Býk číslo čtyři

V Seville jsme už dva měsíce. Velká rozhodnutí v naší rodině dělám já. Jít na koridu, nebo-li býčí zápasy, jsem viděl jako nutnou životní zkušenost, kulturní povinnost. Nikdy jsem na na ní nebyl, ani moje žena. Brána číslo patnáct napsaná na našich dvou lístcích (jeden stál třicet šest euro) stojí naproti slavné čtvrti Triana a taky hospodě, kam rádi chodíme během přestávek mezi lekcemi španělštiny, asi šedesát metrů od mé školní židle.

Tato hospoda je vyšňořená tuctem vycpaných býčích hlav, které visí na všech zdech. Když jsem se tuhle ptal naší známé číšnice se zajímavým jménem Berlin, kolik taková hlava stojí, nevěděla. Rozhodně několik tisíc euro. Že prý taková cena není v její lize. Dodala, že také záleží na tom, odkud býk pocházel a kde a kdo ho zabil.

Poslední korida se tento rok v Seville konala na svatého Václava. Bylo nám řečeno, že bude narváno. Korida začíná přesně v šest, takže abychom tam byli o půl. I když se tu mluví španělsky, co se týká času, tato země není Mexiko ani žádná banánová republika. Vyšli jsme z domova před pátou. V pět žena zjistila, že dva lístky za sedmdesát dva euro nejsou v její portmonce, ale na dveřích naší ledničky, kde je drží magnetem lepá tanečnice flamenka.

Pospíšili jsme si před bránu číslo patnáct. Za pět minut přijely dvě sanitky. Jedna menší asi jako náš Nissan 31, druhá větší, taková ta normální, která jezdí po Praze. Na obou bylo napsáno červené Cruz rojo. Pro našince - Červený kříž. Dvě ženy, samozřejmě v červených kombinézách s kříži na zádech, vytáhly takové ty káry, které mají pod sebou složené nohy jako špatně vychované šestnáctky.

Jedna ze záchranářek dala na ty káry defibrilátor, takový ten aparát, který se používá, aby vám elektrickým šokem nastartovali srdce, které se zrovna rozhodlo, že už nebude bít. Pak to obě dámy zatáhly dovnitř koridy skrz cihlový tunel, kudy jsem za patnáct minut prošel se svou ženou, dvěma platnými lístky a dvěma ručníky, které moje pozorná a hodná žena vzala, abychom si na ně mohli sednout.

Sekce koridy, kde jsme seděli, totiž nemá židle. Kolem oválného divadla jsou postavené jen nízké zídky z dvouset let starých cihel. Nevěděli jsme, že polštářky z pěnové gumy se dají koupit za pět euro hned u brány. Daly se taky půjčit u Červeného kříže.

U brány po nás chtěli uzávěr naší dvoulitrové petky. Asi aby kdybychom ji chtěli hodit na zápasiště, abychom ji mohli hodit leda otevřenou. Bylo horko. Slunce pálilo jako divé, ale rozhodli jsme se vodu nepít. Ty zídky, na kterých se sedí jsou tak blízko k sobě, že jít na záchod během zápasu by znamenalo zdlouhavě se prodírat mezi lidmi uzounkou uličkou.

Šou začala přesně v šest. Hudbou. Dva husaři s červenými pery na kloboucích vyšli z vrat, do kterých pražilo to podvečerní slunce. Později se z nich pouštěli obětní býci. Brána pro pohůnky, pomahače, pikadory a toreadory stála na protější straně oválu. Vše šlo rychle, měli to vymakané. Toreadoři, pikadoři a ti ostatní se prošli po rozpáleném písku žlutohnědé barvy, která je jednou z barev na španělské vlajce.

Najednou všichni zmizeli. Všechno ztichlo. Ze západní brány, na kterou pálilo slunce jako z reflektoru na jeviště Národního, vyšel toreador. Ve své žlutohnědé livreji poseté korálky a šupinami že zlata se třpytil jako vánoční kapr připravený na vykuchání. Prošel podél východní brány, kde jsme hádali, že čekají ti býci, rozvinul zástěru. Rudě fialovou z jedné a žlutou z druhé strany.

