Ostatní vždycky vědí nejlíp, jak máš žít

...a taky, co jsi udělal špatně a jak bys to měl ideálně do budoucna dělat. Já tvrdím, že pokud ti neradí tvoji nejbližší, o kterých víš, že se ti snaží s nejlepším vědomím a svědomím pomoct, neposlouchej je! Protože...

...jak se říká: Nesuď nikoho, dokud jsi neušel míli v jeho botách. Nebo: Soudit může jen Bůh, protože jedině on zná všechny souvislosti.

Což jsou asi staré známé pravdy, které už jsme všichni stokrát slyšeli, ale přesto máme stále nutkání ostatní hodnotit a živit tím svou iluzi lepšího člověka, než jsou „ti druzí“. Sama se čas od času nechám tímto lákavým zdáním strhnout, až si pak zase musím vědomě připomenout, že všichni můžeme udělat chybu nebo se zmýlit, v čemž mi pomáhá i jistý film. Tímto bych ho těm, kteří ještě neměli to potěšení, ráda doporučila. Jedná se o film: Sully: Zázrak na řece Hudson.

Natočeno podle skutečných událostí, což dodává jeho poselství ještě větší váhu a naléhavost. Děj úplně ve zkratce:

Vnitrostátní let v rámci Spojených států je zmařen hned na svém začátku, kdy letadlo krátce po startu nasaje do motorů hejno ptáků. Motory jsou samozřejme poškozeny a závisí jen na kapitánovi, jak s celou situací naloží. Ten se nakonec rozhodne neriskovat přistání na některém z blízkých letišť, ale položit stroj přímo na řeku Hudson v centru New Yorku. Jeho náročný manévr je úspěšný, čímž zachrání život všech stopětapadesáti pasažérů na palubě. Vše by se mohlo zdát jako klasický happy end, jenže kapitán je brzy postaven před soud. Proč?

Vyšetřovatelům připadalo, že kapitán situaci vyhodnotil zcela mylně a zbytečně tak nebezpečným manévrem ohrozil životy tolika cestujících. Podle těchto odborníků mohl a hlavně měl přistát na jednom z nejbližších letišť, protože by to býval stihl. Takže ne, kapitán není hrdina, ale naopak zločinec a nezodpovědný člověk, který neodvedl dobře svou práci.

Tým expertů je tedy pověřen soudem, aby provedl rozsáhlé testování, jehož cílem je jednoznačně prokázat, že kapitán měl čas a prostředky k tomu, aby vzhledem k výšce, v níž se letadlo nacházelo, jeho rychlosti, rozsahu poškození motorů a dalším veličinám STIHL bezpečně doletět na jedno z přilehlých letišť.

Tým několik týdnů za pomoci počítačové techniky a různých simulátorů zkoumal, jak se měl kapitán ideálně zachovat. Následně k soudu dorazí s neúprosným výsledkem: Ano, zcela nezpochybnitelně jsme prokázali, že kapitán Chesley Sullenberger by býval stihl přistát na jednom z letišť v okolí, což měl i udělat. Verdikt? Těžké pochybení hlavního pilota, takže Sully, obhaj se, jak nejlíp dokážeš!

Co teď? Kapitán je viditelně v šoku, otřesený, rozhozený a hlavně vůbec neví, jak uchopit svoji obhajobu. Vždyť přece konal podle svého nejlepšího vědomí a svědomí! Nešlo mu o nic jiného, než zachránit lidi. Jak může někdo tvrdit, že se zachoval zásadně špatně?

Sullyho obhájce taky tápe... cítí, že jeho klient je v právu a tak rád by mu pomohl, jenže... fakta a výsledky výzkumu mluví jasně, jak se postavit jejich výpočtům, neúprosným grafům a přesným číslům, no jak? Týdny testování se přece nedají jen tak zpochybnit.

