Nikdy se nepřepínej. Udržuj si rezervy

"ELVIS, OREL AMERICKÝ: Bajka skoro pravdivá" je příběhem všech, kteří hledají skrytý smysl života. Je to příběh o lásce a přátelství, jak dospět k moudrosti a jak se spojit s vlastní duší. Orel jménem Elvis, nám ukazuje, že lze přijmout nové myšlenky a nechat za sebou ty, které  jsme přerostli. Kniha je napsaná v tradici "Racka  Jonathana" pro nové tisíciletí. I když si někteří čtenáři myslí, že je to příběh Elvise Presleyho, krále Rock & Rollu, autor nás ujišťuje, že tomu tak není. Psal jenom o lidech, spirituálnim životě a nášem vztahu s orlem svobody, kterého máme každý z nás v srdci.  _________________________________________________________________________________ ELVIS, OREL AMERICKÝ, Kapitola 15. Opět letěli jeden za druhým. Ike dal znamení a začali klesat. Elvis pozoroval Ika, jak nabírá rychlost, pomáhal si ocasem a předvedl salto. Udělal dvě hvězdy a při té třetí se nechal vynést výš, obrátil se, předvedl další přemet a potom následovala celá plejáda nejkrásnějších skluzů jaké kdy Elvis viděl. Po hodinách cvičení, jež bylo pro Elvise jako škola hrou, to vypadalo, jako byly oba přátelé spojeni dohromady. 

"Stoupej! Nikdy se nepřepínej. Udržuj si rezervy. Když přijde vzdušný valoun a tvoje ramenní svaly nebudou dost silné na to, aby spojovaly křídlo a rameno, tak ti větší balvan to křídlo utrhne."

Kroužili a předstírali souboje, zkoušeli si vlnit se a kroužit, následovala i řada salt, přemetů a sletů.

"Jak se cítíš?"

"Jako orel," usmál se Elvis.

"Tak zase nahoru," přikazoval Ike, "dokud se nenaučíš cítit se jako motýl."

Vznášeli se výš a výš, až se z toho Elvisovi točila hlava. Klouzali, hotovi projít všechny tance v páru znovu. Když ztratili výšku, našli stoupavý proud teplého vzduchu, ten je vynesl výš a oni opakovali všechna cvičení. Elvis ovládal své tělo natolik, že se mu stalo kormidlem a mysl byla čím dál poddajnější. Svoje «já» nechal za sebou. Cítil se trochu neohrabaně, a tak ponechal vládu nad sebou v rukách síly mocnější než byl on sám- v rukách řídkého vzduchu.

Učil se důvěřovat instinktům, objal svůj osud, jako tehdy, když se krásná kachna na hladině přehrady rozhodla všechno vzdát a lapala po dechu. Měl pocit, že ho opustila mysl a on nevěděl kde. Byl míle vysoko a horlivě se snažil nasát do těla stav bezmocného nemyšlení, protože nebyl schopný ovládnout mozek, který si zřejmě udělal prázdniny.

 "Jde ti to," křičel Ike přes mlhu halící Elvisovy smysly. "Bavíš se?"

"Co to znamená, bavit se?" pomyslel si Elvis a nezmohl se na odpověd. Oční víčka mu ztěžkla. Možná by si mohl zdřímnout. Spát míle vysoko a za letu-to je šílenství. Mohl by nabourat. Ale do čeho? Už necítil vítr laskající jeho tvář ani pískání v uších. Všechno ztichlo. Oční víčka, ti odporní zrádci, se zavřela. Elvis přesto pozoroval všechno kolem sebe a pod sebou. Mělo to modrý nádech a stříbrnou jiskru, ale viděl i se zavřenýma očima!

"Určitě blouzním," pomyslel si Elvis. "Snes se níž, je ti špatně z výšky. OTEVŘI OČI! Teď otevři oči!" naléhal, ale oči zůstaly zavřené. Cítil, jak je tažen vysoko nad zem, jakoby v divokém stoupavém proudu teplého vzduchu, přestože si byl jistý, že se jeho křídla ani nepohnula. Vůle a duše odešly a kontrolu převzala Elvisova tělesná schránka, tak jak o tom mluvil Ike.

Ale Země! Modrá a třpytivá jako kouzelný měkký míč utkaný ze stříbřitých pavučin. Viděl celé západní pobřeží omývané Tichým oceánem. Otočil se na jih a spatřil zelené plíce planety, tu a tam s hnědými skvrnami. Na severu, přímo pod jiskřivými, bělostnými polárními čepicemi uviděl spoustu orlů jeho vlastního druhu.

Pohlédl na východ. Viděl rudou jizvu zaříznutou hluboko do země, skrz ní bězela modrá žíla. Grand Canyon, země Orlích lidí. Právě oslavovali slunovrat, s nataženýma rukama, jako by chtěli odvléct temnou smogovou roušku zakrývající většinu Země.

Usnul jsem a tohle se mi zdá, myslel si Elvis. Pravděpodobně mě teplý proud vzduchu vynesl míle vysoko. "Ale to je nesmysl!"

"Bavíš se?" zaslechl Elvis v hlavě známý hlas.

"To jsi ty?"

"No, ano."

Hlas, který měl vždycky pravdu, zněl radostně, dokonce přátelsky, a Elvis věděl, že jej nikdy nezklame. Možná by mu mohl položit pár otázek.

"Co bys rád věděl?"