Pokleknul. Zřejmě žádal někoho mocného na nebi o ochranu. Křižoval se a křižoval. Asi mu stejně jako mně bylo jasné, že ty sanitky před nejbližší branou k nemocnici tam nebyly pro jednoho z těch šesti býků. Ti měli být dnes večer zabiti k pobavení plebejců. Korida je smrtelně seriózní byznys.

Toreador dal znamení strážci, který stál před východní branou. Ten pustil prvního býka. Byl to blonďák. Žena i já jsme cítili, že umřít nechce. Váhal. Měl strach. Ta parta pohůnků ho začala dráždit. Býk se rozběhl. Párkrát se snažil nějakého toho pikadora šťouchnout, ale marně. Přijeli dva jezdci na koních opancéřovaných matracemi.

Jejich koně měli oči zavázané černými šátky, jezdci měli nohy v plechových chráničích. Měli taky jakási kopí, na kterých byla nasazená nabroušená trubka - několik centimetrů široká, dvacet centimetrů dlouhá a uprostřed opatřená kroužkem. Vypadalo to jako injekční jehla, kterou vám doktor vrazí pod loktem do žíly, aby vám do zkumavky odebral  krev.

Jeden z těch kopiníku vrazil tu trubku býkovi do krku. Ten už tam měl jakési šípy ozdobené pery. Ty mu tam vrazili pikadoři. Býkovi tekla krev z těch šípů. Po zásahu kopiníku jehlou jsme se ženou viděli, jak z něho krev přímo stříká. Býk se rozzuřil a pikadoři do něj zarazili ještě několik opeřených šípů.

Udělalo se mi na zvracení. Žena si zakryla oči. Bylo vidět, že býk je unavený. Přišel toreador. Tancoval kolem býka a býk kolem něj. Přidal býkovi do krku pár opeřených šípů. Pak šel k mantinelu, kde mu jeden z pohůnků podal něco, co vypadalo jako meč.

Od začátku uplynula půlhodina. Byl čas zabít. Dav na to čekal.

Zkušený toreador věděl, co dělá. Býk ne. Dvakrát do koridy býka nepustí. Má jen jednu šanci a žádnou pracovní zkušenost. Sílu a energii ano. Ale mizerné cévéčko.

Toreador namířil meč a postavil se zády ke slunci. Unavený a zmatený býk na něj zaútočil. Narazil sám sebe na namířenou čepel, která mu proklála srdce.

Věc vteřiny.

Toreador velkým kvaltem přeskočil mantinel a parta pikadorů začala býka dráždit. Točil se a točil. Měl deset vteřin, než se mu podlomily nohy a svalil se do písku koridy.

Zemřel hrdinskou smrti, v koridě vysypané pískem barvy španělské národní vlajky. Lidé vstali a tleskali.

Býka odtáhli.

Nyní přišel býk hnědý. Tanec kolem něj tentokrát trval jen dvacet minut. Když padnul mrtvý, přijeli pro něj tři valaši s rozporkami a udělali s ním kruh v písku koridy. Stejně tomu bylo i u prvního býka. Hudba hrála a lidé zase vstali, aby vzdali čest býkovi, který čestně bojoval.

Býk číslo tři byl černý jako uhlí a naštvaný hned od samého začátku. To byla chyba. Pro toho býka. Celou koridou panovalo vzrušení. Když býka zabili, slunce, které zatím kleslo níže, mi přesalo pálit do očí. Kuřačky přede mnou taky najednou přestaly kouřit a chlapík, který seděl před mou ženou a zapaloval si jednu cigaretu od druhé zjistil, že mu došly a pro nové jít nemohl.

Když se mne zeptal, zda nemám vajgla, s opovržením jsem zavrtěl hlavou. Moje žena, která je na kouř citlivá, se přestala dusit. Za deset půl osmé trojku odtáhli valaši-funebráci. Býk úžasně bojoval, ale neměl šanci. Corrida je jako kasino. Jen cvok si může myslet, že vyhraje.

Přišla čtyřka - býk zase černý jako tma, ale tentokrát rozvážný. Cítil jsem s ním. Stal tam a díval se na toreadora jako na spratka.

Přišli pikadoři a snažili se ho rozzuřit, aby se za nimi rozběhl. Nic.

