"Zdravé" nemocnice

Nedávno jsem četla příspěvek jednoho lékaře, který informoval mladé mediky o tom, jak dlouhé služby mohou očekávat v nemocnicích. Představa, že v pondělí narazím na doktora, který je v práci již od pátku, mě trochu vyděsila...

Pravda, podobně dlouhé služby prý již dnes nejsou tak časté. Ale kdy jste byli naposledy v nemocnici? Jaké máte zkušenosti? 

Má poslední zkušenost je z listopadu (a následných cca 2 měsíců, kdy jsem chodívala na kontroly). Zlomená noha. Sanitka mě v neděli ráno odvezla na ambulanci, záchranáři byli po ránu (možná vyspalí?) v dobrém rozpoložení. Vstřícní, komunikativní, nápomocní. Na ambulanci nebyla v neděli ráno ani noha. Žádný frmol, žádný stres, žádné dvojhodinové čekačky jako přes týden. Občas přivezli nějakého toho pacienta, jednou přišla starší paní na kontrolu. A přece jsme tam všichni čekali a čekali a pan doktor nikde. Možná nějaký případ na lůžkovém oddělení, říkala jsem si, ačkoliv podle nástěnky zrovna v tuhle dobu tam být nemusel. Ale tak dobrá. Jsme jenom lidi. 

Pro unavené lékaře ale my budeme nejspíš stále jen to jméno v pořadí na monitoru. I když má horu času se s Vámi vykecávat, protože prostě nikde nikdo v čekárně nečeká, ani nepozdraví. Prohlédne si nohu a pošle Vás na rengten. Neřekne k tomu nic. Když Vás přivezou zpět, odjedou s Vámi do vedlejší místnosti. Netušíte proč. Se sestřičkou začnou cosi chystat, tak se zeptáte, co vlastně s tou nohou máte. No, zlomená je přeci :-) Pak Vás zase kamsi vezou, tak se zeptáte zřízence, který Vás veze. 

Usměje se: "Oni Vám nic neřekli? To je normální". No, přece opět na rentgen na kontrolu... 

Na rentgenu, pravda, jsem měla pocit, že na můj vstřícný úsměv reagují. Prý jsou rádi, že jsem počkala až do rána. Večer tam prý měli spoustu lidí... 

Sestřička na ambulanci se také tvářila, jako že tam vůbec nechce být. Znáte to, když máte den pod psa a nejradši byste se s nikým nebavili. Mívala jsem to kdysi jako průvodkyně, když už jsem v jednom kuse pracovala několik měsíců. Místa, kam jsem ráda jezdívala, jsem už nemohla ani vidět, a turisty, se kterými jsem si ty cesty po Srí Lance vždycky velmi užívala, jsem už pomalu nemohla vystát. Klasické vyhoření. Naštěstí jsem ale neměla v rukách jejich zdravotní stav... 

Nakonec, pravda, v sestřičce převážila její sestřičkovská nátura a pomohla mi dostat se na záchod, přemluvila mě, abych opravdu na těch berlích neodjížděla tramvají sama domů (neměla jsem ponětí, jak náročné je s těmi berlemi chodit a ještě následujících několik dní jsem jezdila jen nízkopodlažními spoji) a když zjistila, že zrovna doma nemám nikoho, kdo by mohl zajet do pohotovostní lékárny,dala mi pár injekcí na ředění krve, protože v neděli je nemocniční lékárna zavřená. 

Pan doktor ovšem zůstal stejný i o pár týdnů později při kontrole. Když jsem prohodila, že mi ji napsali tak, aby to vyšlo na jeho službu (když mě tedy ošetřoval při příjmu), zakabonil se. Když jsem se v legraci zeptala, jestli jsem nevykecla něco, co jsem neměla říkat, odvětil "Ne, ne. To tady všichni víme, že se to všechno hází na mě." 

Na další kontrole, kam jsem přišla těsně před obědem, se vystřídal zase on a ještě jiný pan doktor. To byl přesně ten typ, který by si v Ordinaci v růžové zahradě (nebo v Nemocnici na kraji města a tak) vysloužil mnoho obdivu. Hotový pan doktor Sova. Takže ne, není to v nemocnicích tak strašné. A já jen doufám, že všichni, kdo se tam kdy ocitnou (a všichni, o kterých vím, že se tam v poslední době ocitli), narazili právě na takové doktory. Protože někdy jde sakra o život... 

Nicméně mi to nedá se neptat, proč v nemocnicích, kde se mají pacienti uzdravovat, vládne tak nezdravé prostředí?? 

Na medině se asi neučí, že člověk by měl mít nějakou tu dávku spánku, aby optimálně fungoval. Že by měl mít nějakou tu dávku odpočinku od práce, aby byl vůbec schopný vnímat, co pacientovi je. Mluvit s ním by také nebylo k zahození :-) 

O nemocniční stravě nemluvím. Mňam, mňam. (To mám z dob pobytu na šestinedělním oddělení, kde jsme dostávaly jídlo, o kterém jste si všude jinde dočetli, že pro kojící matky není vůbec vhodné).

