Jak na děti

Toto není návod, jak vychovávat děti ani kritika tatínka, který se ke svému synkovi zachoval, jak se zachoval. Spíše jen zamyšlení nad tím, co takové dítě asi cítilo, a jestli by se dalo postupovat efektivněji k dosažení cíle. 

Nedávno jsem byla svědkem poměrně častého a obyčejného jevu - hysterického záchvatu malého kluka. Jeho tatínek se zastavil za mnou a mým kamarádem se svým asi čtyřletým synkem. Návštěva probíhala úplně poklidně, malý při setkání hezky pozdravil, chvílemi řádil jako každé normální dítě a my si přátelsky povídali s tatínkem. Ovšem kámen úrazu nastal, když se chystali odejít. Už byli skoro u dveří, když náš známý úplně samozřejmě prohodil k malému Tomíkovi:" Tak se hezky rozluč, pozdrav tetu (mě) a půjdeme za mámou." "Ne", ozvalo se zatvrzele. "Cože"? nechápal tatínek. "Prostě řekneš tetě ´ahoj´ a jdeme. Co je za problém?" "Neřeknu", trval si na svém klouček. "No to teda řekneš." "Neřeknu", zarputile stál na místě, pohled zapíchnutý do země. "Já ti říkám, že se odtud nehneme, dokud nepozdravíš." Malý si dupnul a začal vzteky natahovat. "Prostě jsem řek, že povíš ´ahoj´! A nebo víš co? Já jdu za mámou a tebe tu nechám, když se neumíš chovat." "Neeeeee", začal řev a brek. "Já chci za mámou", vzlykal. "Ne, my neodejdeme, dokud nepozdravíš, prostě poslechneš a hotovo!" dochází tatínkovi trpělivost. Scéna trvá už dobrou čtvrt hodinu. 

Nejdřív jsem se do toho nechtěla míchat, ať si věci vyřeší sami, ale potom mě napadlo, že by možná stálo za to zkusit jednu věc."Tomíku, ahoj", pozdravím jako první a usměju se na něj. Říkám si, že možná mu jen vadí ten nátlak a já jakožto neutrální element ho přivedu k rozumu. Chyba lávky, ani se na mě nepodívá a jen dál řve:" Neeee!!!!!!!!!!! Já chci mámu!" Aha, tak tudy taky cesta nevede. Najednou tatínek i můj kamarád vybuchnou v smích. Tomík se na chvíli zarazí, nechápe, co se děje, ale pak nabere dech a začne znovu. S jeho sílícím řevem sílí i smích obou pánů a i mně se chce smát. Tomík je vážně legrační, jak stojí u dveří jako malý, naštvaný, nešťastný, uslzený skřítek a dupe nožičkou. Usmívám se, ale zároveň je mi ho líto. Asi nemám objektivní důvod - kluk se vzteká kvůli blbosti, tatínek si potřebuje vydobýt autoritu a ne při sebemenším záseku malému ustupovat a ještě navíc je hošík směšný, jak se vzteká.

Ovšem pak si vzpomenu na sebe, jak se mi jako malému děcku smáli, když jsem dostala hysterák. To byla největší potupa a dospělé jsem v tu chvíli nenáviděla. Tomík určitě cítí to samé. Přestože my vidíme, jak je celá situace malicherná a nepodstatná, pro něj je to teď nejdůležitější věc na světě. Zdravit či nezdravit? Podvolit se tatínkovi a nebo si hrdě stát za svým a nenechat se zlomit? Sám ví, že nevyhraje, ale nemíní se jen tak vzdát. 

Bylo mi tenkrát asi jako jemu, když jsme přijeli na návštěvu ke strejdovi. Měl na zahradě dva velké vlčáky a já panický strach ze psů. To nešlo dohromady. Stačil mi tehdy jeden uštěkaný ratlík, abych se slovy:" Jéééé, pes", brala nohy na ramena. Věty typu:" Neboj se, on nekouše", "Neutíkej, on vycítí tvůj strach", "Tím během ho ještě vyprovokuješ", "Neboj, on je hodný" či dokonce "Pojď si ho pohladit, uvidíš, že nic nedělá", jsem z duše nenáviděla. Vždyť i psa, který neštěkal a zdánlivě si mě nevšímal, jsem musela mít neustále pod dohledem a jakmile se začal nějak podezřele ochomýtat kolem mé nohy, jímala mě hrůza. Prostě jsem jim nevěřila a měla dojem, že jediné, co ty potvory zajímá, je moje noha, a pokud jen na chvíli ztratím ostražitost, v momentě se mi zakousnou do lýtka. 

