Moje 90letá přítelkyně

Člověk nikdy netuší, koho potká. A tak se mi poštěstilo, že jsem po přestěhování narazila na báječnou sousedku. Muži, vzdělání, knihy, filmy, hudba, móda, dějiny... V tom všem si skvěle rozumíme a nezáleží na věku.

Když jsem před rokem měnila jeden pronájem za druhý, vůbec jsem netušila, jaké budu mít sousedy. Jistě to znáte sami. Někdy je to radost, někdy naprosté utrpení. Anebo je to také něco mezi. Vzájemně se pozdravíte a u toho to skončí.

Na mém předchozím bydlišti to byla hrůza! Na patře v cihlovém domě na Smíchově, kde jsem bydlela, jsem byla nejstarší ze všech. Ve třech bytech na patře bydleli buď dvacátnice či třicátníci.

Sousedka, se kterou jsem sdílela společnou stěnu, vlastnila dvě kočky a kromě toho, že jim dávala napít a nažrat, jim uklízela tak jednou týdně, možná i déle. Většinu ročního pronájmu jsem tedy protrpěla v strašném zápachu, který se mi linul podél koupelnového a toaletního potrubí a vnikal do bytu.

Všichni moji sousedé a sousedky měli společné, že jim bylo úplně jedno, co se kolem nich děje. Hlavně nic neřešit! Nehrotit! Pohodička. Takže když například vypadly pojistky, tak nikoho nezajímalo, jak a kde by se měly nahodit. Když jsem se o to zajímala, bylo mi řečeno, že až se večer vrátím domů, jistě to vyřeším sama.

Takové a podobné situace jsem zažívala opakovaně. Až jsem měla dojem, že mě dvacetileté a třicetileté „děti“ pasovaly do jakési role „mámy“, která se postará na patře v domě o neustálý přísun elektrické energie, teplou vodu v bojleru, vypakuje z domu usazené zfetované „smažky“ a podobně.

Nebudu zapírat, že mě to unavovalo a vskutku jsem měla dojem, že žiji mezi dětmi, které se baví, ale nemají chuť být zodpovědní a stavět se problémům čelem a řešit je. Což je ostatně jedním z rysů dospělé osobnosti dle vývojové psychologie.

A tak jsem tak trochu s hrůzou a napětím očekávala, jací budou moji noví sousedé v domě v Praze na Vinohradech, kam se přestěhovala v červenci roku 2023. Ne, já nejsem pesimista, ale raději se nechám mile překvapit, že je to lepší, než jsem doufala.

Po přistěhování do domu jsem uklidila, zařídila byt, nové věci přikoupila a těch, které jsem nepotřebovala, jsem se zbavila. Pak jsem, jak už mívám ve zvyku, zaklepala na nejbližší dveře a čekala, kdo mi otevře. Připravila jsem si představování a úvodní řeč, abych udělala dobrý dojem.

Otevřela mi starší dáma, které jsem tipovala kolem sedmdesáti let. Byla milá, laskavá, přátelská, usměvavá, se smyslem pro humor a jak jsem později zjistila, i neustále dobře naladěná.

Seznámily jsme se a mně se velice ulevilo, že mám tak báječnou sousedku. Ona byla zase ráda, že ví, kdo naproti ní bydlí. Obě jsme se ujistily (to mi přišlo téměř jako v nějakém československém filmu), že kdybysme jedna či druhá potřebovaly během vaření sůl, koření, vajíčko či mouku, a nebyly by v zásobě ve spižírně, že si to vzájemně poskytneme. Malé gesto, ale velice mě udělalo radost. Ostatně jsem věděla, že paní sousedka to myslí vážně.

Také jsme si slíbily návštěvu u mě doma, u paní Věry a pak posezení u kávy v kavárně, což jsme také všechno postupně uskutečnily.

Někdo by si mohl klást otázku, co mě asi tak může spojovat s ženou, kterou je dvakrát starší než já? Anebo o čem si ona může povídat se mnou?

Ať už bude otázka položena tak či onak, skvěle si rozumíme. Popovídáme si skvěle o současné politice (a v tom se shodujeme), jako o historii. Například paní sousedka Věra vzpomínala, jak jela jako holčička do Prahy a navštívila se třídou Pražský hrad. Tehdy bylo po II. světové válce a na Hradě byl presidentem Edvard Beneš.

Protože bylo tehdy obvyklé mít k politikům úctu a vážit si jich, tak jako malá obdivovala a milovala presidenta Beneše. Když dorazila se třídou na náměstí, postavily se všechny děti pod balkón a skandovaly: „Beneš! Beneš! Beneš!“ A pan president vyšel na balkón, dětem udělal radost a zamával jim. Paní sousedka si dodnes pamatuje na tu radost a slzy, které jí kanuly po tvářích, když uviděla na vlastní oči našeho pana presidenta.

