Systém nelze zlomit. Zlomí tebe.

"ELVIS, OREL AMERICKÝ: Bajka skoro pravdivá" je příběhem všech, kteří hledají skrytý smysl života. Je to příběh o lásce a přátelství, jak dospět k moudrosti a jak se spojit s vlastní duší. Orel jménem Elvis, nám ukazuje, že lze přijmout nové myšlenky a nechat za sebou ty, které  jsme přerostli. Kniha je napsaná v tradici "Racka  Jonathana" pro nové tisíciletí. I když si někteří čtenáři myslí, že je to příběh Elvise Presleyho, krále Rock & Rollu, autor nás ujišťuje, že tomu tak není. Psal jenom o lidech, spirituálnim životě a nášem vztahu s orlem svobody, kterého máme každý z nás v srdci. _______________________________________________________________ ELVIS, OREL AMERICKÝ, Kapitola 14. Letěli do žulového lomu a usadili se přímo veprostřed na jednom balvanu. Připomínalo jim to obrovský amfiteátr se stěnami do půlkruhu kolem nich. "Tohle místo má nejlepší akustiku na světě," řekl Ike. "Nemusíš si zničit hlasivky, když cvičíš." Zaklapal jemně zobákem. "Slyšíš?" poznamenal s uspokojením. Klapání se odráželo od stěny a vracelo se zpátky silnější, plnější a jasnější, jako v opeře. "Chvěje se to!" vykřikl Elvis překvapeně. "Zesiluje to energii," objasnoval Ike. "Musíš ale používat jenom spodní část svého hlasového ústrojí. Myslím tím průdušnice." Ike si sáhl na krk. "Jinak si totiž zničíš hlas."

Sedíce ve samém srdci velkolepě ozvučeného prostranství, rozcvičovali se dechovým cvičením. Ike zakřičel první. Zasyčel a zakejhal. Ozvěna se vrátila, syčící a kroutící se.

"To znělo jako chřestýš," řekl překvapeně Elvis.

"Freudovský vhled," poznamenal Ike. "Aspoň víš, na co jsem myslel." Ike znova vykřikl.

"Kak-kak-kak."

"Ak-ak-ak," odpověděla ozvěna.

"Kek-kek-kek," vykřikl Ike.

"Ek-ek-ek," odrazilo se od stěny.

"Ted ty," vybídl žáka Ike, "ale pamatuj, jen spodní částí hlasového ústrojí."

"Kark-kark-kark," zvolal Elvis a čekal na zesílenou ozvěnu.

"Ark-ark-ark."

"Vau!" zajásal Elvis obdivně. "Au!" postěžovala si bolestivě stěna.

Vypadalo to, že soutěží ve zpěvu. Syčeli, krákali, křičeli, štěkali, mňoukali a kdákali. Byli jako dva tenoři, soupeřící na jevišti vídeňské opery. Cvičili celé odpoledne, zcela zabraní, vychutnávali si každičkou změnu ve svém přednesu. Pokoušeli se znovu a znovu vydávat absolutně čisté tony.

"Chodím sem často," řekl Ike.

"Zpívat?" tázal se udivený Elvis.

"Poznávat."

"Poznávat co?"

"Pravdu. Můžeš klamat sám sebe, tahle stěna však zůstává tvou věrnou přítelkyní. Řekne ti pravdu. Stačí, že chceš poslouchat. Bud jsi dobrý nebo špatný."

"Mám strach se zeptat."

"Jsi velkolepý," odvětil Ike a myslel to vážně, "přinejmenším velkolepý."

"Díky, příteli, ty také. Kdybych se chtěl někdy vrátit a přibrat partnera --," řekl Elvis, míně tím svoji kariéru v show businessu, ale Ike jej přerušil a potřásl hlavou.

"Uch. Jsem samotář, ale musím přiznat, že mi tvá nabídka opravdu zalichotila."

Přišel večer. Zvedl se západní vítr a Elvis ucítil změnu ve složení, vlhkosti, směru a rychlosti vzduchu. Ike najednou zavětřil a vydal divný zvuk.

"Zítra budeme tančit na obloze, až se začnou valit balvany," řekl klidně.

"Aby nás ukamenovaly, ne?"

"Myslím větrné balvany," vysvětloval Ike se smíchem. "Ne ty, na nichž sedíme. Nejlepší vítr je divoký a vlní se. V jiném ani netančím."

"Co je na něm tak zvláštního?" zeptal se Elvis.

"Je nespoutaný. Bez jakéhokoli uspořádání, velice rychlý. Naprostý zmatek," hvízdnul Ike. "Musíš ale dávat pozor. Může taky zabíjet."

