Můj přítel Karásek, ten co bydlí na Proseku v 3+1, mě pozval do Slávie na polední kafe se šlehačkou a dort - místo oběda. Já se spokojil jen s turkem. Jarouš si objednal všechno a přidal k tomu ještě vanilkovou zmrzlinu. Jára je fajn kluk a hlavně, má rozmilou ženu Miládku. Oba jsou zcestovalí a oba, až na ten přízvuk a slabší slovní zásobu, mluví slušně anglicky. Oba mají maturitu. Miládka je účetní u Policie, Jára je konstruktérem u Dopravních podniků. Miládka je na své pozici už od maturity, Jarouš od vojny. Jejich jediná ratolest, Péťa, kterému je pětadvacet let, anglicky neumí a maturitu nemá. I když se učil elektrikářem a teď dělá něco okolo elektriky, nakonec vyučený elektrikář není, takže si moc nevydělává a proto bydlí u rodičů. Japonci takovým dětem říkají „parazito singuro“, tj. svobodný parazit. V česku, pokud by tam nebyl ten pokrevní vztah, by se takovému člověku klidně dalo říkat „vyžírka“.
Seděli jsme u okna, kde visí obraz jedné dámy, jejíž jméno jsem bohužel zapomněl. Jára byl zamyšlený. Bylo mi jasné, že má něco na srdci. Když jsem se ho zeptal, na co myslí, vystřelilo to z něj jak Ferrari z depa.
„Můj kluk kouří marihuanu.“
„Jo.“ Kývnu a neříkám nic. Sedím a dívám se na vršek nad řekou, kde bydlí náš Miloš. Přemýšlím nad tím, jaké to musí být žůžo, bydlet na hradě a divat se svrchu na kazdeho v podhradi. Ten přehled! Trochu mi to ujelo s časem, ta moje roztržitost. Jára si to vzal osobně.
„Jó? To je vše, co mi k tomu řekneš?“ zeptal se vyčítavě. Vykulil jsem na něj oči a mrknu. Otevru pusu a nez stacim neco rici, slysim ten svůj vnitřní hlas: „Ne, aby tě napadlo říct mu, co si myslíš! Víš jak to je s rodiči když jim kritizuješ dítě či, chraň bohu, kritizuješ je. Hned se urazí!" Kyvnul jsem. Zamysli se, hochu, nemůžeš kritizovat děti jiných! S dětmi bruslíš na tenkém ledě!“
„Dobrá. Pije kluk alkohol?“ ptám se již se zájmem.
„Ne. Piva, vína nebo tvrdého se ani nedotkne.“
„Jí sladké?“
„Sladké nesnáší.“
„Tak je na tom dobře,“ povídám se vší upřímností, ale bez jakékoliv sympatie. A vidím, jak se Jarouš nafukuje jako holub. Urazil se. Urážlivost je typická česká vlastnost. Na to si musí člověk, cizinec, dávat bacha. Češi totiž nesnáší feedback. Něco nemilého řeknete člověku, kterého znáte léta, on se hned urazí, neřekne vám proč, a přestane s vámi mluvit. Vyhýbá se vám. A jak mi řekla jedna moje kolegyně, když se mi to stalo: „S tím se nedá nic dělat. Takoví my Češi jsme.“
„To jsem si mohl myslet, že něco takového řekneš. Ty nemáš děti. A co ty víš o drogách?“
„Co já vím o drogách? Já jsem taky feťák, Jarouši,“ povídám s klidem.
„Prosím tě, nekecej. Znám tě léta. Vždyť si ani ani necucneš.“
„Nekecám! A pil jsem a kouřil o sto šest. Vždyť to víš. Byl jsem feťák ještě dřív, než jsem se narodil.“
Jarouš se zarazil a podíval se s úžasem na můj seriózní obličej: „Jak to myslíš?“
„Máma mě k tomu zavedla.“
„Čoveče, co do tebe cpala?“
„Mateřské mléko.“
„Prosím tě, co to meleš?“
„Jak jistě víš,“ užívám si jeho údivu, „mateřské mléko je sladké.“ Kývnul. „No, a moje matka, dej jí Pán Bůh věčnou slávu,“ vysvětluji, „byla hodně na sladké. Jedla samé koláče, dorty, buchty a cukroví ke kafíčku. Ta musela mít mlíko, kterým mě kojila, jak kondenzované „Nestlé“. Na cukrovku také zemřela. Asi to měla po babičce. No, a když mě čekala, tak si buchty, koláče, dorty a hlavně zmrzlinu samozřejmě neodepřela. No, a já to od ní chytil.“
„My jsme také na sladké,“ přiznal se Jarouš.
