Nejsem pokřtěný katolík. Ani evangelík. Nejsem členem žádné církve. A přece jsem v pátek nemusela do práce! K čemu jinému než k volnu by mi tak tenhle svátek ale mohl být???
Ježíš Kristus zemřel na kříži za naše hříchy.
Za jaký můj hřích tak asi mohl někdo zemřít před 2000 lety?
A co nějaký ten důkaz? Víme, koho pohřbili do které hrobky v Údolí králů, ale kde pohřbili Ježíše? Ano, v Jeruzalémě to místo ukazují. Ale co nějaký jiný důkaz než jen v nějaké knížce? Byla jsem kdysi v Jeruzalémě a prošla křížovou cestu. Ale není to jako když jedou davy turistů na Nový Zéland a tam jim ukazují, kudy šli Frodo s prstenem???
A přece. Řeknu Vám, tyto Velikonoce dostaly tak silný náboj, že vůbec nepochybuju o tom, jakou moc má oběť, i kdyby měla být jen obrazná, na život lidí, pro které je ten člověk důležitý!
Potkal jste někdy někdo smrt? Dotkla se někoho z Vás byť jen zlehka? Prošla třeba kolem, ale nikoho si neodnesla? Co to s Vámi dělalo??? Změnilo to nějakým způsobem Váš život?
- Když jsem se narodila, smrt se dotkla mé matky. Tunel a tak. Určitě jste o takových příbězích slýchali. Něčí život za ten můj?? To by přece nešlo...
- Před 10 lety se dotkla mého otce. Jen taková malá mrtvička. Přežil. Já si tenkrát uvědomila, že mí rodiče jsou smrtelní, že žádnou jinou rodinu nemám a že zamilovaně čekat na něco, co nepřijde, je ztráta času. Do dvou let jsem byla těhotná. A brzy na to i vdaná :-)
- Během uplynulých 2 týdnů se několikrát dotýkala člověka, který mi v životě hodně pomohl. Či spíše se snažila krůček za krůčkem, informaci za informací, proniknout ke mně? Jeho srdce na oltář mého poznání, jak velkou hodnotu má život, nad kterým jsem roky jen ohrnovala nos??? Vždyť přece jak mít rád něco, co přináší tolik utrpení???? Něčí život za ten můj? Opět? No to by přece nešlo...
Jeho oběť není skutečnou obětí. Není součástí jeho příběhu. Není vědomá. A přece mě silně oslovuje. Je to můj příběh a číst poselství mého života je mi jaksi vrozené. Vždycky mě jeho symbolika uchvacovala a pomáhala mi. Ostatně právě symbolikou začal můj blog Žít je umění. A právě poselstvími našeho dětství začalo moje první číslo magazínu Aves.
Obětoval se někdy někdo pro Vás? Vědomě? Vaše matka, když s Vámi po nocích bděla? Váš otec, když Vám po večerech četl pohádky, ačkoliv ho to vlastně vůbec nebaví? Váš partner, když s Vámi šel místo na fotbal do divadla? Vaše partnerka, když s Vámi šla na fotbal místo do divadla???
Jaký pocit ve Vás vzbuzuje vědomí, že se pro Vás někdo obětoval? Na chvíli přestal myslet jen sám na sebe. Na to, co on sám chce. Čeho se on sám bojí...
Víte, je to jako v pohádkách. Hrdina překonává překážky, nechává za sebou cesty, které ho svádějí na cestu jeho tužeb nebo strachů, a nakonec si dobude svou milovanou... nebo svého milovaného...
Ne tím, že si dělá, co chce. Ale tím, že chce dělat to, co v posledku dělá radost Vám i jemu/jí.
Ne tím, že obětovává to, co ho dělá tím, čím je. Ale tím, že obětovává to, čím není...
Pohádky hltáme o Vánocích. Ale žijeme je? Nebo říkáme, že jsou jen pro děti??? Kdysi jsem napsala článek o tom, že někdy máme ohromný strach milovat (Strach milovat). Opravdu milovat. Bezpodmínečně. Protože otevřít se takové lásce je o zdravý rozum. Z lásky k bližnímu můžeme zničit sami sebe. Proto ten silný odpor proti "sluníčkářům"! Když se láska k bližnímu správně nepochopí, jde fakt o život! Ale nebudeme přece zatracovat Slunce kvůli tomu, že může spálit někoho, kdo neví, jak žít v kontaktu s ním, že ne??
Dokážete se i Vy podobným způsobem obětovat?? Dát svůj život za život někoho jiného? I kdyby jste měly obětovat ze svého života jen ty stránky, kterými si ten svůj život vlastně jen otravujete, ale kupodivu na nich velmi, ale velmi, ale fakt velmi lpíte???
To je jedno z poselství Velikonoc!
A to nemusíte být ani křesťané a věřit, že před 2000 lety někdo kvůli Vám zemřel na kříži.
Symboly jsou symboly.
Jsou věčné.
A kdo se jim otevře, toho promění...
Tak hodně štěstí! :-)