Ano, vím, že je to všechno o financích. O počtu lékařů, o nákladech na pobyt a stravu. Všichni by chtěli něco lepšího - lékaři přidat na platech, když prý hlavně ti mladí mohou zapomenout na nějaký jiný život než ten v nemocnici, pacienti přidat na kvalitě péče. A kde na to brát?? 

Začarovaný kruh... 

Člověk by řekl, že by to možná chtělo víc zapracovat na prevenci. Ano, pojišťovny přispívají na pohybové aktivity apod. Když VZP chtěla zapracovat na prevenci zubního kazu a proplácet dentální hygienu, hodně rychle si to rozmyslela. Velmi by mě zajímalo, jestli se peníze nesypou tam, kam by se sypat nemusely, zatímco by se měly nasypat tam, kde by to mělo efekt. 

Ale to je problém všech velkých systémů, které jsou už nakonec tak nepřehledné, že má člověk pocit, že se mu dříve nebo později musí rozpadnout pod rukama, protože nikde nic nefunguje tak, jak by logicky mělo.

V nemocnicích by se přece mělo hledět na zdraví... lékařů, sester i pacientů. Ne na peníze, ne?? 

Systémy se často stanou tak obludnými, jako to popisovala jedna žena, která rodila ve slovenské nemocnici. V 6 se musí uklidit věci ze stolků, protože přichází uklízečka! Miminko musí být v postýlce a rozhodně s ním nechoďte v náručí! Zažila jsem i já (a mnoho dalších matek), že pro nemocnici je zásadnější vyplnit lejstra než nechat ženu v klidu rodit... 

Tolik asi k oné svobodě na Západě, kterou jsem v minulém článku tak vynášela do nebes jako hodnotu, kterou se lišíme od islámského světa. A kterou bychom si měli chránit. Nic není tak jednoduché, jak se to tváří. A když jednou spadnete do nějakého toho kolosu, můžete na vnější svobodu zapomenout. Budete se pak opravdu cítit jak ta součástka ve stroji, jak vězeň, bezmocní. Jen to nebude kolos náboženství, ale kolos českého zdravotnictví (nebo třeba školství, řekněme, to je téma samo o sobě).

Pak už Vám zbývá jen ta vnitřní... 

A možná skrze tu se něco změní i navenek. Protože, jak se zdá, jakýkoliv zásah zvenčí do takových kolosů, většinou vede jen k tomu, že ta "nemoc" vyhřezne zas někde jinde. 

Když jsem četla onen článek o slovenské porodnici (a vzpomínala na to, jak rodily naše matky), ptala jsem se sama sebe, jak se to vůbec stalo, že už já jsem zažila ten přístup v porodnici diametrálně lepší (i když ne dokonalý). Odkud přišel ten impulz? Jak se podařilo nahlodat ten systém, který měl za to, že slouží rodičkám, ale přitom jim ubližoval? Jak to, že někde to šlo líp a jinde hůř? Třeba prý na tom Slovensku.

Ona matka v článku popisovala, že měla strach. Nechala vlastní dítě koupat ve vaničce s příliš teplou vodou, protože měla strach, že jí to dítě nakonec seberou, když se bude bránit. Tak velký strach to byl. Jak asi velké trauma si člověk odnese z prostředí, které na něj takto působí? Co dalšího uloží hluboko do svých 13. komnat, aby radši zapomněl na selhání, která se kvůli strachu dopustil? 

Možná nás, které jsme nic takového už v porodnici nezažily, ochránily právě ty ženy, které strach necítily. Nebo byly dost silné se mu ve vlastním zájmu a zájmu dítěte postavit. Možná je to přesně tak, jak píšu v únorovém vydání magazínu Aves - že skutečná svoboda je uzamčena klíčem k našim 13. komnatám. Že pokud chce člověk něco změnit, musí začít sám u sebe. Nenechat se spoutávat. Není to lehké. Člověk se ocitne najednou úplně sám proti kolosu a proti všem těm, kteří při tom systému stojí, protože mají strach se ozvat. Nebo kteří prostě věří (raději?), že je všechno tak, jak má být. Jak agenti Smithové v Matrixu. Kde pak hledat tu oporu to ustát?? Kde sebrat odvahu k zásadním rozhodnutím stát při sobě jak ten strom v bouři. Pevně... 

Před dvěma lety jsem se rozhodla, že se chci naučit nebát, a od té doby jsem stála před takovými rozhodnutími mnohokrát. No, vždycky mi děsně bušilo srdce :-) A kdykoliv jsem couvla, říkala jsem si, že jsem si měla vzpomenout na to, jak moc je vnitřní svoboda důležitá a jak jsem už stokrát zjistila, že žádná kaše se nejí tak horká, jak si člověk představuje. A tak jsem všechny ty články, ve kterých jsem o těchto zkušenostech psala, shrnula do onoho článku o vnitřní svobodě jako té nejdůležitější hodnotě tváří v tvář islámu. A pak i do onoho únorového vydání PDF magazínu Aves. Jako takovou údernější připomínku. 

Protože když dojde na věc, vždycky je potřeba nějaká úderná připomínka :-)