Zabila postmoderní doba v našich srdcích soucit s druhými?

Téměř každý den sledujeme televizní zpravodajství plné osobních tragédií. Zprávy o obětech povodní, znásilnění, přepadení, loupeží, zemětřesení… u nás i v zahraničí. Chodíme do kina na nejnovější katastrofické filmy o zkáze světa… Hrůzy si doslova užíváme. Když ale pak někdo v našem okolí onemocní, zažije tragédii nebo má velké problémy, nechává nás to chladnými. Proč neprojevíme druhým soucit v jejich utrpení? Může za nedostatek sounáležitosti s druhými postmoderní doba?

SMRT MÉHO TÁTY

Stalo se mi to už poněkolikáté a stále se tomu divím. A zřejmě i divit nepřestanu. Když mi před rokem zemřel táta, zavolalo mi v té době pár přátel a známých a ptalo se mě, jak se mi daří.

Musela jsem se vyrovnat s tím, že už svého tátu nikdy neuvidím. Bylo na mě, abych oznámila všem tátovo úmrtí a také nakonec zařídila a vystrojila pohřeb.

Lidé, kteří mi v této době volali, nevěděli, co právě prožívám. Nicméně nemělo smysl lhát, většinu času jsem proplakala, protože jsem prožívala velkou ztrátu. Když jsem zrovna prožívala světlejší chvilky, snažila jsem čas využít k zařizování pohřbu a věcí kolem. Lidem, známým i přátelům, jsem tedy často stručně odpovídala, že mi právě zemřel táta.

Většina lidí reagovala slovy: „Aha, tak jo. Až bude po všem, tak se ozvi, půjdeme na café.“ Neměla jsem náladu ani čas se moc vybavovat, takže rozhovor skončil poměrně brzo. Co mě však zarazilo nejvíc?

Téměř nikdo na úmrtí mého táty, nereagoval slovy: „To je mi opravdu líto. Neznal jsem ho, ale přeji upřímnou soustrast.“ Postrádala jsem lidské pochopení, porozumění a možná i soucit s tragédií, kterou právě prožívám.

ATEISTÉ, ŽIDÉ, KŘESŤANÉ... BEZ SOUCITU

Musím přiznat, že takovým způsobem reagovali ateisté, Židé, křesťané a dokonce i jeden kazatel Církve bratrské. Toho jsem požádala, aby při posledním rozloučení na hřbitově naposledy o tátovi promluvil a dodal nám pozůstalým naději.

Nakonec jsem plánovaný pohřeb zrušila, protože kazatel byl tak zaneprázdněný službou ve svém sboru, že jsem ho již po třetí žádosti, nechtěla obtěžovat.

Ukázalo se, že i ze strany rodiny, nebyl velký zájem. Což mě také mrzelo. Ale byl to důvod, proč žádný pohřeb nedělat a neangažovat se, když o to moc nikdo nestál. Nakonec zůstalo jen u malého rozloučení na hřbitově a posezení v restauraci s nejbližší rodinou.

NEMOC, NEÚSPĚCH, TRAGÉDIE V NAŠICH ŽIVOTECH

Podobné situace se v mém životě opakují… Když jsem nemocná a ležím sama doma s horečkou, nebo když se mi naposledy nepodařily státnice na vysoké škole… Anebo poslední událost v mém životě, kdy jsem se dozvěděla, že blízký přítel má před sebou pár měsíců života. Hledá se pro něj vhodný dárce srdce a on zatím čeká, zda se dožije transplantace srdce nebo zemře.

PROČ NECÍTÍME SOUCIT S DRUHÝMI?

Pokládám sama sobě otázky – Proč necítíme s druhými soucit, když něco těžkého prožívají? Proč neprožíváme lítost? A nakolik v tom hraje roli naše sobecké já? Jak moc je pro nás důležitější vlastní pocit pohody a skvělého života než utrpení, problémy a bolest kolem nás?

DOSTALA NÁS MÉDIA TAM, KAM CHTĚLA?

Odpověď se z mého pohledu nabízí dvojí. Za prvé - jsme příliš zaměření na sebe sama, že cokoliv, co se netýká přímo nás, naší rodiny, manžela, dětí nebo prarodičů, případně nejlepších přátel, s námi nijak nehne. Každý máme konec konců svůj vlastní život a co je mi do druhých, ne?

Pak se nabízí druhá odpověď - kterou vyjádřil Neil Postman ve své knize Ubavit se k smrti a také Karel Hvížďala v knize Moc a nemoc médií.

Oba se zabývají vysvětlením z hlediska médií. Jako diváci, posluchači nebo čtenáři jsme v současné době syceni katastrofickými a tragickými zprávami, thrillery a horory, které zobrazují nejhorší lidské stránky utrpení.

Tragédie, bolest, zranění, nemoci, smrt... jak z České republiky tak ze zahraničí vnímáme díky moderním technologiím téměř ve stejné chvíli, kdy se to děje.

Jde o silné emoce, které prožíváme, i když uměle, nepřímo. Je jedno, zda jde o reálné situace, film na plátně Cinema city nebo zprávy na naší plazmě doma v obýváku.

Na utrpení rodiny, přátel, sousedů či blízkých přítele už nám nezbývá v našem srdci místo. Otupěli jsme.

Většinou ve svých blogech kladu na závěr otázku. Dnes by mě zajímalo, zda jste se také setkali s necitlivostí, hrubostí a chybějícím soucitem ve svém životě? Pište, diskutujte a e-mailujte…

Fotografie:

www.flikr.com