Bylo jednou jedno království a v tom království vládl mladý a spravedlivý král. Tento král byl mezi lidmi znám především ze dvou důvodů. Tím prvním byla právě jeho spravedlnost. Vždy se totiž ujistil o tom, že ti, kdo spáchali nějakou nezákonnost, byli po zásluze potrestáni. Jakékoli přestupování zákona nebylo tolerováno. Tou druhou pravdou, která byla o králi známa, bylo to, že velmi miloval svou matku, a proto vždy u jeho stolu seděla na čestném místě. Jednou se však stalo, že jeho matka spáchala skutek, který zasluhoval trest. Možná, že to vlastně ani neměla v úmyslu, možná se jen spřátelila se špatnými lidmi, kteří ji do celé situace dostali. Každopádně ortel za skutek, který spáchala, zněl: ,,40 ran bičem“.

Celé království žilo v napjatém očekávání. Zvítězí králova láska k matce a nechá ji osvobodit, nebo zvítězí králova absolutní spravedlnost a bude trvat na bičování své matky před shromážděným davem? Nikdo v království si na tuto otázku netroufl odpovědět. Nakonec, jak už to bývá, nadešel den, kdy měl být rozsudek vykonán. Téměř celé království se tísnilo na náměstí, aby vidělo, jak vše nakonec dopadne. Králova matka byla přivedena a přivázána ke kůlu. Po té přistoupil vykonavatel rozsudku s bičem v ruce. Když se chystal dát první ránu, pokynul král rukou a řekl: ,,Počkej chvíli“. Po tom vstal z trůnu svlékl hedvábnou košili, sestoupil ke kůlu, u kterého byla připoutána jeho matka a objal ji tak , že svým tělem zcela zakryl její záda a na místo jejich zad, vojákovi vykonávající trest, nastavil svoje záda. Jen to byl jediný způsob, jak zůstat spravedlivým králem, který nikomu nestraní a přitom ochrání svoji milovanou matku před těžkým trestem.

Díky.

Oběť. Lidé vždycky něco obětovávali, málokdy sebe, spíše ty druhé, zvířata, potraviny - duchům, pro úrodu apod. Je toho plná etnografie. Ježíš se obětoval - kdoví jak to bylo. Verzí je více, nejen ta biblická. Ale jeho smrt prosadila do širšího evropského a pak i světového povědomí jeho myšlenky, židovské Desatero, a hlavně radu "Miluj nepřítele svého". Řídili se tím křesťané důsledně? Ani omylem. Žijme radši bez obětí, ale s respektem k druhým.

Oběti bych neodmítala. Právě už jen proto, že je v tom úkonu dávný archetypální obsah. Zásadní je co a jak se obětovává. Jestli je to s oním respektem - k druhým i k sobě.

Co se týká "miluj nepřítele svého", no, bohužel, křesťanství se často tvářilo jako křesťanství, ale šlo jen o politiku. Kdysi jsme neměli šanci to propojení náboženství a politiky a touhy po moci chápat. Dnes to máme jako na talíři. Průšvih je, že křesťanství má Ježíše Krista a jeho "miluj nepřítele svého", zatímco islám má Muhammada....