Trvalo jim to. Dav pískal.

Konečné se jim to povedlo. Býk se rozběhl na jednoho z nich. Ten zbabělec se schoval za ochrannou stěnu mantinelu. Býk uklouzl a svalil se na záda. Rozhostilo se absolutní ticho. To se hned tak nevidí.

Býk na plemeno musí mít dlouhé nohy, aby mohl jalovici správně obsloužit. Býci na koridu jsou jiní. Tělo mají jako tank a hlavu jako věž od tanku. Nohy mají krátké a hubené. Nevěděl jsem, jestli býk ležící na zádech nechce nebo nemůže vstát, jestli má natržený sval či zlomenou nohu. Třepal nožičkama jako chrobák. Postupně třásl už jen hlavou.

Nikdo z pohůnků k němu nepřišel, aby ho postavil na nohy. Záchranka před branou číslo patnáct rozhodně nestála pro něj. Býk ležel na zádech a čekal na nevyhnutelné. Asi to taky bylo to, co chtěl. Nechtěl bojovat boj, ve kterém neměl šanci - jen pro pobavení plebsu. Přišel livrejovaný pohůnek s dýkou v ruce a vrazil mu ji do páteře hned za lebku.

Konec.

Přijeli grošáci s rozporkou a odtáhli ho. Nikdo netleskal, nikdo nevstal. Jen já a moje žena. Celá korida na nás koukala.

Manažeři koridy slíbili na plakátech šest zabitých býků. No ale předpokládalo se, že jich taky šest bude bojovat. Protože čtyřka věděla, že ani nemá šanci, nevstala a vzdala to, byla prohlášena za zbabělce a nepočítala se. Hanba býčí farmě, ze které přišel!

Pětka a šestka.

Přidali jednoho býka navrch. Bouřlivý potlesk.

Sedmička, černá jako úhel, byla jako dynamit. Všechno šlo, jak mělo. Až na závěr.

Toreador byl připravený vrazit do býka dva další opeřené šípy. Býk uhnul a rozběhnul se proti němu. Skočil přes mantinel, přičmž ztratil botu. Dav řičel. Botu někdo sebral, podal mu ji a on si ji natáhl. Pak se do koridy vrátil.

Nesl v ruce dva poslední opeřené šípy. Zatímco jeden z toreadorů před ním si pro pobavení lidu klidně položil ruku na býkovo čelo a váhajícího býka chytil za roh, tento toreador věděl, že s tímto býkem by takovéto opičky dělat neměl.

Nechal býka, aby na něj zaútočil. Ten to vzal z dálky. Nešel na tu červenou zástěru, ale přímo na něj. Toreador, teď bez rudé zástěry, ve zlomku vteřiny uhnul a zabořil své dva opeřené šípy, které držel horizontálně v obou rukou, do šíje rozzuřeného zvířete.

Narodil jsem se ve znamení býka, takže jistě víte, komu jsem fandil. Stalo se to, na co jsem celou koridu čekal. Chlapec uklouzl a svalil se do písku žlutého jako španělská vlajka. A jako ta čtyřka, která si možná vyvrkla kotník, zlomila nohu nebo jen neměla zájem bojovat, i tento toreador zůstal ležet na zemi.

Ležel sám uprostřed toho oválu, do kterého by se vešlo hokejové hřiště. Rozzuřený a rozběhnutý býk se snažil zastavit a otočit, aby stanul tváří v tvář svému mučiteli. Tentokrát kolem žádní pomocníci nebyli.

Otázka, kterou jsem si v tomto momentu kladl, byla, jestli se stalo toreadorovi něco jako fotbalistovi na mokré trávě, ale bude moci vstát, nebo se nebude schopen včas odbelhat a sedmička ho nabodne na rohy jako špíz.

Rozzuřený býk svých sedm set kilogramů zastavil přiliž pozdě.

Toreador vstal.

Odběhl k mantinelu, kde mu jeden z jeho nohsledů podal třpytící se meč.

Byla to otázka pár minut. Býk prohrál.

Chlapec pokleknul do písku a dlouze se křižoval. Všechny sevillské panenky nad ním držely ochranou ruku.

Bylo to třeba.