Jak má blbá kolegyně začala jíst banány

O tom jak kolegyně odhalila tajemství mé štíhlosti a paní ředitelka nevěřila svým očím. A celkově o tom, jak se žije na základní škole mezi padesáti učitelkami a pěti učiteli. 

O tom, že je naše základní škola obrovská, jsem se už zmínila. Že mám v kabinetě blbou kolegyni, také. Ale asi jsem ještě přímo neřekla, že kolegyň mám rovnou padesát, k tomu pět kolegů a jednoho školníka. 

Babinec, napadne každého. A ano, je to tak. Ovšem já se snažím přistupovat ke kolektivu bez předsudků, být na ostatní slušná a své spolupracovníky moc neřešit. Však každý máme své mouchy, že? No.... moje předsevzetí nevydrží moc dlouho, protože když ostatní neřešíte, ještě to neznamená, že oni neřeší vás. 

Úplně obyčejná věc - svačiny. Nosím si často banány. A to hned z několika důvodů - za prvé - mi chutnají. Za druhé - rychle dodají energii. Za třetí - zasytí. A za čtvrté - rychle se snědí, což je o desetiminutových přestávkách, kdy ještě lítáte po dozoru, nedocenitelné. 

Tak si to takhle jednou pochutnávám zase na banánu, když do kabinetu vlítne moje dobrá kolegyně (ona nikdy nedělá nic pomalu) a vychrlí: "Notojedobřežesvačíš, takybychsemělanajíst, alenestíham. Atomamještědozoranevimkde." Vytáhne z kabelky jogurt, rohlík, lžičku, otevře kelímek, až se zbytky z víčka rozstříknou po stole. "Sakra, abych to neměla na testech", honem utírá kapičky. Začne pobíhat po kabinetu, ukusuje rohlík (podlaha za chvíli plná drobků) a nervozně při tom míchá jogurt. Do toho ještě mluví. "A do háje, už to mám na blůze!" zase se utírá. "Hele, ty dost často nosíš na svačinu banány,viď?" "Jo..." nechápu, kam tou otázkou míří. "No, to ne že bych sledovala, já si takových věcí moc nevšímám... ale Helenka jo. A právě říkala, že hodně jíš banány." Odmlčí se. Nevím, co na to říct. "A tak jí povídám, že možná držíš tu banánovou dietu, abys byla hezky štíhlá." Bingo! Teď jste na to s Helenkou fakt káply. V první chvíli pocítím nutkání vysvětlovat. A obhajovat se. Což jsou přesně věci, které asertivní, svobodný, sebevědomý člověk nedělá. Odolám tedy. Proč bych měla sakra někomu vysvětlovat, proč žeru banány?! Jenže ona evidentně není spokojená a čeká na odpověď. "No, banány jím proto, že je mám ráda", prohlásím nakonec. "Jasně", pokýve vesele hlavou a utíká na dozor.

A od té doby vidím kolegyni Helenku nápadně často s banánem v ruce, a když ne, vidím aspoň šlupky v koši - a moje to nejsou. Asi bude brzy hezky štíhlá.

Na závěrečném "večírku" na školní zahradě k příležitosti konce školního roku to také stojí za to. Abych nekřivdila, několik kolegyň je ke mně milých. Dokonce najdu i jednu věkově k sobě, která je mi hned sympatická, bohužel zjišťuji, že sedí na druhé budově a učí první stupeň. Hm, tak s tou nemám šanci se ve škole potkat.

Během večera se seznamuji s dalšími. Přijde ke mně jedna, na první pohled "umělkyně". "My jsme ti tu s holkama začaly říkat "Romy", doufám, že ti to nevadí", vybalí na mě hned v první větě. Aha, Romy, ta herečka, foneticky taky Šnajdr(ová). "Ne, nevadí." Shlukne se kolem mě skupinka jejích kamarádek. "Hele", pokračuje. "Ty máš vystudovanou výtvarku?" "Ne, nemám." Na vysvětlení - vzali mě jako záskok na němčinu, tu jsem studovala a na výtvarku - tu jsem nestudovala, ale paní ředitelka se mě opatrně zeptala, zda bych ji nechtěla do konce roku taky vzít. Souhlasila jsem, ráda maluju, prý i hezky a navíc mě začalo bavit vymýšlet pro děti různá témata a techniky. Na některé své nápady jsem byla i docela pyšná. A víte, co ta "umělkyně" teď prohlásila?! "Jasně, to jsem si myslela, je to vidět. Já se právě lekla, když jsem viděla výtvory některých žáků." Nejdřív mi hned nedochází plný význam jejích slov, proto se jen usměju, pokrčím rameny a jsem v klidu (nakonec to asi bylo to nejlepší, co jsem mohla udělat), ale za pár minut se příšerně vytočím. Taková drzost! Co si to vůbec dovoluje?!

Zlatý hřeb večera přinese, jak jinak, paní ředitelka. Večírek na školní zahradě obnáší buřty, párky a další věci na opékání, sladkosti a spoustu alkoholu. Takže sedím u ohně, opíkám buřta, kolega hraje na kytaru, školník na valchu a najednou si to přifaří paní ředitelka - velmi, ale opravdu velmi korpulentní dáma - a povídá medovým hlasem (v očích touhu zabíjet): "Alenko, vy taky jíte tyhle věci?" Jasně, protože žeru banány, tak si to můžu dovolit. No, to jí samozřejmě neřeknu, takže zase pokrčím rameny a odpovím: "Občas jo..."