Nechci být Bohyně

O Bohyních se dnes hodně píše. Ze strany Bohyň i ze strany té řekněme antibohyňovské. Kdo se v tom má vyznat? Tak Bohyně ano, nebo ne??

Také vás baví sledovat, jak se dnes všechno v základech otřásá? I něco, co bývalo vždycky tak jasné a přehledné? Třeba ta jasná hierarchie - Bůh, muž, žena? Ještě před pár lety jsem byla za exota, když jsem studovala religionistiku (vědu o náboženstvích). "A to jako proč? Náboženství jsou mrtvá."

Pak přišel rok 2001 a zombie povstala z hrobu a začala děsit celý svět... 

Najednou všichni všechno o náboženstvích (a hlavně o islámu) vědí. O Bohu, jeho existenci či neexistenci, se zase čile debatuje. A samozřejmě se objevily i Bohyně... 

Je to jen přirozené, že ženy už nechtějí mít nic společného s mýty, které mužům, kteří vládli světu, pomáhali se v tom světě trochu vyznat. A ano, i jasně určit, kdo kam patří, aby si moc nevyskakoval. Však si zkuste usměrnit byť jen malé děti :-) Dát chaosu řád a pravidla je prostě zásadní, jestli se nechcete zbláznit...

Problém bohužel byl, že muži nejspíš nějak nepočítali s tím, že ženy nejsou jen okrasa, zdroj dalšího majetku, pomocnice apod. Že nejsou jen figurkou v tom jejich světě, kterou potřebují mít někde, kde je to pro ně samotné nejlepší. Že ženy mají svůj vlastní svět. A ach ano, ty pocity, kterým muži moc nerozumějí. A že chtějí ten svůj svět propojit s tím mužským. 

A tak teď tu máme muže a ženy, kteří vlastně moc nevědí, kde je to jejich místo. To staré už není a to nové ještě není.

Zombie apokalypsa

A pak tu ještě máme i otázku toho Boha a náboženství jako takového. Muslimy, kteří utíkají před jinými muslimy do zemí, kde tuší prosperitu a klid. Zároveň jimi ale po té morální stránce opovrhují. 

Kde je na tom slavném Západě Bůh? 

Kde je na tom slavném Západě nějaké jasné rozlišení, kde je místo muže a kde je místo ženy? 

Kde je tu proboha nějaký řád v tomhle chaosu, kde si každý chodí oblečený, jak chce, říká si, co chce, maluje si, co chce?? 

A tak se do toho nepochopitelného chaosu snaží vnést ten svůj řád. Řád, který během stovky let sice nikde opravdu nefungoval, ale co kdyby třeba teď, že?? 

Nový šťastný spokojený život

Zatímco islám je o tom svém ráji přesvědčený (i s těmi 72 pannami), Západ ten svůj ráj hledá...

Hledáme tu svou mužskou a ženskou roli. Listujeme v psychologických příručkách a sjíždíme psychologické weby. Objevujeme různá náboženství, esoteriku a spiritualitu.

Hnutí Bohyň jsou prostě jen jednou z cest. Pomáhá v sobě objevit ženství, najít spokojenost, sladit se s přírodou a jejími cykly. Navázat na staré pohanské rituály. Z dob, než přišlo křesťanství papežem, mužskými kněžími, s Bohem a jeho Synem... 

A tak teď je tu pro změnu Bohyně a její kněžky. A sestry. 

Proč mě tedy "bohyňovství" neoslovuje, když jsem taky žena?? 

1. Nechybí mi ženské sdílení. Mužský element v mé rodině tvořil jen otec a jezevčík. Mám sestru, mám neteře. Měla jsem třídu plnou spolužaček :-) Měla jsem taneční soubor plný holek. Mám dceru a můj manžel má sestru. Mám spoustu kamarádek a jsem zvyklá na ženské sdílení. Láká mě mnohem víc objevovat ten mužský svět, který mi byl dlouhá léta skrytý, než upevňovat ten svůj ženský. Nebo před tím mužským k tomu ženskému utíkat, protože "tam jsem konečně chápaná", jak to hodně žen vnímá.
    
2. Nepracuju v mužském světě. Můj pracovní úspěch se neopírá o to, abych zahodila svou ženskou stránku, obrnila se a vyrazila do boje. Ve své práci využívám ženskou jemnost a empatii. Učím, sdílím a naslouchám sdílení. Pomáhám. Někdy dětem, někdy teenagerům, někdy dospělým, někdy starším, někdy smutným, někdy nemocným, někdy ženám a někdy mužům. Nepotřebuji ženské prostředí a ženské vnímání, abych se nadechla a znovu v sobě tu ženu objevila. 
    
3. Esoterika a pohanská spiritualita mě nebere. Bůh, nebo Bohyně. Křesťanství, nebo pohanství. Pořád se klouže jen na povrchu. Je to jen hra dualit, která nemá se skutečnou podstatou našeho bytí nic společného. Je to vše jako stromy, květiny a ptáci, kteří vyrůstají na povrch a ze kterých se můžeme těšit, nebo se jich můžeme bát. Ale není to život sám! A jak jsem nedávno psala v přehledu pěti omylů osobního rozvoje a esoteriky na svém domovském blogu, dualita a touha a strach, které nás obvykle popohánějí životem, nás ke štěstí fakt nezavede.  Ať se tváří sebezajímavěji a sebepovzneseněji. 
    
4. Nechci být ani Bůh, ani Bohyně. Ta zápaďácká snaha "být něco extra a dosáhnout seberealizace" nám možná přinesla velký pokrok (a také příliv migrantů), ale to je tak asi všechno. Ty největší duchovní mistry žijící v jednotě se svou řekněme božskou podstatou bychom možná ani nepoznali. Nemluví o sobě jako o něčem extra a nechtějí zakoušet extra zážitky. Mohou klidně žít svůj běžný život běžnou prací, zcela nenápadně. Od běžných lidí se liší jen tím, jak věci prožívají. 

Takže radši než Bohyní budu ženou, která se za ničím nežene. Která žije šťastně a spokojeně v jednotě s vlastní podstatou, kterou není žádná Bohyně, ale která v sobě harmonicky prolíná ženský jin s mužským jangem. Když už :-) Co Vy??