Recenze norské pohádky „Tři přání pro Popelku“

Nová, moderní a velkolepá norská pohádka „Tři přání pro Popelku“ z roku 2021 je jako nepovedený koktejl. Moderní slova jako stylista a migréna, LGBT+ komunita, Popelka jako Wonder Woman a líbačka dvou gayů v dobové pohádce.

Psal se rok 2021 (přesně před rokem touto dobou, na prahu Vánoc) a Norové představili světu svou moderní verzi naší československé pohádky „Tři oříšky pro Popelku“, kterou se inspirovali. Tu natočil režisér Václav Vorlíček v roce 1973 ve spolupráci se štábem z Východního Německa (NDR). Tu všichni ji dobře známe a milujeme. Kromě nás, Čechů a Slováků, také celá Evropa.

Norové přišli se svou pohádkou, kterou pojmenovali „Tři přání pro Popelku“ po 48 letech po té naší. Natočila ji norská herečka a filmová režisérka Cecilie Askeland Mosli.

Už před rokem, když byla nová norská pohádka uvedena do českých kin, zaslechla jsem spoustu kritiky a srovnávání s naším československým originálem. Proto jsem byla velmi zvědavá, jak se pohádka povedla. Když ji letos uvedla TV NOVA ve vánočním čase, tak jsem se na ni s velkým zájmem podívala.

POKUD JSTE JI NEVIDĚLI, PODÍVEJTE SE NA UKÁZKU POHÁDKY „TŘI PŘÁNÍ PRO POPELKU“: 

INFORMACE O POHÁDCE „TŘI PRÁNÍ PRO POPELKU“

Žánr: Pohádka, rodinný film, fantasy

Země: Norsko a Litva

Rok výroby: 2021

Délka pohádky: 87 minut

Režie: Cecilie Askeland Mosli

Předloha: Božena Němcová (povídka)

Scénář: Anna Bache-Wiig, Karsten Fullu, Kamilla Krogsveen, Siv Rajendram Eliassen, František Pavlíček

Kamera: Trond Tonder

Hudba: Gaute Storaas

Herecké obsazení: Astrid S, Cengiz Al, Ellen Dorrit Petersen, Thorbjorn Harr, Nasrin Khusrawi, Nils Jorgen Kaalstad, Sjur Vatne Brean, Ingrid Giaver, Arthur Hakalahti, Bjorn Sundquist, Nader Khademi, Anne Marit Jacobsen, Jonis Josef, Toivo Ty Terjesen, Kristofer Hivju

Produkce: Petter Borgli, Frederick Howard

Střih: Perry Eriksen, Jens Christian Fodstad

Zvuk: Johannes Dekko

Scénografie: Siri Langdalen

Masky: Ásta Haf?órsdóttir, Live Becker Knudsen, Terje Rodsjo

Kostýmy: Flore Vauvillé

KLADNÉ A ZÁPORNÉ STRÁNKY POHÁDKY

Je možné se dočíst, že Norové přišli s novou moderní verzí legendární pohádky, kterou milují celé generace Norů (když se dívali rok za rokem na tu naši). Nevím však, zda je možné překonat originál původního filmu.

Známe to z historie často. Původní film jsme si mnozí zamilovali, ale když jsme se podívali na remake, byli jsme mnozí zklamáni a zařekli jsme se, že už se na to moderní zpracování nikdy nepodíváme, protože nestálo za to a budeme vždy sledovat jen originální film, byť zastaralý.

Výpravné scenérie z norského venkova, polí, lesů, které jsou v zimním období nádherně zasněžené, jsou skutečně krásné. Nákladné kostýmy jsou také nádherné. Promyšlené, propracované a skvěle se do pohádky hodí.

Také se mi velice líbily filmové triky, když si Popelka otevírá lískové oříšky a objevují se šaty, do kterých se za pomocí kouzel obléká. To je skutečně nádherné!

Co mě však zaskočilo, a to už při sledování traileru, byl věk filmové Popelky. Měla jsem za to, že je jí tak 33 let, a to se mi zdálo na Popelku příliš. Vysvětlovala jsem si to tím, že věková hranice mládí žen se stále posunuje a proto je postavě přes třicet. Ve skutečnosti je norské zpěvačce a hudební skladatelce Astrid S (celým jménem Astrid Smeplass) 26 let, ale při natáčení pohádky ji bylo o rok méně. To bylo pro mě překvapení.

