Pomoct napadené ženě nebo si hledět svýho?

Ještě před pár lety jsem měla úplně jasno - jistěže pomoct nebo se aspoň pokusit. A pokud jsi statný, (relativně) mladý chlap, stává se to téměř tvojí povinností. Pak mi ovšem můj kamarád nabídl zcela nový pohled na věc...

Úvodem je nutno podotknout, že mám na mysli případy, kdy oběť agresora očividně zná a většinou se jedná přímo o jejího partnera/manžela.

V situaci, kdy se nachomýtneme k přepadení neznámým pachatelem, je asi jediné správné řešení (z morálního hlediska) pokusit se pomoct. Nesoudím nikoho, kdo nezasáhne na vlastní pěst, sama nejsem žádný odvaz, abych riskovala svoje zdraví nebo i život, když výsledek je víc než nejistý. Nepůjdu prostě na agresivního chlapa s holýma rukama, to by místo jedné napadené mohly být rázem dvě (kdoví, třeba ne, ale nezkoušela bych to). Myslím ale, že zalarmovat policii nebo přivolat nějakou další pomoc, může (a měl by) každý.

Nicméně zpět k hlavnímu tématu. Povídám tehdy kamarádovi: „Přece když vidíš, že na veřejnosti bije nějakej chlap svoji ženskou, musíš zasáhnout.“ „Myslíš...?“ „Nemyslím, to vím“, obořím se na něj. „Nebo mi snad chceš naznačit, že si za to ta dotyčná může sama?“ „Ne, to vůbec, naznačuji jen, že to vždycky není tak jednoznačný.“ „Nechápu... ty už jsi snad už někdy takhle někomu pomáhal?“ „Jo...“ přikývne. „Seděl jsem v noci v jednom baru, načež dovnitř vlítnul chlap jak smyslů zbavenej, evidentně vožralej a začal řvát: „Tak pojď, ty svině“, popadnul za vlasy ženskou, co tam seděla u jednoho stolku, a doslova ji vyvlekl ven na ulici. Ta zoufale řve o pomoc, já vyběhnu za nima a vidím, že chlap ji mlatí hlava nehlava. Skočím teda mezi ně a chci ho od ní odtáhnout, jenže ten magor se otočí a začne bít i mě. Jednu jsem chytil, což mě dožralo a tak jsem mu vpálil pěstí do ksichtu, až se skácel na zem.

Za chvíli přijede policie a řeší, co se stalo. ,Ten hajzl mě jen tak napadnul´, řve agresor a zapíchne do mě prst.“ „No to je drzost“, odfrknu si. „Jo, ale víš, co bylo nejhorší? To jsem vůbec nečekal – ta ženská mu to dosvědčila.“ „Cože?“ nechápu. „Jak to... dyť jsi jí pomoh a ona přece jasně řvala o pomoc. Já to nechápu... A co jsi teda dělal?“ „No, naštěstí bylo okolo spousta svědků a ty všichni potvrdili, že říkám pravdu, jinak bych byl v pěkným průseru. Já jsem za ní pak ještě šel a ptal se, proč lhala. ,Neměl jste se do nás míchat´, odsekla.“ „Ty bláho...“ nevím, co říct. „A tady vidíš, že věci nejsou vůbec tak jednoduchý, jak si myslíš. Možná se ho bála, protože kdyby se postavila proti, dostala by doma ještě dvakrát tolik... Nebo ho prostě milovala a nechtěla si přiznat, že jí ubližuje... a třeba to byli feťáci, který jinej vztah mít neuměj... nevíme. A podle tebe jsem pomohl, jenže čemu? Teď jsem ji možná zachránil od zranění... a možná i život, ale myslíš, že ten magor toho nechá? Že ona od něj hned na hodinu odejde? Že ho policie udrží dál? Těžko...“

Tímhle mě kamarád přiměl k hlubšímu přemýšlení... a musela jsem si na něj vzpomenout i o pár let později, kdy jsem se nachomýtla k jisté situaci.

Šla jsem jen kousek vyvenčit psa a když procházím přes parkoviště, spatřím u jednoho auta dohadující se dvojici a opodál pobíhajícího psa. Moje první myšlenka je, ať si svoje spory vyřeší sami, že se do toho nebudu míchat, jenže mýho psa ten jejich velice zajímá. Tak jo, stoupnu si opodál, zvířata se očuchávají a já mám čas a hlavně důvod chvíli jen tak postávat a sledovat, co se děje. Na první pohled to vypadá jako běžná hádka, jenže pak si všimnu, že chlap se snaží ženský sebrat z ruky klíčky od auta a fyzicky jí vysloveně brání v nástupu do vozu. Nebije ji, ale sem tam do ní strčí a aktivně se snaží ukořistit ty klíče. „Nech mě bejt, nesahej na mě a vypadni, já prostě pojedu, ať chceš nebo ne“, zvyšuje žena hlas. „Nikam nejedeš, nedovolim ti to a dej mi ty klíče.“ „Můžu si jet, kam chci, je to moje auto!“ „Říkam, že nikam nejedeš!“ řve chlap. „Jedu, jdi pryč.“ „A kam jedeš?“ „Za mámou, uhni, ti říkam.“ „A proč s sebou máš tu tašku a psa?“ „Proč mam psa? Protože se o něj bojim, ty magore, za žádnou cenu ho nenecham s tebou doma.“

Lehce mi přejede mráz po zádech. Sice nevím, o co u nich jde, ale když se ta žena bojí o psa, asi má k tomu důvod...? „Prosim tě, to sou kecy, tak si jeď, ale psa a tašku tu necháš“, křičí dál. „Ani omylem a nech mě na pokoji, sakra, prostě jedu pryč.“ „Nejedeš nikam, já vím, že už se nevrátíš, stejně jedeš za tim kreténem!“ „Za jakym, prosimtě?! Jedu za mámou, ale tobě nemusim nic vysvětlovat.“ Zase do ní strčí a jde po klíčích. „Nech mě už, nesahej na mě.“ Ženská se ohlídne, asi hledá očima psa a všimne si mě. „Uklidni se, už i paní se na nás dívá.“ Chlap vůbec nevnímá a pořád dokola opakuje svoje. Zvyšuje fyzický nátlak. „Au“, sykne ženská bolestivě. „Sem řekla, ať na mě nesaháš!“ Muž nereaguje a zase do ní strčí... slečna se po mně ohlídne. Přemýšlím, co dělat. Nejdřív na ně chci křiknout, že jestli toho on nenechá, volám policii. Jenže pak zaváhám – co když o mou pomoc dotyčná vůbec nestojí? Když nevíš, tak se zeptej, proběhne mi hlavou a zavolám tedy na ni: „Potřebujete pomoc?“ „Ne, to zvládnu, vyřeším si to s ním sama... ale díky moc, jste hodná.“

Pokrčím tedy rameny, zavolám psa a jdu si po svých. Nebudu jí pomáhat proti její vůli. Asi to fakt není tak jednoduchý.