"A proč v něm tedy tančíš, když je to tak nebezpečné?" zeptal se Elvis, protože nechápal, proč by měl Ike riskovat život.

"Z radosti ze života. Zkouším, kam až lze zajít," řekl Ike. "Zivot nad propastí, jako provazochodec. Jsem tak dobrý, že si to můžu dovolit."

Když se vznesli, přemítal Elvis, jak hluboká je propast, nad níž žije on a kam až Ike obvykle zachází. Svezli se na teplém vzdušném proudu vanoucímu z rozehřátého lomu. Kroužili a povídali si.

"Naučíš se držet rovnováhu a ovládat ji svou silou. Tomu, o čem je létání na vzdušných valounech," poznamenal Ike, "se říká získat nadvládu díky porobě."

"Básnický přívlastek."

"Jsi dobrý letec a s trochou pomoci budeš jeden z nejlepších," řekl Ike. "Předmětem dnešní hodiny není rychlost, ale reakce na věci, o nichž nevíš, že přijdou."

"Podřídit si jim a nebojovat s nimi?" zeptal se Elvis a Ike přitakal.

"V srdci najdeš větší sílu, než je tělesná."

"Jako ta mořská orlice?"

"Byla sice chytrá, ale o tom ted nemluvím," odvětil Ike. "Naučíš se, jak dávat věcem volný průběh."

"Jak nechat vítr, aby zvítězil?"

"Systém," opravil Ike Elvise. "Slunce, Déšť, Řeka nebo Hrom. Ani orel není sto čelit těmhle silám."

"Nikdy?"

"Nikdy," řekl zcela vážně Ike. "Systém nikdy nelze zlomit. Zlomí tebe. Nad systémem zvítězíš, jenom když jej obejdeš, ne projdeš." Zahleděl se Elvisovi do očí a dodal:"Nezapomeň, že se máš starat o své srdce, nejen o své myšlenky."

Pohrávat si s nebezpečím a vítězit porážkou. Opusit mysl a poslouchat jen srdce. Obcházíš to? Podobné pocity byly pro Elvise něčím naprosto nezvyklým a nebyl si jistý, že se mu líbí.

 "Zvítězit neznamená přežít. Zvítězit znamená být nejlepší," dohadoval se Elvis.

"Nejlepší," zasyčel opovržlivě Ike. "Vítěz. Tuhle pitomost jsi rozhodně pochytil od lidí: všechny přelstít a pak jim vládnout. Já ale nemluvím o vítězství nad ostatními. Hovořím o systému. Když proti němu jdeš slepě se skloněnou hlavou," řekl Ike a odsekával přitom každou slabiku, "tak to není jen hra. Být vítěz, znamená zůstat naživu."

Vznášeli se na špičce proudu teplého stoupavého vzduchu několik tisíc stop nad zemí. Elvis nikdy nebyl tak vysoko. Země odtud vypadala malá a zranitelná.

"Proč jsme tak vysoko, Iku?"

"Aby ses necítil svázaný. Chtěl jsem, aby ses uklidnil, ale nešlo to. Nedostatek kyslíku tě zklidní."

"Už jsem ospalý."

"Skvěle. Nemůžeš létat na vzdušných valounech, když se cítíš mocný a silný."

"Jak bych se měl cítit?"

"Jako motýl."

Elvis si na motýly pamatoval. Pozoroval tisíce těch nežných stvoření v barvách duhy, jak se třepetají nad loukou, nad níž vystupoval. Jednou překvapil Joea dotazem, přicházejí-li z Orlí Říše která je za duhou.

"Neřekl bych," odvětil Joe, pobavený Elvisovo otázkou, "ale je z nich prý složena duhová brána."

 Elvis si taky všiml, že pokud svítilo slunce, nebrali motýli na vědomí ani silný vítr.

 "Jak to dělají, tati?" ptal se Elvis Joea.

"Přenechají vládu nad svými křídly vyšší síle, synu. Poletují ve větru."

Na míle vysoko se Elvis cítil uvolněný, jako ten motýl, připravený na cokoliv. Ale Ikeovi šlo o něco jiného.

"Chci, aby sis zapamatoval ten pocit. Zůstaneme tu tak dlouho, jak jen to půjde."

"A co tu budeme dělat?"

"Cvičit jednotlivá čísla. Slétneme a pak se zase vzneseme. Tvé tělo musí nasát ten motýlí pocit natolik, aby sis to mohl vybavit vždycky, když to budeš potřebovat."

"I kdybych seděl na větvi?"

"Je ti to jasné. Přesně tak, i na větvi."

_______________________________________________________________________________________________________

Pokračování příští pátek v 9:00