Pro srovnání, naší Libuši Šafránkové bylo v době natáčení pohádky krásných 20 let. Možná mám jenom nějak v sobě zakódováno, že představitelky princezen, Popelek atd. jsou velice mladé.

Norský příběh je velice podobný tomu našemu. Plyne stejným tempem a člověk ho s chutí sleduje.

Nelíbil se mi však princ, kterého ztvárnil norský herec Cengiz Al. Budil ve mně dojem, že by se spíš jako jižní typ hodil do nějaké turecké pohádky. Také byl o rok mladší než Popelka. Působil nevyzrále a dětsky, rozhodně ne jako dospělý muž.

Když se schyluje k přípravám na ples, přijde nevlastní sestra s nápadem, že potřebuje módního stylistu, který by ji zkrášlil a připravil šaty na ples. Muže, který oplývá kreativitou. Macecha hovoří o tom, že má migrénu. Chápu, že jde o moderní verzi pohádky, ale slova jako stylista, kreativita a migréna jsou ve výpravné pohádce jako pěst na oko.

Co mi také vadilo, byly naplněné kvóty, kterých se evidentně Norové během natáčení drželi. Jak že tyto kvóty zní? Jeden herec tmavé pleti, jeden handicapovaný, jeden člověk z LGBT+ komunity?

A tak vidíme na začátku filmu jednorukého sluhu, poté módního stylistu, který je evidentně gay (v ukázce pohádky je český dabing normální, ale český dabing na TV NOVA byl skutečně „teplý“), poté narazíme na králova osobního sluhu, který je černoch. Už jsem si říkala, že je jenom otázkou času, kdy se ve filmu ukáže autista (ve stylu filmu Rain Man).

Velmi zajímavá a dramatická scéna je, když macecha ujíždí na saních se svou dcerou a princ je pronásleduje na koni. To člověk úplně trne, jak to dopadne! Opět zasahuje jako Wonder Woman Popelka a musí zachránit i samotného prince.

Postava Popelky je zobrazena jako ta silná, statečná, soběstačná, schopná žena, která si se vším poradí. Budila ve mně dojem, že je víc „chlapem“ než princ. Což je vlastně trend dnešní doby. Jakkoliv je tento trend převládající a moderní, mně se nelíbí.

V závěru pohádky, kdy se všichni radují, že princ našel svou Popelku, dojde k líbačce mezi dvěma přáteli prince. Člověk si klade otázku - opravdu to bylo nutné?! Narvat to do pohádky?

Konec se nese v hodně moderním duchu. Princ se ptá Popelky, zda si ho vezme za manžela a ona mu odpoví, že tohle se děje jenom v pohádkách, ale ve skutečnosti se neznají a tak se uvidí časem. Jako co? Zatím budeme spolu žít na „psí knížku“?! Konec byl pro mě zklamáním. Tohle bych skutečně v pohádce nečekala.

Norská pohádka je stále pohádkou o Popelce, ale působí na mě jako nepovedený koktejl. Jako kdyby do mixéru někdo dal povinné kvóty, moderní pojetí muže a ženy, LGBT+ komunitu, spustil tlačítko, promíchal v mixéru a vylil do jinak krásné výpravné pohádky z dávných dob. Výsledek? Koktejl, který se nepovedl. Tluče to do očí.

KOMU BYCH POHÁDKU DOPORUČILA?

Pokud milujete staré dobré konzervativní hodnoty jako já, nebo jste křesťané a věříte v Boha a Bibli, pak se vám norská pohádka „Tři přání pro Popelku“ líbit nebude. Pokud máte rádi současný bláznivý svět, kdy muži už nejsou, co bývali a ženy jsou super ženy, pak by se vám pohádka snad líbit mohla. Pokud bych však měla vlastní děti, dala bych přednost o Vánocích naší československé pohádce „Tři oříšky pro Popelku“ z roku 1973.

Krásný vánoční čas se zdravými pohádkami vám přeje Vaše blogerka Hana Rebeka Šiander