Egyptský žralok k štědrovečerní večeři

Mé kuchyňské okno je stále nesvátečně plné zbytečností a adventní "věnec", který na něm bude položen, je stále ve stádiu myšlenkové představy. Než ty přípravy rozjedu, mám chvilku na ujasnění, co vlastně připravuju :-)

Co vlastně chci dávat za dárky? Čím se to vlastně chci na Štědrý večer "krmit"? Ano, nejen materiálně, ale i symbolicky. Někdo tomu říká i duchovně. Ale pro spoustu lidí je to tak trochu nepochopitelné slovo, ne?? Bůh? Ježíš? Kolik procent lidí v této zemi to vlastně zajímá?? 

Vzpomínám na jedny Vánoce v zemi, kde Bůh i Ježíš jsou slova velmi vážená. V Egyptě. Jen se tam neříká Bůh ale Alláh, stejně jako tam neříkají kniha ale kitáb. Ne, netroufám si dávat rovnítko mezi slovo Bůh a Alláh. Ta představa v obou náboženstvích je trochu jiná. Stejně jako arabská kniha vypadá dost odlišně od té české. 

Už jen najít, kde vůbec začíná, je fuška... 

A to jsme u něčeho tak hmatatelného jako je pouhá knížka... 

Před mnoha lety, když jsem v Káhiře studovala, zažila jsem tam i Vánoce. Štědrý den, kdy šly děti do školy. A to byla neděle. No, ale co byste čekali v muslimské zemi, kde jsou sice slova Bůh a Ježíš vážená, ale když nevěříte dle jejich mustru, máte smůlu.

Ale právě v tom okamžiku jsem zjistila, co je pro mě na Vánocích tak uhrančivého!

• Bylo v to době, kdy pro mě slova Bůh i Ježíš byla jen slova z knih. A přece pro mě najednou měla větší hodnotu než pro většinu Egypťanů! 
• Bylo to v době, kdy jsem Štědrý den poprvé neslavila v okruhu své rodiny kolem stromečku a s kupou dárků. Se spolužáky jsme si pořídili fíkus. A ani si již nevzpomínám na žádné dárky. Vzpomínám si jen na tu sváteční atmosféru ve mně. 
• Bylo to v době, kdy v Káhiře nebylo po sněhu ani památky. Teplo. Slunce. V době, kdy jsem v lednu vyhledávala na ulici stín. Žádné zasněžené chaloupky, žádné bílé Vánoce. A přece byly Vánoce!
• Žádná vinná klobása, jak se jí na Štědrý večer u nás doma. Ani si nepamatuji, co jsme ten den jedli my. Pamatuji si, že o pár let později, když jsem trávila Štědrý den v Káhiře znovu, jedl se žralok. Ale ani s večeří ten Štědrý den nesouvisel!

Ten rok jsme před Vánoci neuklízeli. Nesháněli dárky. Nezdobili stromeček. Nepekli cukroví. Nesmažili kapra ani nic jiného speciálního nekuchtili. Nehleděli z tepla domova na zasněžené stromy. Neprskali prskavkami. Nepopíjeli vánoční punč ani vánoční vaječný likér. Ani neposlouchali vánoční koledy. 

A přece Vánoce přišly!

Možná k tomu přispěly hotely, kde jsme se čas od času ocitli, a kde ten vánoční stromek stál. Možná k tomu přispěla návštěva kostela (protože ano, i v muslimské zemi jako je Egypt jsou v Káhiře kostely) někdy v průběhu vánočního období. 

Ale podle mě to bylo hlavně to vědomí, že teď je ta chvíle, která je něčím zvláštní! 

Je možné, že čím víc se ji zvláštní snažíme udělat (všechny ty ozdobičky, dárečky, výzdoby atd. atd.), tím víc nám ta zvláštnost uniká. A v okamžiku, kdy je večeře snědená a dárky rozbalené, už je téměř pozdě si zvláštnost toho období opravdu vychutnat. Naplno. Zhluboka. Ano, bez té snahy našich nejbližších to období pomyslně ozdobit, bychom tu zvláštnost neměli šanci vnímat. A ani já bych ji neměla v dospělosti už jaksi pod kůží natolik, že i bez těch vnějších atributů vyplula na povrch. Ale všeho moc škodí, ne?  