„Nepamatuji, že bych někdy doma, jako dítě, jedl ovoce či zeleninu. Jen chleba či rohlíky s máslem a salámem a hlavně povidlové buchty, ještě horké, pořádně pocukrované, přímo z plechu. No, a později přišlo pivo, víno a slivovice.“
„No, a pak přišla ta havárie a nemocnice,“ připomněl mi Karásek moje neblahé mládi. „A pak jsi přestal pít, že?“
„Jo. Pít jsem přestal. Ale tehdy jsem ještě nevěděl, proč vlastně piju.“
„A proč jsi pil?“
„Vždyť jsem ti to teď řekl. Potřeboval jsem cukr. Byl jsem chycený tou drogou ještě dříve, než jsem se narodil,“ povídám lakonicky. „Cukr v pivu, vínu a ve slivovici. Cukr je ve všem a všude. Čti nálepky.“
„Co teď?“
„Pořád s tím bojuju. Žádný alkohol či čokoládu už nepotřebuju, ale bílý cukr, to je jiná. Je jako heroin. Dvakrát rafinovaný. Jde ti přímo do mozku. Cítíš to hned.“
„No, zvedne ti náladu.“ souhlasil Karásek. „Miládka, když je trochu dole, jde po mléčné čokoládě."
"Ta je čokoláda smíchaná s 'Nestlé'," vzpomínám si nahlas o tom, co jsem kdysi kdesi cetl. "Co ty?"
"Já jdu zase po víně.“ Chvíli jsme mlčeli.
„Jednou mi v Kalifornii profesor Robert Lustig dělal test na glukózovou rezistenci. Byl jsem jeho dobrovolník. Bylo mi řečeno, že jsem na hranici cukrovky a že je to můj zásadní zdravotní problém. A pokud v tomto životním stylu budu pokračovat,“ nadechl jsem se, „tak mi hrozí srdeční problémy, rakovina i Alzheimer. A z toho Alzheimera mám největší strach. A ten chlap, Lustig, dobře věděl, o čem mluví. Mrkni se na jeho přednášku na YouTube. Anglicky umíš.“
„A co jsi dělal?“
„Nejsem na to pyšný.“
„Jen mi to klidně řekni,“ škemral Karásek, „jsem přece tvůj kámoš.“
„Nevím.“ napínám ho. „Představ si, že jsem dělal, co mi ten doktor řekl. Doživotně! A dělám to furt.“
„Co?“
„Je to hrozné, ani se neptej.“
„Ptám se, tak to koukej vybalit. Možná, že to také my dva zkusíme.“
„Řekl, že nemohu začínat den s ovocnou šťávou nebo seriálem, který má v sobě cukr. Žádný rohlík nebo chleba. Chran Bohu salam ci sunku. Jakmile s tím totiž ráno začnu, tak se pak musím krmit cukrem celý den. Doktor měl pravdu.“
„Tak co jsi udělal?“
„Koupil jsem si hrnec. Takový ten pařák na zeleninu. A začal jsem si kupovat jednou týdně všechnu tvrdou zeleninu, co v zelinářství měli: brokolici, kedluben, zelí, květák a mrkev. A pak jsem to rozkrájel do velké mísy a dal do lednice. Byla to moje snídaně na celý týden.“
„To sneseš k snídani?“
„Nesnesu,“ povídám. „Jím to až k obědu. Čekám, až budu mít takový hlad, že bych snědl i hřebíky.“
„Tak teď je mi to jasné.“
„Tak zpátky k tomu tvému klukovi,“ povídám, „který kouří marihuanu.“
Karásek se podíval na hodinky: „Radši až někdy jindy, teď už se musím vrátit zpátky do práce.“
