Pravda a láska, aneb proč si trochu nezanadávat?

Nedávno jsem si vzpomněla na svého prvního "rodilého mluvčího". Na konci kurzu (měla jsem čerstvě po maturitě) stála na "pohlednici na památku", kterou studentům dával, památná věta: "Remember that teachers can be shitheads"...

Některé věty se mi ani nechtějí překládat. Znějí anglicky tak krásně. Také si už představujete to hovno na hlavě nějakého svého opravdu hodně neoblíbeného učitele ze střední školy??? 

Znal mě 14 dní a hned to pochopil. Kanaďan. Bylo v roce 1990, připomínám :-)  

To je ta holka, která se krčí před autoritami, dělá, že tam radši ani není, a když tam je, tak je radši ze všech nejlepší. Aby ji nedejbože nějaká ta autorita nezačala otravovat život. 

Dnes jsme už pokročili a z autorit si neděláme vůbec nic. Dokonce i prezidenti jsou pro nás terči vtípků a odsuzování. Nebudu se zde vyjadřovat k tomu, do jaké míry si to ten který polistopadový prezident opravdu zasloužil, ačkoliv by to jistě vzbudilo dlouhou řadu komentářů. A co víc by si mohl bloger přát, ne??? :-) 

Pojďme si popovídat třeba o lásce! Pojďme si na ni trochu zanadávat! 

Však i láska (a pravda) jsou dnes terčem nadávek. Nic už není svaté. Takový muslim by se možná otřásl odporem, kdybychom mu tvrdili, že ta jeho Pravda je pěkný "bullshit (tohle slovo mě také kdysi naučil onen Kanaďan). Oni jsou si tak jistí, že to všechno je Pravda a nic než Pravda a k tomu mi dopomáhej Alláh... 

A opovažte se nám tu naši Pravdu zesměšňovat nějakými drzými karikaturami!  

A co takový křesťan nebo "ezo", když mu sáhnete na Lásku. 

Ani ta nám dnes není svatá. Kolik zamilovaných už dávno pochopilo, že chovat si hada na hrudi (protože ho milujeme), je cesta do pekel.... 

Ze sladkých slov plných slunce a kytiček se nám dělá zle.

ŤuŤuňuňu... 

Taková láska je zatraceně nebezpečná. Nutí nás vzdát se úplně všeho. Sami sebe. Možná si ještě vzpomenete, jak jste šli zaláskovaní se svým milým na ten fotbal, který tak nesnášíte... 

Nebo na ten zamilovaný doják v kině, u které ho se Vaše "milá" rozněžňovala, ale Vám se chtělo utéct. 

Za 10 let jste pak třeba opravdu utekli. Oba... 

Blbé je, že jsme se nějak nenaučili milovat a přitom nezrazovat sami sebe. Když nás chytne ten dravý proud (A pokud Vás zachytí dravý proud lásky, nebraňte se mu), tak v tom tedy důkladně "jedeme". Z lásky a pravdy se obvykle pomátneme...

Jéžiš, těch hloupostí, co jsme kdy z lásky nadělali :-)  

Kdyby to ale bylo jen komplikované, Ok. Tak bychom si prostě jen tak hráli. Jeden partner, druhý partner. Ale když ono to s sebou nese tragédie... 

Kdo kdy nenadával na lásku a kdo si kdy nemyslel, že to on spolkl tu pravdu??? 

Jenže v tom článku, na kterém odkazuju se také píše, že bez lásky člověk nikdy ten život neprožije úplně naplno. 

A to mi přijde ještě blbější... 

Co s tím???