Loni jsem zjistila, že na Vánocích si nejvíc vážím toho zprofanovaného klidu a míru. Že o nic jiného v tom období nestojím. 

V Egyptě  - v té zemi, která křesťanství fakt dvakrát nepřeje - jsem zjistila, že ačkoliv mi v té době bylo Kristovo poselství ukradené, už dávno ho v sobě nosím :-) 

Ano, Vánoce je to období, kdy se v nás rodí něco zvláštního! A je velká škoda si toho nevšimnout! Netrávit ten čas nadáváním na to, co vše je potřeba udělat a jaká je otrava lítat po obchodech a gruntovat, ale trávit ho tím prožíváním něčeho zvláštního! Aby nám neuteklo mezi prsty! A to se dá ostatně i při gruntování :-)

Dnes už, právě díky pobytu v Egyptě, vnímám tu symboliku Vánoc a světa kolem sebe mnohem víc. Tak často jsem tam slýchávala volání k modlitbě, až se v člověku něco rozevře. Jiná dimenze, se dnes říká. Já bych prostě jen řekla otevřenost. Otevřenost něčemu, čím člověk opovrhoval, nebo čemu nerozuměl, nebo co ho nezajímalo. Otevřenost prostoru ducha. Je přitom paradoxní, že i v prostoru ducha se najde spousta uzavřených lidí, ať již muslimů, nebo křesťanů. 

Otevřenost je nakonec přesně to, díky čemu člověk nejede v zajetých kolejích, které ho stále někam ženou a jemu se to třeba ani moc nelíbí, ale otevře oči a uvidí, že tu jsou nejen ty koleje, ale i příroda kolem. A třeba i výhybka :-) A možná i svoboda!

Ano, je možné se jinou kulturou obohatit, když přestaneme brblat, nadávat, hodnotit. A přece zůstat hrdě stát na vlastních nohách! Možná právě proto! Když se obohatíme na úrovni, která nám to umožní. 

Já už si nějaký čas užívám nejen toho vánočního období (pečení, Štědrý den, sváteční dny plné návštěv, pohádek, cukroví), ale hlavně to adventní období. Překlopit se ze shonu na těšení. Případně ten shon trochu posunout spíš na listopad :-). Někdy se daří víc, někdy míň nalézat čas na to vnitřní ztišení a užívání si té zvláštnosti, kdy se v nás něco rodí! Letos jdu ještě hlouběji a našla jsem ještě jiný způsob, jak naplnit svou snahu využít adventní období na maximum :-) 

Ten Vánoční a adventní příběh má svou sílu, ale já mám tendenci jít za ty klasické příběhy k podstatě věci. A tou je ono pochopení, že za tímhle světem, ve kterém se tak honíme za vnějšími pozlátky, je ještě jiný svět a v něm najdeme ten opravdový dar:

• Dar té chvíle, kdy pocítíme vnitřní jistotu, že se nikdy nestane nic, co by nám opravdu dokázalo ublížit natolik, že bychom najednou ztratili pevnou půdu pod nohama a radost ze života! Naše kořeny jsou pevné a my nemusíme mít strach z ničeho a nikoho!
• Dar té chvíle, kdy pocítíme, že vlastně nepotřebujeme od nikoho a od ničeho vůbec nic, protože už to nejdůležitější máme. V sobě. Chcete lásku? Chcete jistotu? Chcete radost? Chcete spokojenost? Je tady, jen si po ní sáhnout! A právě to nám dává sílu žít odvážně a svobodně! Nepřipoutaní k tomu či onomu, bez čeho bychom měli pocit, že nemůžeme být nikdy šťastní!
• Dar vědomí, že máme ve svých rukou nástroje, kterými můžeme sami sobě pomoci vždy, když máme dojem, že se k nám život (lidé, společnost atd. atd.) chová macešsky a nefér. Nemusíme nadávat a hrozit. Nemusíme vinit všechny kolem sebe. Můžeme všechny kolem sebe pozitivně ovlivnit. A to je sakra rozdíl :-)

Jaký větší dar můžete získat než ten, že najdete opravdové štěstí nezávislé na nikom a na ničem!??

A právě takový dar bych nám všem tyto Vánoce přála! Alespoň jeho záblesk! Protože každičký záblesk, který se mi kdy v životě jako dar dostal, stál tedy za to!!

Hezký advent, hezké Vánoce!