Eurovize - achjo...

A já jsem tak zklamaná. Tak trochu kvůli Gábině. Tak trochu kvůli tomu, že se na to prostě nedalo vůbec dívat.... 

Fakt jsem jí to přála. 

Pustila jsem si večer TV.

Eurovize u mě dokonce přebila 1) nechuť pouštět TV 2) chuť dívat se radši na Noc na Karlštejně. 

Otevřela jsem notebook, že u toho budu dělat něco užitečného. Mezi tím jsem také hledala na internetu svému muži, který byl zrovna kdesi s kamarády v lesích a vedl důležitou debatu o tom, zda "ten cizinec toho policistu přes dveře zastřelil nebo ne", jak to vlastně tenkrát bylo. 

K TV jsem zvedla hlavu, když přišla má oblíbená I stand od Gábiny, případně když mé ucho zaslechlo něco buď 1) hodně bizarního 2) něco, co se dalo poslouchat. 

Hlavu jsem mnohokrát nezvedla... 

A tak jsem se až ráno dozvěděla, že Gábina začala jako druhá a jako druhá také skončila. Od konce. Proč, těžko hádat. Nejspíš nebyla horší než někteří z těch 26, kteří mě nepřiměli ani zvednout hlavu. Slyšela jsem, že jsem nebyla jediná, kterým se líbila víc než na druhé místo odzadu. Od porot nějaké ty body dostala... 

Možná to bylo i tím, že pro spoustu i českých fanoušků ta píseň prostě "byla o ničem". Že tam prý stála jak tvrdé Y a měla staropanenské šaty. Možná by jí to odpustili, kdyby měla fousy jako Conchita Wurst, která před 2 lety s velmi podobně laděnou písní (střiženou ovšem milostným příběhem) a velmi podobně laděným "stáním jako tvrdé Y" vyhrála. A možná měla dělat toho šaška, jak jí kdysi radili v české agentuře. Aby byla prodejná. Aby byla úspěšná. Než radši odešla do USA. Aby byla podobná některým, kteří v Eurovizi skončili lépe než ona. 

No, takový "úspěch" bych jí nepřála... 

Ale možná je to proto, že pro mě ta píseň nebyla "o ničem", ačkoliv nebyla o tom, o čem tak písně obvykle bývají. Ano, je spousta písní, které ke mně kdysi promlouvaly, ale dnes již jsou také "o ničem". Někdy prostě některá slova nedolehnou k našim uším, prostě proto, protože na ně zrovna nejsme naladění. 

Generace těch, kteří Eurovizi sledují a hlasují, na ta slova ten večer naladění nebyly. Někteří, kteří by rádi něco výjimečnějšího, protože Gábina má navíc, také ne. Někteří porotci ano. I já v těchto dnech ano.

Protože jsem naladěná na slova, která říkají, že navzdory všem těžkostem, pádům a chybám, navzdory všem těm strašákům, které máme často v hlavě a které nás nutí se bát a ustupovat, můžeme najít "to něco", díky čemu můžeme najít pevnou půdu pod nohama. A pevně stát. Mít pocit, že v tom nejsme sami. A s touto podporou všechno snést. 

I nějaké předposlední místo v Eurovizi :-) 

Vás neoslovují taková slova? I Vám přijde, že je to "kdákání o ničem"? 

Já si nemohu pomoci. Najít pevnou půdu pod nohama i tam, kde se zdá všechno rozpadat, a najít svobodu dělat si, co chci, a říkat, co chci, je pro mě velmi důležité téma.  Mně osobně nepřijde nic důležitějšího. Vždyť přece okamžiky, kdy se člověk začne děsit, že se blíží katastrofa, kterou nemůže zvládnout (co třeba takové imigrantské téma??), a chvíle, kdy má pocit, že je jako v kleci, protože z jakéhokoliv důvodu nemůže to či ono, jsou chvíle, kdy se ze života stává peklo..Nebo vězení.

Nebo se mýlím??