„Víte, já netvrdím, že jsem něco nemohl udělat jinak nebo lépe...“ povídá kapitán obhájci při jednom z rozhovorů. „Ale bolí mě, že vyšetřovatelé tak jednoduše smázli celý můj počin ze stolu, jakože všechno špatně. Já jsem v momentně nehody nevěděl, co přesně se stalo, jak moc jsou motory poškozené, jak se letadlo zachová. Opravdu jsem považoval za zbytečný risk snažit se dostat na některé z letišť... zatímco přistání na Hudsonu se jevilo jako to nejméně riskantní. Chlape, dyť já jsem se musel za několik desítek vteřin, maximálně jednotek minut rozhodnout, co vlastně udělám. Ale věděl jsem, že při troše štěstí dokážu na vodě přistát. Naproti tomu zkoušet nějaký letiště? Prostě jsem se šíleně bál, že to nestihneme...“

„Počkat!“ rozsvítí se najednou obhájci oči. „To je ono! To je přesně ono. Na tomhle postavíme naši obhajobu!“ „Na čem myslíte?“ pohodí Sully nechápavě hlavou. „Že jsem nevěděl, bál se...“ „Ano... tedy, ne tak docela, všechno vám vysvětlím a uvidíte, že vyhrajeme...“

Obhajoba vypadala nějak takto:

„Vážený soude, ačkoli nezpochybňuji výsledky vyšetřovatelů, fakt, že by býval kapitán v oné krizové situaci stihl doletět na blízké letiště, je nutno brát jako naprosto nepodstatný. Hned vysvětlím – experti strávili desítky až stovky hodin na simulátorech a počítačích, provedli x-pokusů, vyzkoušeli nespočet kombinací a spočítali optimální řešení. Znali všechna fakta - tedy příčinu poškození motorů, rozsah tohoto poškození, stav celého letadla a další. Nasimulovali si ideální trasy pro dolet na okolní letiště a u těchto variant spočetli čas. Toto opakovali několikrát. Seděli v klidu u svých počítačů a zkoušeli a zkoušeli, přičemž na své pokusy měli takřka neomezenou dobu. Zapojili veškerou techniku, kterou bylo možno využít. Jenže v tom právě tkví ten největší zádrhel! Pan kapitán Sullenberger je totiž „jen“ člověk.

Vyšetřovatelé, cením si toho, že jste za několik týdnů pomocí vyspělé techniky došli k tak jasnému výsledku. Jenže můj mandant měl na rozhodování pouhé desítky vteřin! Navíc nevěděl, co přesně se stalo, neznal rozsah poškození, orientovat se mohl jen podle přístrojů v kabině a to ještě navíc v neuvěřitelné rychlosti a pod obrovským tlakem. Stačilo jen na chvíli zaváhat, ztratit drahocenné vteřiny a všichni už teď mohli být mrtví. Na to, prosím vás, pamatujte! Když celé dny neděláte nic jiného, než že sedíte u simulátorů, které vám dosadí do vzorce proměnné a pak neúprosně sdělí verdikt, je nad slunce jasné, co by bylo bývalo nejlepší udělat. Jenže my se tady bavíme o lidském faktoru. Letadlo řídili lidé, stala se nehoda a ti samí lidé museli během kratičké doby v nepředstavitelném stresu situaci vyhodnotit a hlavně reagovat – a to takřka hned. Kapitán prokázal železné nervy a obdivuhodné schopnosti. V neposlední řadě také odvahu a smysl pro zodpovědnost. Takže nezlobte se na mě, ale kdo z vás si vůbec dovolí kapitána soudit?“

V místnosti nastalo hluboké ticho. Právem. Vždyť i pravda, již přítomní vyslechli, byla hluboká, a soudu stačila k tomu, aby kapitána osvobodil.

A tak tedy i my, než někoho odsoudíme, se snažme mít na paměti, že nikdy nevíme, čím vším si dotyčný prošel, co prožíval, jaké strachy a bolesti ho ovládaly a pod jakým tlakem byl, než učinil rozhodnutí...

N