Žít v demokracii neznamená, že budu bezohledný sobec

Mladí lidé se dnes domnívají, že život v demokratickém státě znamená, že se budou rozhodovat sobecky, jak se jim líbí a myslet jenom na sebe. Bez ohledu na druhé. Kladu si otázku - jak na to jenom přišli?!

K tomuto blogu mě inspiroval rozhovor s paní sousedkou v domě v pražských Střešovicích, kde jsem bydlela. S paní sousedkou, které je sedmdesát let, jsem se potkala na chodbě domu. Daly jsme se do řeči a obě jsme brzy narazily na téma, které se nás obou velice dotýkalo – sobectví v dnešní době, na které jsou lidé hrdí.

PŘÍBĚH PRVNÍ – STOJÍCÍ UNAVENÁ DŮCHODKYNĚ

Paní sousedka se před mnoha lety zranila. Klopýtla a následně prodělala operaci kyčle a rehabilitaci. I když se zotavila, svěřila se mi s tím, že je od té doby při chůzi nejistá. Proto si pomáhá nordickými hůlkami. Kamkoliv se vydává, bere je s sebou a opírá se o ně při chůzi. Zkrátka se jistí, aby zase neupadla.

Abych byla upřímná, do našeho rozhovoru jsem si myslela, že nordické hůlky při chůzi používají jen ti, kteří chtějí sportovat. Vůbec mě nenapadlo, že existují lidé, kteří je používají místo klasických holí.

„Ono to taky s těmi nordickými hůlkami vypadá mnohem líp na pohled! A věřte mi, že nejsem jediná, kdo je ze zdravotních důvodů nosí. Takových lidí ve svém věku, ale i mnohem mladších, znám celkem dost,“ rozesmála se paní sousedka.

Jednou paní sousedka byla na výletě a nordické hůlky měla samozřejmě s sebou. Ačkoliv většinou v pražských tramvajích a vagónech metra stojí (důvod je jednoduchý – sedat a vstávat je pro ni fyzicky náročnější, než zůstat stát), tentokrát byla tak unavená, že by si ráda sedla.

Tramvaj však byla narvaná lidmi. Zůstala stát i s hůlkami nad dospívajícím mladíkem. Jak přistupovali další lidé, postupně se slovně pouštěli do mladíka, že mu není trapné, aby nad ním stála babička s holemi, kterou on vidí, ignoruje a odmítá ji pustit sednout. S mladíkem, i když to slyšel z několika úst, to nehnulo. Paní sousedka tedy vydržela stát až na svou zastávku a šla si domů odpočinout.

Když mi to paní sousedka vyprávěla, tak se tomu s odstupem času smála: „To nic není! Já jsem to vydržela, ale můj kamarád na tom je mnohem hůř!“

„Ano, vydržela jste to. Ale kdybyste si mohla sednout v tramvaji, tak byste si tentokrát sedla, ne?“ zeptala jsem se.

„Jo, to bych ráda,“ řekla paní sousedka.

PŘÍBĚH DRUHÝ – INVALIDNÍ DŮCHODCE

Kamarád paní sousedky je invalidní důchodce a velice špatně chodí. Jestli jsem to pochopila správně, má chromou nohu, která ho bolí a každý krok mu dělá potíže. Proto když nastupuje do tramvaje, metra či autobusu, hledá místo pro invalidy. Pokud možno, co nejblíže u dveří. Jednak mu to ušetří kroky plné bolesti a pak proto, že se rychle dostane ke dveřím, když vystupuje.

Mnohokrát se mu v tramvajích stalo, že na místech, která jsou označena samolepkou pro invalidy, seděly dospívající děti. Neřešil to. Dobelhal se k místu, kde bylo volno, a posadil se. Když však místa pro invalidy byla s železnou pravidelností obsazena mladými lidmi, kteří žádný tělesný handicap a očividně kypěli zdravím, nedalo mu to a zeptal se jednoho mladíka, proč toto místo obsadil.

„Protože žijeme v demokracii a můžu si vybrat, kam si sednu,“ odpověděl pyšně mladík.

Jak to dopadlo? Postižený muž byl v šoku a nezmohl se na slovo. A tak se odbelhal, aby si našel jiné volné místo.

ŽÍT V DEMOKRACII NEZNAMENÁ BÝT SOBEC

Jakmile jsem toto vyslechla, nezmohla jsem na slovo ani já. Čekala jsem nějaký komentář od paní sousedky, ale taky už neměla co dodat.

