V čem spočívá základní problém islámu?

Prozradím to hned na začátku :-) V neochotě jeho zakladatele se opravdu podřídit Bohu. Což je paradoxní, uvědomíme-li si, že islám znamená v arabštině odevzdání se (Bohu). 

Před časem jsem zde uveřejnila podrobný rozbor prvních veršů Koránu. Už dlouho jsem si přála rozebrat mekkánské súry, tj. ty, které vznikaly v Mekce v době, kdy Muhammad ještě neřešil ony právní otázky života muslimské obce a to do velkých detailů, ale vztah k Bohu.

Měla to být taková poslední záchrana islámu v mých očích. Islámu, který mě před cca 20 lety, kdy jsem studovala v Káhiře, ovlivnil pozitivně. Ukázal mi tak trochu jiný svět než ten klasický ateistický, ve kterém jsem vyrůstala. Díky islámu a díky muslimům jsem se pak dostala do Izraele a zažila spoustu zajímavých věcí, o kterých píšu jinde :-) Nicméně možná ten příběh o adventu (příchodu) Ježíška do mého života by se do tohoto adventního období hodil :-)

Postupem času, když mé nadšení z objevů trochu opadlo, stal se pro mě Korán v těch medínských súrách verši o tom, jak se má kdo oblékat a chovat a šířit islám. (A svoboda pro mě byla vždycky prvořadá.) A ty mekkánské verši o tom, jak vzbudit ve věřících strach obrazy pekla... 

Tím rozborem jsem doufala objevit něco, díky čemu bych mohla říct: „Jo, islám v sobě má víc než jen strach. To něco, co jsem v Egyptě nebo v Jordánsku u běžných muslimů kdysi vnímala.” Určitou pokoru, řekněme? Ochotu být tu pro druhé a ne jen pro sebe? 

Ten rozbor nakonec přinesl 2 hodně zajímavé poznatky: 

• Ve svém základu, na úplných počátcích, Muhammad neříká nic, co by člověk nenašel i v jiných náboženských tradicích. Takže ano, něco tam je.
• Muhammad své poselství nakonec nejspíš nezvládl. Rozlišovat hlásek intuice (Boha) od hlásku Ega není snadné a když přijde velký nápor, ten velký tlak na to pustit Ego, přestat řešit druhé, přestat se bát o vlastní život, a odevzdat ho s plnou důvěrou Bohu (a to je základ křesťanství, islámu, ale i neteistických směrů, např. buddhismu, kde se sice nemluví o Bohu, ale o odevzdání iluzorního Já ano), bez pomoci je velmi těžké to ustát. Hlavně když člověk vůbec neví, co se s ním děje.

Mám s tím osobní zkušenost, je to záhul. A to mám jak pomoc, tak 20 let povědomí o tom, že právě tohle se může stát a co se s tím tak asi dá dělat :-)

Jak píši v tom rozboru, Muhammadova největší opora, jeho žena Chadídža, zemřela. A odpor Mekkánců se neustále stupňoval. Prý mu usilovali o život. A Muhammad odmítl představu, že prorok by měl zemřít. Neprosadit své poselství. Ježíš ostatně podle něj také ve skutečnosti nezemřel. 

A tak místo aby se Muhammad odevzdal s důvěrou Bohu, přesně tak jak ho Bůh v jedné z mekkánských súr nabádal, a přenechal mu všechny ty, kteří proti němu a jeho poselství vystupují, rozhodl se pro pomstu.... 

Začal své učení šířit násilím... 

Muhammad byl pro mě tento rok silným mementem ve chvíli, kdy jsem seděla během desetidenního kurzu meditace vipassana po obědě venku na lavičce a v duchu říkala jednomu svému muslimskému kamarádovi, že ať se na mě nezlobí, ale Muhammad prostě na Ježíše nebo Husa, kteří byli ochotní odpustit těm, kteří se rozhodli je zabít, protože nevědí, co činí, nemá.

Nejde přece o to nebránit se a nestát si za svým. Za svými kořeny, za svými představami. Za tím, co dělá člověka člověkem. Jde o to, nepropadnout pomstychtivosti, která smete všechno. Nepropadnout zraněné pýše. Nepropadnout strachu. Protože to je právě to, co je základní problém islámu a tenhle vztek na nevěřící, tenhle strach, šíří dál a dál. Kolik životů lidí už má tahle snaha násilím přesvědčit druhé o své pravdě na svědomí? Ta snaha pomstít se za to, že někdo odmítá naše názory, náš způsob života, a dokonce na nás útočí?? 

Je to pořád dokola, že? 

Nejparadoxnější na tom, že jsem v duchu tak Muhammada kritizovala a nakonec jsem napsala článek Nechci být jako Muhammad, ale kdo v koutku duše tak trochu není??  Vždycky, když mám tendenci cítit se dotčená, uražená, zraněná, vzpomenu si na Muhammada, který právě ten pocit dotčenosti, uraženosti a zranění neunesl a co všechno tím vztekem, který se v něm proto probudil, spustil... 

I naše emoce, náš projevený, ale i potlačovaný vztek, dokáže ničit a pálit. Druhé, nebo nás, a potažmo pak zas ty druhé skrze nás. My a svět kolem nás (i historicky) je, jak je vidět, propojený. Ostatně kdo jiný, než my sami, jsme součástí světa a děláme jej takový, jaký je. Plný strachu a násilí a touhy a hamižnosti. Nebo plný lásky, radosti a vzájemné pomoci a tolerance. Proč je společnost v krizi? Já jsem si na tu otázku odpověděla po svém (Proč je společnost v krizi a 5 kroků, jak tuhle absurdní hru změnit) a snažím se podle toho řídit. Jako Muhammad fakt být nechci :-)