy vtažena do dialogu, zapomněla jsem na celý svět.

Když jsme se vyšplhaly až k Hradu, panovala již kolem černočerná tma. Ucítila jsem zvláštní mrazení v břiše, směsici nadšení a strachu z neznáma. Však příjemného strachu! "Děvčata, kam půjdeme?" rozhlédla jsem se nerozhodně po nádvoří. Ze všech koutů k nám doléhal hovor a smích. "Já nevím, je tady asi hodně hostinců. Nikdy mě nenapadlo, že je Hrad tak rozlehlý", hodnotila Nina. "Asi bych šla někam, kde je méně lidí, co myslíš, Ello?" nadhodila Nora. "Chtělo by to, jenže když půjdeme někam, kde se uslyšíme, zase se tam s nikým neseznámíme....to je dilema." "Já se stejně nechci seznamovat", pronese Nina. "A proč ne? Vždyť si pořád stěžuješ, že nemáš žádného chlapce. Dneska je šance." "Když já se neumím seznamovat, cítím se hloupě." "Ale umíš, jen to musíš zkoušet", radím jí. To já se seznámím s kýmkoliv chci. Cítila jsem, že ne vždy volím ty správné metody, jenže pro mě bylo tenkrát důležitější, že se překonávám a ne, co si o mně budou ostatní myslet. Nikdy bych nepřiznala, že před každou seznamovací akcí mám žaludek až v krku, hrdlo stažené, ruce se mi třesou a bojím se, že se ztrapním.

"Dobře, víte co? Tak někam prostě vlezeme, a když se nám tam bude líbit, zůstaneme, když ne, jdeme pryč", rozhodnu nakonec. "Dobrá", souhlasí obě. Ještě jednou se pozorně rozlédneme po nádvoří. Zrak mi najednou padne na něco barevného, svítivého, úplně vzadu. Vyrazím tím směrem a holky hned za mnou. Když přijdu blíž, zjistím, že to září do tmy velká lucerna z několikabarevného skla. Vytváří tak tlumené, příjemné osvětlení a my už v tu chvíli víme, kam půjdeme.

Jdu první a se zatajeným dechem vezmu za kovovou kliku těžkých, dubových dveří. Vstoupíme do jakéhosi salonku. Všude je cítít opojná vůně vanilky a skořice a na každém stolku svítí svíčka. V místnosti nikdo není. Pak si však všimnu jakéhosi muže sedícího v křesílku ve vzdálenějším rohu. Nehýbe se a vypadá, že si nás ani nevšiml. Také mu nevěnujeme pozornost a usadíme se ke stolku do pohodlných křesílek. "Tady člověk skoro leží", uchechtne se Nina a rozvaluje se jako paša. "Jo, je to tu skvělé, takové až tajuplné", přidám se. "Ale proč tu nikdo není?" Nora pokrčí rameny:"Asi jsou radši všichni v hostinci a nalévají se pivem ze soudku." "A nebo tady o tom moc lidí neví. My jsme si toho přece také v první chvíli vůbec nevšimly", napadne mě.

"Vylož mi karty", poprosí Nina. "Tak dobře, tady je to na karty jako dělané", sahám do kabely. Ale nemůžu je najít, poněvadž jako obvykle panuje v mojí tašce totální chaos. Přehrabuji se jejím obsahem, hlavu zabořenou donitř, když tu se nade mnou objeví stín. Rychle zvednu hlavu a nad námi stojí ten divný muž. Ještě než se stačím nadechnout a něco říct, zeptá se:" Přinesu vám něco k pití, dámy?" Aha, sluha! Že mě to nenapadlo dřív. "Máte svařené víno?"požádám ho. Kývne. "Já bych si dala kávu s koňakem, poprosí Nina. Opět jenom kývne. "A pro Vás?" obrátí se na Noru. Ta je z muže očividně nervózní. "No, já nevím, asi...ehm, tak si dám pohár bílého vína." On kývne potřetí a neslyšně se odporoučí. Jako duch. "Ten je divný, co?" zašeptá po chvíli Nina. "To tedy jo", přikývnu. "Všimly jste si, jak mluví a toho přízvuku? Určitě je to cizinec", podotkne již uklidněná Nora. "Já bych řekla, že je to Arab", hádá Nina. "Určitě je to Arab", souhlasím. "Ty černé vlasy a vůbec, celý vypadá exoticky."

Zanedlouho se líným krokem, s netečným výrazem v očích přišourá opět ten muž, tentokrát s podnosem v ruce. "Prosím, dámy", postaví před nás tři nápoje v nádherných pohárech a vedle každého položí úhledně poskládaný ubrousek. "Děkujeme", usměju se na něj, ale i mě vyvádí malinko z míry. Nedokážu to vysvětlit, ale přestože se dívá skrze nás, mám dojem, jakoby každou detailně rentgenoval. Nevěřím, že si nás nevšímá. "Čiší z něj respekt..." podotkne Nora hned, jak se vzdálí. "To tedy ano, na sluhu se nehodí", souhlasím. Mrknu po něm. Zase se usadil do svého křesla a strnule sedí. Hledí neznámo kam. Brzy jsem ale nucena přestat ho sledovat, protože děvčata chtějí vyložit karty. Když se pak za nějakou dobu podívám jeho směrem, už v křesle nesedí. Kam asi šel?

Zbytek večera už si jen bezstarostně povídáme, smějeme se, vykládáme karty a nakonec mi ani nevadí, že jsme v salonku samy. Tedy, až na skupinku hodně mladých chlapců, která se připoroučela chvilku před naším odchodem. Usadili se ke stolku vedle a začali hrát podivnou hru s kostkami, již jsme ani jedna neznala. Mladíci nám nevěnovali sebemenší pozornost a navíc mluvili jiným jazykem. Zmocnil se mě zvláštní pocit a také touha odhalovat z tohoto místa víc a víc. Musíme sem ještě někdy jít!