Když jsem dospívala já (kolem roku 1993 až 1997), bylo pro mě samozřejmé, že když nastoupí do autobusu, vlaku či trolejbusu starší člověk, že okamžitě vstanu a své volné místo nabídnu jemu. Rodiče mě od útlého dětství vštěpovali, že je to slušnost a také projevem úcty ke starším lidem.

Asi třikrát se mi v pubertě stalo, že jsem nebyla dostatečně rychlá a důchodci mě předběhli s prosbou o místo. Zčervenala jsem hanbou a styděla jsem se za sebe ještě dlouho poté. Celý zbytek dne jsem se cítila mizerně, protože mi bylo trapně. Už jenom to, že mě o místo k sezení musel někdo požádat, bylo pro mě ponižující a považovala jsem to za svou prohru.

Paní sousedka chápavě přikyvovala a říkala, že přesně tak ji vychovávali i její rodiče. I když nás dělí třicet let, na tomto se shodneme a rozumíme si v tom. Neuvolnit své místo v MHD pro někoho,  kdo to na první pohled potřebuje, je pro nás obě nepřijatelné.

Sobectví však dnes mladí lidé nazývají životem v demokracii. Mají právo na všechno! Mají právo na místo pro invalidy, protože si mohou vybrat!

Jenže toto demokracie v žádném případě není. Demokratické zřízení státu umožňuje všem lidem, aby svobodně a dobrovolně volili v různých politických volbách a rozhodovali, kdo bude vykonávat vedení státu v dalším vymezeném období.

Demokracie není, že se rozhodnu zkrátit nemocného člověka o právo na přednostní místo v dopravním prostředku jenom proto, že já jsem tam byla první a místo se mi libí.

Ano, mohu si vybrat. Vždycky si mohu vybrat. Z hlediska práva se mi nic nestane (nehrozí mi žádná sankce), když se na místo vyhrazené pro invalidy posadím.

Na druhou stranu je tu nepsaný zákon, kterému říkáme morálka (etika). To, jak morálku chápeme, určuje naše výchova, vzdělání. Hranice morálky ovlivňují naše svědomí. To by nás mělo upozornit, kdy se rozhodujeme špatně (a tehdy se cítíme mizerně; vnímáme, že něco na naší straně není v pořádku) a kdy dobře.

Anebo to zkusme ještě jinak: To, co je dobré, udělá radost, jak vám samotným, tak druhému člověku (protože mu to neublíží, neztíží život, ale pomůže mu, aby se mu žilo snadněji).

Můžeme se samozřejmě rozhodovat sobecky, myslet jenom na sebe, drát se kupředu a kašlat na ostatní (co mi do nich je?! Ať si poradí, jak uměj!). Ale takový život je dost smutný. Rozhodně nedáte svobodnou volbu druhému. Nevidíme to ostatně každý den kolem sebe dost a dost? Opravdu nám to dělá radost? Copak nás naplňuje sobectví, chamtivost a ostré lokty radostí a štěstím?

Český řeckokatolický kněz, psychiatr a pedagog Jaroslav Maxmilián Kašparů řekl: "Pýchu dnes nazýváme zdravým sebevědomím."

Profesor Kašparů má pravdu. Jsme pyšní a ještě se tím chlubíme. Ale pýcha není kladná vlastnost či postoj, ale záporný. Hrdí bychom měli být na něco dobrého a pěkného, co se nám podařilo a zároveň, co učinilo šťastné druhé. Pýcha a sobectví jdou ruku v ruce. Obojí je negativní.

Na závěr si dovolím něco poradit: Až zítra nastoupíte do tramvaje, sednete si a bude nad vámi stát babička, zkuste jí uvolnit své místo. Jestli půjdete obchodním centrem, zkuste se na druhé občas usmát. Pokud zavítáte to restaurace či kavárny, zkuste už ode dveří s úsměvem pozdravit servírku. Až budete platit u pokladny svůj nákup, zkuste poděkovat za obsloužení unavenou paní prodavačku…

Jsou to malá gesta laskavosti, vstřícnosti a slušnosti, ale dokáží zasáhnout druhého člověka u srdce a zpříjemnit mu celý den. Potěšit a možná i rozesmát. Zaručuji vám, že se budete cítit lépe, než když se zachováte sobecky.

Krásné podzimní dny bez sobectví vám přeje Vaše blogerka Hana Rebeka Šiander

Zdroje:

Článek iDNES.cz, Pýchu dnes nazýváme zdravým sebevědomím, promlouvá k lidem profesor Kašparů. 3. 1. 2021. Článek je dostupný zde: https://www.idnes.cz/zpravy/domaci/jaroslav-maxmilian-kasparu-knez-psychiatr-manzelstvi-rozvod.A201216_162412_lidicky_lisv?zdroj=banner