Takže zatímco paní sousedka vypráví o svém zážitku, já si vzpomínám, jak jsem o tom kdysi dávno četla v jedné historické knize. Musím se přiznat, že jsem pak vyndala a oprášila sádrový odlitek hlavy prvního presidenta osvoboditele Tomáše Garriguea Masaryka a Dr. Edvarda Beneše. Obě jsme si nostalgicky povzdechly: „Jó, to byly tehdy časy!“

Pak se vrhneme na módu a hodnotíme, co vídáme dnes a denně kolem sebe. Toto je oblast, kde se také shodujeme, žel, končíme s tímto tématem velice konsternované a smutné. Móda, která by se nám líbila, snad už ani neexistuje. Těžko zahlédnout v ulicích krásně oblečenou ženu či gentlemana v dobře ušitých šatech, které mu padnou, a čistých botách.

Ale vynahradím si to tím, že vyzvídám, co a kdy paní Věra nosívala ve 40., 50., 60. a 70. letech XX. století. To byla ještě nádherná móda! 80. a 90. léta bylo to nejhorší, co nám mohl kdo kdy nabídnout. Vzhledem k návratu módy těchto let, jsme obě téměř zoufalé a zarytě se odmítáme něčemu tak strašnému přizpůsobit. Ačkoliv se opět shodujeme v názoru, že momentálně nejsme prostě moderní. Ale nevadí nám to.

Velmi zajímavým tématem jsou muži. Jsem doslova fascinována, když slýchám, jací byli muži dříve. Paní sousedka Věra s nadšením a nádhernými vzpomínkami popisuje svého tatínka. A když pak vidím, jak ho dle fotografie nakreslila její vnučka uhlem, musím paní Věře dát za pravdu, že její tatínek vypadal opravdu jako filmový herec z období zlaté éry I. republiky. Byl velice podobný herci Raulu Schránilovi.

Paní Věra zmíní i příklady ze svého okolí – nevěry, podrazy ve vztazích, opouštění starších manželek muži, kteří si našli mladší náhradnice (když chytili „druhý dech“ a pořídili si další potomky). Jsou to pro mě střízlivá varování.

Probereme dřívější galantní chování mužů a současné hrubé způsoby, jak se muži dříve a nyní oblékali, ale také si s chutí vyslechnu, jak dříve muži projevovali zájem o ženy, jak je zvali na kávu do kavárny, psali básně, nosili květiny a čokoládové bonboniéry.

Zde vzdychám nejvíce já! „Ach, kdeže ty loňské sněhy jsou...“ Paní sousedku Věru, která je pokaždé dobře naladěná, moje vzdychání rozesměje a pobaví. Co se týká mužů, kdybych chtěla někdy poradit, určitě půjdu za ní.

Obě jsme hodně a dlouho studovaly a tak se vrháme na téma školství. Ostatně paní Věra pracovala celý život jako učitelka. Nejprve jako kantorka na I. stupni, pak si doplnila další vzdělání o speciální pedagogiku a věnovala se dětem s handikepem.

Jediným smutným tématem je, že ačkoliv je paní Věře devadesát let, vypadá na sedmdesát. A tak když jede například metrem, tramvají či autobusem po Praze, i když je čilá a vitální až běda, někdy by si ráda přeci jenom sedla. Zvláště, když jede od lékaře, nebo má za sebou delší výlet. Ale aby jí pustili dvacátníci či třicátníci sednout, to se nestává nikdy. Většinou ji pustí sednou lidé o dvacet let starší. Lidé jako jsem já. Paní Věra říká: „Asi na tu devadesátku vážně nevypadám, co? Zřejmě si myslí, že jsem mnohem mladší!“

Možná si nedokážete představit, že by vaší přítelkyní byla žena, které je devadesát let, ale věřte mi, je to výhra! Většinu toho, co mě v životě potkalo, už zná a rozumí mi. Pokud jsem ještě něco neprožila, ona už s největší pravděpodobností ano. Má úžasnou paměť. Je stále krásná, umí se pěkně oblékat, stále něco podniká, chodí ráda na konzerty vážné hudby své vnučky, pravidelně sleduje filmové novinky ve svém oblíbeném kině. Před problémy neuhýbá, je zodpovědná a ví, že se musí řešit. Pokud se zeptám na radu, dostanu ji s životní moudrostí a nadhledem. Nestěžuje si, nereptá, je stále optimistická a přemýšlí, co zajímavého bude dělat v příštích dnech, které ji čekají. Mít přítelkyni, které je devadesát let, je opravdové požehnání. Je pro mě obrovskou inspirací!

Krásné letní dny a letité přátele vám přeje Vaše blogerka Hana Rebeka Šiander