Integrace muslimů je silně nepravděpodobná. Nevidím nikoho, kdo by o ni vlastně stál.

Když se mluví o integraci muslimů, většinou se argumentuje jinou kulturou. Kulturou, jejíž hodnoty jsou neslučitelné s těmi našimi. Ale co takhle se na celou problematiku podívat z jiného úhlu pohledu? 

Kdyby šlo o to přijmout v Evropě ty muslimy, které jsem potkávala v Egyptě nebo v Jordánsku za dob svých studií, ani by mě nenapadlo vidět v tom nějaký problém. Byli to mladí lidé, kteří vírou nežili nijak oddaně. V Boha věřili, ateismus nechápali, křesťany neřešili, ramadán dodržovali stejně jako my dodržujeme Vánoce (pravda, trochu náboženštěji), do mešity občas zašli, ruce s ženami si podávali (ženy s muži). Na plnovousy ani nepomysleli, oblékali se západně, studovali, uměli anglicky. 

Že jsou to muslimové jste obvykle poznali podle toho, že odmítali vepřové a alkohol. Prostě tak napůl vegetariáni a tak celkově abstinenti. Pravda, většina Evropanů považuje vegetariány za blázny a abstinenty za magory, kteří se dobrovolně připravují o to nejlepší v životě, ale nepořádají proti nim demonstrace a neděsí se jich. V Evropě prostě není problém nejíst vepřové a nepít alkohol.

U žen se nicméně víra pozná na první pohled. Kdybych po Káhiře chodila oblékaná jako v České republice (a to minisukni jsem na sobě snad v životě neměla), vzbudila bych, pravda, rozruch. V Ammánu bych si takhle jít ani netroufla. Nemám ráda, když mě někdo považuje za něco, co nejsem... 

Těch žen-muslimek, které nenosily na hlavě šátek, jsem potkala - jednu?? Ale tak i na Západě chodí ženy oblékané všelijak, dají si na hlavu snad i klobouk se slepicí a nikdo v tom problém nevidí. Evropa nemá problém s tím, jak se kdo obléká. 

Do té doby, dokud někdo nezačne mít problém s tím, co jedí Evropané. A jak se oblékají. Například... 

Západní život je tak diametrálně odlišný od toho, jaký jsou muslimové ve svých zemích zvyklí žít, že dříve nebo později skončí ve spárech komunit svých mešit. V komunitě lidí, se kterými sdílejí jednu věc: zklamání z toho západního života, po kterém toužili a který si tak malovali. A víru. Onu představu, že oni jsou nositelé vyšší morálky. A pokud víru ve své zemi praktikovali jen vlažně, pravděpodobnost, že se k ní přikloní výrazněji (psychologický vliv skupiny je nezanedbatelný), je velmi silná. Oni nás přece musí zachránit. A hlavně sebe! 

Takoví muslimové pak začnou požadovat to, co skuteční muslimové požadují - možnost praktikovat svou víru se vším všudy a společnost, která jim v tom nebrání. Nejen že se v evropském prostředí sami zásadně promění, ale promění tím i celou společnost... 

A jak chcete integrovat takové muslimy do společnosti, která je pro ně symbolem těch největších lidských pochybení a hříchů?? 

To je jeden úhel pohledu. 

Ale představte si, že potkáte muslima, který se snaží naučit česky. Hledá si tu zaměstnání, ačkoliv je napůl slepý a mohl by se poflakovat na sociálce. Absolvuje rekvalifikační kurz. Když práci nenajde, je ochotný se za ní i přestěhovat do většího města. Nechodí často mezi ostatní krajany, protože nechce jen mluvit arabsky, ale snaží se najít si české známé a mluvit s nimi česky. Snaží se pochopit českou kulturu. Je ochotný jít i do hospody a dát si pivo. Je vděčný za to, že dostal příležitost dostat se ze země, kde se válčí, a žít někde jinde. Nestěžuje si, vyzařuje z něj důvěra v chod věcí. V to, že jeho tři malé děti, které ještě zůstaly v Damašku, přežijí. I jeho žena. I jeho matka. Že je opět jednou uvidí.

Umíte si to představit?

Ne, to není jen tak nějaká fabulace. Je to příběh jednoho Syřana, který dostal v České Republice azyl již před několika lety a loni za ním po dlouhých obstrukcích s přidělením azylu přijela i rodina. U sebe na blogu jsem o setkání s ním psala několik článků. Ten poslední, ve kterém jsem se setkala i s "třemi bratry z Damašku", najdete TADY. 

Chodívala jsem za ním často, protože moje kamarádka, která ho učila česky, říkala, že hledá někoho, s kým by si mohl popovídat. Aby se procvičil v češtině. Aby si prostě měl s kým povídat. Vzhledem k tomu, že jsem vystudovaná arabistka, napadla jsem jí ihned já. Tak jistě. Nemám problém se stýkat s Araby a muslimy. Když jsem sama žila dlouhé měsíce v arabských zemích, jejich pohostinnost mi často velmi pomohla necítit se v nové zemi osamoceně. Ráda jsem se zase osvěžila arabštinu. Dala jsem si kávu s kardamomem. A hlavně - byl čas vracet, co mi bylo kdysi dáváno... 

Snažila jsem se nalákat i jiné známé, ale jedině má spolužačka z religionistiky, která se učila arabsky, s námi zašla na vodní dýmku do čajovny. Snaha vyrazit do hospůdky na to pivo většinou ztroskotala. Nikdo nemá zájem bavit se s uprchlíky. S Araby. S muslimy. Bylo mi to líto, protože kam už pak má jít člověk, který nemůže zapadnout mezi lidi své nové země? Za těmi svými. Do mešity. A koloběh se uzavírá...  

Nedokážu si představit, jak se v Evropě mají integrovat lidé, které tu nikdo nechce a se kterými se nikdo nechce bavit. Které každý hned podezírá z nekalých úmyslů (neříkám, že neoprávněně). Brány porozumění jsou uzavřené. Z obou stran. Pár jedinců, kteří tu cestu najdou, budou vždycky jen výjimkou. Všichni ostatní budou potenciálním problémem. Bohužel... 

Nijak to nehodnotím. Ani muslimy, kteří se prostě snaží žít tak, jak tomu věří. Ani Evropany, kteří prostě mají obavy, že přijdou o svou svobodu a svůj způsob života. Kteří najednou čelí vzrůstajícímu násilí. 

Jen říkám, že je fakt, že integrace muslimů do evropské společnosti  (obzvlášť integrace takového množství najednou) je silně nepravděpodobná...

Tak nějak nevidím nikoho, kdo by o ni vlastně vůbec stál... 

Vidím jen politiky, kteří si navařili příliš horkou kaši a snaží se nám ji vnutit, a vyděšené lidi na obou stranách, děsící se o svůj styl života. Jenže strach nikdy nikam nevedl. Jak jsem psala v jednom z posledních článků - strach nás jen poutá a brání nám dělat ta správná rozhodnutí.