Firma, která se stydí sama za sebe

Nicneříkající vizitky, pochybná adresa internetových stránek, "mysteriózní" oslovování lidí na ulici a neméně tajemné přednášky. Že by se dnes někteří inspirovali slavným Pythagorem, který přednášel žákům za plentou, aby dodal svým lekcím mystický nádech?

"Slečno, měla byste zájem si přivydělat? Můžu Vám nabídnout velice zajímavou spolupráci, stačí, když mi na sebe dáte kontakt a já sem Vám do dvou dnů ozvu." "A pár na zadek byste nechtěl?" napadne mě, ale nakonec mu číslo dám. Ze zvědavosti... Než se kvapně rozloučí, vrazí mi do ruky vizitku se svým číslem a nějakou internetovou adresou. K mému zklamání je na oné adrese přes půlku obrazovky auto a pod ním odstavec ve stylu: " Jsme firma zabývající se obchodem...bla, bla, bla... Nekonkrétní bludy. Má zvědavost roste.

Za dva dny mě pozve na schůzku do hotelu v centru Plzně. "Hm, velice nóbl, jestlipak mi v tom čtyřhvězdičkovým hotelu zaplatí to nehorázně drahý kafe?" přemýšlím. Když vejdu do kavárny, překvapí mě, že onen mladík už si něco domlouvá s další slečnou. Že by kolektivní "hypnóza"? Jdu za ním. Ani se mě nevšimne - zkrátka mě nepoznal. Oslovím ho. Skoro se na mě nepodívá a někam běží. Bezradně tam stojíme. Nakonec nás odvede nahoru do salónku, který si prý pronajali pro dnešní přednášku. Začínám se bát. U vchodu se to hemží mladíkama v kvádrech s "upřímnými usměvy". Jeden se mě hned ujme. Chce být asi přátelský a milý... Leze mi na nervy. Posadím se ke stolku. Kolem může být tak patnáct, dvacet lidí, převážně do třiceti let, občas si všimnu i někoho staršího. Dopředu před malou bílou tabulku se zanedlouho postaví paní a povídá: "Dovolte mi, abych vás všechny přivítala na dnešní přednášce. Ráda bych vám představila pana XY, je to velice inteligentní člověk, úspěšný v osobním životě – má několik vysokých škol a několik titulů…" Pamatujte, že člověk úspěšný v osobním životě má několik vysokých škol.

Přijde chlápek mezi třiceti a pětatřiceti lety v obleku a od první chvíle nasadí agresivní tón. Na okolí asi má působit přátelsky a obyčejně, abychom nabyli dojmu, že je jedním z nás. Začne řečnit. "Tohle je byznys!" Připomněl mi mého známého, který začal pracovat pro jednu firmu a od té doby je "byznys" jeho nejpoužívanějším slovem. Slibuje velké peníze, samozřejmě ne hned od začátku, to bychom mohli získat dojem, že jde o nějaký pochybný podnik. "Abyste si nemysleli, že výdělek bude zadarmo, u nás je nutné pracovat a učit se." Významně pohlédne na osazenstvo. "Ano, slyšeli jste správně, pracovat a učit se. To jste nečekali, co? Víte, když jsem přednášel v Praze, řek' jsem tuhle větu a pár okamžiků poté se tři lidi zvedli a znechuceně odešli. Po skončení přednášky za mnou přišel můj kolega a říká: 'Kámo, nemůžeš mluvit tak sprostě!' 'Sprostě?' pomyslel jsem si. "Je pravda, že tu a tam mi nějaký hrubší výraz ulítne, ale že bych byl tak sprostý?! Zpytuju svědomí." 'Vždyť jsem nic tak hrozného neřekl.' 'Počkej, počkej, říkal jsi přece, že budou muset pracovat a učit se, to nesmíš, takhle je odrazovat.' "Zarazil jsem se." 'Ale vždyť je to pravda', namítl jsem naivně." Ano, tento pán byl upřímně zarmoucen, že nemůže vždycky říkat pravdu.

Mrknu na hodinky. Po třičtvrtě hodině jsem se stále nedozvěděla, z jaké zázračné firmy k nám přiletěl. Řeční dál. "Tohle je byznys! My zkrátka učíme lidi obchodovat. Nic neprodáváme, nejsme žádný letadlo, nenabíráme lidi na ulici." (Pozn., pamatujete si ještě, kde jsem byla jeho pracovníkem oslovena?). "Nikomu nic nevnucujeme, ani vás nepřemlouváme, abyste pro nás pracovali. Po skončení přednášky se vás člověk, který vás sem přivedl, zeptá, zda s námi chcete spolupracovat. Hlavně se, prosím vás, nebojte říct, že nemáte zájem. On vás pustí. Opravdu", ironicky se zasmál. "On vás nebude přemlouvat, jen se usměje. A víte, proč? Protože ví, kam se budete vracet." Triumfální.

,,Tohle je byznys, který učí lidi obchodovat a nakupovat přes internet. Jen se zaregistrujete, získáte licenci a pak budete registrovat další lidi. Oni už si pak budou výhodně nakupovat sami. Vy jim nic neprodáváte." Hodina a půl pryč. ,,A co že jsme za firmu? Víte, nemá mezi lidmi dobrou pověst. Nevím, proč. My jsme.................. Amway!" Bingo! Přesně stejný byznys dělá i můj známý. Věčně shání kontakty na lidi, kteří by od něj kupovali kosmetiku. Říká mi o tom dost často, takže mám dojem, že asi moc neprodává.

Odcházím. U dveří se zašklebí mladík, který mě vítal, a myslí, že půjdeme na kafe dohodnout spolupráci. "Promiňte, já nemám o tuhle práci zájem." "A kdo říká, že jde o zaměstnání?" Nechápu. Zopakuju, že zkrátka nemám zájem. "A můžu se zeptat, čím se zabýváte?" "Já jsem nezaměstatnaná." "Chápu", zapitvoří se. Stejně mile se na něj usměju. "Ano, je to tak, vracím se tam, odkud jsem přišla. Nashledanou."

Já se nyní ptám - jak je možné, že vznikla jejich firmě špatná pověst? Kdyby byla tak super a lidi si vydělali hodně peněz, proč by rozšiřovali pomluvy? Hra na tajemné vlastně nepřímo dokazuje, že se za svou firmu stydí a nevěří, že by lidi přišli, kdyby věděli, s kým mají tu čest. Dávat někomu vizitku s falešnými internetovými stránkami, když existují oficiální, to je opravdu smutné. A proč se snaží neustále nabírat co nejvíce nových lidí, když nejsou žádné letadlo? Tvrdí, že nikoho nepřemlouvají a pak mě málem nepustí ze dveří. Měli by na své psychologické strategii ještě hodně zapracovat a alespoň naoko sjednotit slova s činy.