No, zpátky k vlčákům. Po příjezdu ke strejdovi hned vyjádřím své obavy, protože celou zahradou se rozléhá "zlý" štěkot. Určitě by se na mě hned vrhli a rozsápali na kusy. "Neboj, sou zavřený", uklidňuje mě strejda. Jenže kdo ho zná, tak zná i jeho svérázné a občas brutální metody výchovy. Bohužel mě nenapadlo, že je bude zkoušet i na mně. Druhý den stojíme všichni na zahradě, psi zase burácí v kotci, načež strejda se sebere a že je pustí. "Neee", zaječím a chci utéct do domu. Jenže jeho táta (s ještě brutálnějšími metodami výchovy) mě chytne a drží, abych nemohla zdrhat. Cukám sebou, ale jeho sevření je příliš pevné. Zmocní se mě panika a přestávám vnímat. Kopu, řvu, brečím, ať mě pustí, jenže všechno marně. Už vidím, jak na mě běží ty jeho dva zabijáci a sežerou mě. Tohle trvá několik minut, načež najednou zdálky uslyším jako ve snu:" No tak já je teda pouštět nebudu." Strejda si to "rozmyslel"....Načež se všichni dospělí dají do hurónského smíchu a baví se mým hysterickým záchvatem. Jo, hrozná sranda, až taková, že bych je nejradši všechny na místě zastřelila. 

Takhle podobně se určitě cítí i Tomík, přestože naše situace je poněkud odlišná. Zase na druhou stranu, třeba jeho pohnutky k záseku nejsou tak malicherné. Dala bych krk na to, že se přede mnou začal úplně normálně stydět, jelikož mě dnes viděl poprvé v životě. To by dokazovalo i proč klopil zraky a nechtěl se na mě podívat. Nevěřím, že to byl jen naschvál tatínkovi. Kluk se ostýchal, začal odmlouvat, pak se mu zatmělo v hlavě a už nic nevnímal. Jen brečel a vztekal se a asi už dokonce zapomněl, proč to vlastně všechno dělal. A čím víc ho tatínek nutí, tím víc sílí jeho odpor. Základem by mělo být nechat kluka uklidnit a až potom po něm něco chtít. Při zatmění mozku druhému nic nevysvětlíte, ať je mu pět nebo padesát. Kde je nával emocí, tam jde racionální uvažování do kytek a ani vysvětlení:" Je slušnost zdravit, teta bude smutná, když jí neřekneš ´ahoj´" nic moc nezmůže. A smích už je pak jen poslední hřebíček do rakve, protože kluk to vezme jako výsměch vůči sobě. Ostatně i to vysvětlení bych udělala detailněji a jasněji - proč se vlastně lidi zdraví? (Samozřejmě až bude Tomík ve stavu vnímání). To, že je dítě malé, ještě neznamená, že je blbé a nepotřebuje věci chápat. (Sama bych bývala tenkrát, ocenila, kdyby mi někdo objasnil, PROČ se mám při vstupu do silnice podívat nejdřív doleva).

Když se tedy trochu uklidní, povídám co nejvíc neutrálně:" Hele, Tomíku, víš, co nechápu? Když jsi sem přišel, úplně normálně jsi nás pozdravil. Tak proč teď už to nejde?" Nepodíval se na mě, nereagoval, ale přece jen mi přišlo, že začal malinko přemýšlet. Za chvilku přestal skoro brečet. Tatínek ho vzal za ruku, vedl ke dveřím a zase povídá:" Tak co, pozdravíš konečně tetu?" "Ahoj", pípne Tomík a nám všem se uleví. "No vidíš, jak to jde. A bolelo to?" podrobuje ho tatínek ještě výslechu, za který bych bývala jako malá rovněž vraždila. Proboha, tak udělala jsem, co chceš, jak dlouho mi to budeš ještě dávat sežrat, aby nikdo nepřehlédl, jak potupně jsem prohrála? napadalo mě vždycky.

Závěrem podotýkám - netvrdím, že malý pozdravil mojí zásluhou. Ani netvrdím, že bych to s ním uměla lépe. Netrávíme spolu pomalu čtyřiadvacet hodin denně, nedohaduju se s ním každý den, ani nejsem unavená z jeho záseků. Nemusím si získávat respekt a nepotřebuju, aby mě poslouchal. Navíc jako nezaujatá osoba mohu zůstat v klidu a uvažovat bez emocí. A hlavně doufám, že u svých dětí jednou dokážu aspoň z poloviny to, co mě teď napadá radit cizím...