Váhal nač se zeptat a mezitím se pískání větru změnilo ve zvuky fléten a zvonkohry. Chtěl se optat na Joea, na Marii, bratrance a sestřenice a snad i na Golondrinu, ale nechtěl marnit čas. Rozhodl se být co nejstručnější a jít přímo k věci, jelikož věděl, že hlas se vždycky objeví, postará se, oč je třeba, a zase zmizí.

"Jak jsem vysoko?" otázal se.

"Špatná otázka."

"Co je na ní tak špatného?"

"Protože tohle vědět nechceš."

Odpověd jej velice vyděsila. Zastavilo se mu srdce, ucítil strach a zpanikařil. Panika se mu nevloudila do duše, náhle ji zcela propadl. Zdálo se mu, že klesá rychlostí několik mil za vteřinu, přímo do smradlavého bahna okolo gejzíru, jež ho stahuje. Bylo mu, jako by se ponořil, bezmocný a osamělý. Z posledních sil vykřikl:

"IKU!!!"

"Ano?"

Ikeův hlas přicházel zpoza něj. Elvis se otočil a otevřel oči. Ikeova hezká tvář se na něj smála, netušíc, čím právě prošel. Chvíli to Elvisovi trvalo, než se zase začal soustředit.

"Díky."

"Zač děkuješ?"

"Za to, že jsi mým přítelem."

Chtěl mu říct o schopnosti vidět se zavřenýma očima a o tom, co takhle spatřil, ale nemohl. Znělo to neuvěřitelně.

"Máš radost?"

 Přeříkal si jeho otázku a zastavil se ve vzduchu, šokován.

 "Radost?" Vznášel se tři míle nad zemí a křičel: "Ale Iku, jsem radostí bez sebe!"

"Ale Elvisi, já to vidím, já to vidím," odpověděl smějící se Ike.

"Děkuji ti za ten zážitek."

"To nestojí za řeč," řekl Ike měkce, "ale ted bychom se měli snést níž a opatřit si něco k jídlu. Stmívá se a brzy bude pršet."

 ***

"Nelovíš kořist ze vzduchu," řekl překvapeně Elvis, když trpělivě čekali. "Nikdy jsem tě neviděl." Ike byl potěšen pozorností svého žáka.

"Je to bezpečnější. Proto."

"Vím, jak to myslíš," řekl Elvis a vzpomněl si, co se přihodilo bratranci Prestonovi, když kroužil, připraven vrhnout se ze vzduchu na kořist.

"Raději sedím na větvi a potom se snesu dolů," řekl Ike. "Konec konců tohle je Kalifornie, země hojnosti. Ani vedro, ani zima a vždycky plný žaludek. Ale měl bys vědět," zavřel oči, jako by vzpomínal na minulost, "že žít tu může být někdy těžké."

Králík, kterého sledovali, sice uměl běhat, ale neuměl se schovat. Spatřili jej, když opustil bezpečnou noru a jako šipka vyrazil suchým, křovinatým terénem mezi dvěma vrcholy plošiny Kamenného sedla. Pak sa zastavil a zavětřil. Neboť necítil nebezpečí, začal okusovat mladou šalvěj, vybíraje nejšťavnatější jarní výhonky. Seděl na zemi, nasával vzduch prosycený vůní šalvěje a mízy a byl si jistý, že široko daleko není ani vlk, kojot či liška.

 "Svěle," řekl Ike, vybízeje Elvise, aby se držel zpátky. "Jenom se dívej."

Místo aby se na něj Ike snesl jako smršť, míříce na šedohnědý kožíšek, proplížil se za keř, který králík opásal. Věděl, že z křoví mu nic nehrozí, a tak sledoval pouze směr, jímž práskal údolím hrom a odkud vál vítr. Keř byl příliš hustý, nikdo by se v něm neschoval a neproplazil by se jím ani had.

Počkal, až začne opět větřit, otočen k němu zády, a vtom se Ike vznesl a spustil se nad křoví. Vystrašený králík se rozběhl, ale to už jej Ike popadl zezadu. Nedbaje jeho zmítání a křiku vynášel jej Ike výš a pak pustil svoji kořist na plochou skálu v horách.

 "Ten králík prostě neměl šanci," řekl Elvis obdivujíce Ikeovy lovecké schopnosti.

"Ne tak úplně," odporoval Ike. "Opravdu chytrý králík by z toho vykličkoval, protože by věděl, že já tak létat nemohu. Ale tenhle byl stejně hloupý jako ta kachna, co si čistila peří uprostřed jezera."

Vychutnávali si oběd sedíce v hlubokém zákoutí na hřebenu. Když začaly padat záplavy deště, pozorovali blesky štípající kmeny stromů svými ohnivými sekerami. Elvis přemýšlel o tom, kdo zasluhuje žít a kdo zasluhuje zemřít a proč, ale nemohl počítat s Ikeovým jednoznačným míněním. Ve tři ráno se bouře konečně uklidnila-to už tvrdě spali.

________________________________________________________________________________________________________

PS: Vážení čtenáři: Tímto končím s "Elvisem" a také s blogem. 16.8.2014, budu publikovat posledni blog. Děkuji těm, co tuto bajku četli. Celá knížka (26 kapitol), je k disposici v češtine, angličtině, španelštině a i v ruštině na KINDLE a iTunes.

Tak ahoj.

C.R. Sinclair