Náš pes je prase... aneb co všechno se dá venku najít

Ano, říká se, že psi jsou trochu prasata, ve smyslu, že čím hnusnější věc najdou, tím raději se v ní vyválejí a čím smradlavější je jídlo, tím raději ho snědí. Ovšem já, jako nezkušený pejskař, brala tyto zvěsti s velkou rezervou

X+

Když Dášenka poprvé vzala venku do pusy posmrkaný kapesník, málem jsem dostala záchvat. No, nakonec vyhrál strach, že ho sní, tak jsem jí ho holýma rukama pracně vydolovala z tlamy. Podruhé a potřetí jsem se s ní o kapesník ještě přetahovala (už celkem v klidu), jenže pak jsem zjistila, že to bere jako náramnou zábavu a mnohem dříve ho pustí, když dělám, že nic. Navíc ho nežere, ale jenom trhá, protože ji to prostě baví.

Kapesník tedy vyřešen. Očuchávání psího čůrání, výkalů a popelnic se mi taky moc nelíbilo, no, ale to psi dělají, asi bych musela mít doma papouška, aby to bylo jinak. Dášenčinou oblíbenou zábavou se stalo i požírání všeho možného, od pohozených chipsů, přes kusy rohlíků a chlebů, až po neidentifikovatelné kousky různého jídla. To, že jsou ulice, křoví, trávníky, parky a lesy plné odpadků, jsem věděla dávno, ale až teprve teď jsem si začala detailně všímat, co všechno lidi vyhodí a hlavně KOLIK toho vyhodí. Ani z hlediska logiky nechápu, proč si někdo dá tu námahu, aby doprostřed lesa odvezl hromadu bordelu, místo, aby to pohodlně vyhodil do kontejnerů, které jsou všude. 

Vraťme se však na stupnici hnusných věcí. Nedávno nastal den, kdy se nic netušíc procházíme s naším milým pejskem po parku, když tu se najednou zastaví a začne něco požírat. Jaká je moje hrůza, když vidím, že to "něco" je psí hovno (pardon, ale musím to napsat přesně takhle, někdy je nutné nazývat věci pravými jmény). Nenapadne mě nic lepšího než se s křikem rozběhnout přímo k ní v domnění, že to požírat přestane. Jenže opět - hrozně zábavná hra - panička mě honí, jé to je sranda, Dášenka přede mnou začne kličkovat a poskakovat, navíc s tím hovnem v hubě, takže není možné ji chytit, natož zastavit. Musím tedy zase počkat, až ji to přestane bavit a dělat, že nic.

Nic horšího, než psí hovno neexistuje, myslím si bláhově a jsem přesvědčena, že už mě nic nerozhodí. Jenže! Poté, co jsme se přestěhovali hned k lesu, ukázalo se, že příroda chystá mnohé nástrahy. To takhle Dášenka jednou někam zaběhne, chvíli hrabe, vyběhne a z pusy jí kouká ocásek. Ano, chcíplá myš. Tu ji naštěstí z tlamy vylovil přítel, na to bych asi neměla. A zanedlouho přišlo vyválení se v přejeté žábě, chcíplých rybách, požírání mrtvého raka řičního (nevěřila jsem tomu, co vidím, když u rybníka něco vyhrabala a pak jí z pusy koukala klepeta). A další její oblíbenou pochoutkou se stal koňský hnůj. To si vždycky nabere do pusy pořádný kus a pak stačí, abychom se k ní přiblížili a zdrhá s ním pryč, protože ví, že se nám to nelíbí.

Další level přišel nedávno, když jsme vzali Dášenku večer na procházku po sídlišti. U nákupního centra najednou zalezla mimo cestičku a já o zlomek sekundy později vidím, že šlape v něčem mokrém. Ve svitu pouliční lampy se to krásně lesklo. Asi někdo něco vylil... Ale pak mi to došlo! Kousek před námi šla namol opilá holka ještě s flaškou ruce. Přijdu blíž. Ano, Dášenka šlape v čerstvích zvratcích a snaží se je sníst.

Toto zůstalo nadlouho nepřekonáno, až tuhle nastal zlom. Asi čtrnáct dní už chodíme cestičkou do lesa vedle níž leží balíček špinavých plín (taky bych ráda viděla individuum, které to tam vyhodilo...a nebo asi radši ne). Celých čtrnáct dní si jich ani nevšimla, přestože jsem vždycky čekala nejhorší. Když se tedy utvrdím v tom, že plíny Dášenku nezajímají, v ten den mi při cestě domů uteče a poskakuje a jak je rozjařená, vlítne do balíčku těch posraných plín, jedny vezme do huby a začne je cupovat. Zelený absorpční gel i s tím ostatním lítá vysoko a daleko do vzduchu, takže není možné se k ní přiblížit bez toho, abych byla taky potřísněna. Běžím za ní a na celé sídliště řvu: "Dášeno, vrať se, Dášeno dělej, vrať se, Dášeno pusť to, já tě zabiju!!!" Jenže ona pádí o to rychleji. Hrozná sranda, že... Pak si uvědomím, že musím změnit taktiku, i proto, že běží k silnici a já mám strach, aby nevlítla pod auto. Zvolním krok a dělám, že nic. Pes se opravdu zastaví, ale plíny nepouští. Následuje finální sprška zeleného gelu a výkalů. Vyhnu se jim, chytnu psa a táhnu domů.

Zakončím tím nejhorším, co doposud nebylo překonáno. Jdeme lesem, naivně si myslím, že jsem připravená na všechno. Jdeme a jdeme, když Dášenka zaběhne za strom a začne něco požírat. Pohoda, to bude šiška nebo ubrousek. Pak se v tom ale začne válet. Běžím k ní a děsím se nejhoršího. A je tam - lidský hovno! Ale ne tak ledajaký, prostě zrzavý, tekutý průjem a Dášenka v něm stojí, tlapky zrzavý, hřbet zrzavý a čumák zrzavý, jak se to snažila sežrat. Vytřeštěně na ni zírám. Dochází mi, že toho psa budu muset chytit za zrzavý obojek, abych ho připnula na vodítko a odvedla domů. Moje první myšlenka je Dášenku nechat v lese a utéct. Inu...........ovšemže to neudělám. Jenže v momentě, kdy se snažím uklidnit, tomu holčička nasadí korunu. Má ze všeho zase obrovskou srandu a zřejmě ji nenapadne, že já bych z toho srandu neměla, takže se najednou rozběhne a celou mě radostí poskáče těma svýma zrzavýma tlapkama. Její pohled říká:" Hele, co sem našla! To je super, co?" Už ani nevím, jestli se mám smát nebo brečet. Chytnu psa, vtrhnu domů, hodím ho do vany, od hlavy k patě vydrhnu mýdlem a pak další dvě hodiny drhnu koupelnu a předsíň - zkrátka všude, kde našlapala. Všechno oblečení naházím do pračky, následně vydrhnu sebe a zakončím to třemi panáky vodky. 

Nyní už se pomalu začínám smiřovat s tím, že náš pes je prostě prase a za papírové kapesníky ho dnes už jen chválím s ulehčením, že nenašek něco horšího. Ovšem odmítám se smířit s tím, že lidé jsou prasata ještě mnohem větší. A taky se trochu obávám, co Dášenka objeví příště, aby byl překonán i tenhle level. Zbývá snad už jen mrtvola...