Proč jsem začala nakupovat v second handu - I. díl

V tomto blogu vás seznámím s historií bazarů a burz s oblečením, jak si je pamatuji před rokem 1989 a po Sametové revoluci se second handy. Proč jsem měla odpor k oblečení ze sekáčů? Co jsem v 90. letech XX. století nosila?

BAZARY S OBLEČENÍM A BOTAMI ZA SOCIALISMU

Moje cesta k nakupování oblečení z druhé ruky byla dlouhá a také trnitá. Jak to vlastně všechno začalo? Co mě ovlivnilo? Musím se vrátit ve vzpomínkách do dětství. Psal se rok 1986 a my jsme žili v Československé socialistické republice. Všeho bylo málo. I oblečení.

Vzpomínám si, jak jsme s matkou stávaly dlouhé hodiny před různými kulturními domy a čekaly v nekonečných frontách vlnících se jako had, až se otevřou dveře. Bylo jedno, zda bylo léto (ale ano, když bylo léto či jaro, bylo to přijatelnější), nebo je zima a mrzne, až praští. To jsme pak v těch frontách s matkou různě podupávaly a hrávaly hry (např. slovní fotbal), aby nám to rychleji uteklo.

Když jsme se dostaly dovnitř, ulevilo se nám. Dostaly jsme pořadové číslo na malém papírku a vystály další frontu před sálem. Když na nás přišla řada, tak jsem s matkou procházela kolem oblečení. Já jsem z toho moc rozumu neměla, ale matka prohledávala obrovské prádelní koše plné oblečení. Často mi koupila zimní bundu, oteplovačky, mikinu či svetr.

Byla jsem malé dítě a mně bylo jedno, co nosím. Neřešila jsem, zda už to nosil přede mnou někdo jiný. Vlastně jsem nic jiného neznala. Kromě toho, že mi babička či matka ušily nějaké halenky, kalhoty či šaty na míru.

PO ROCE 1989 SE VŠECHNO ZMĚNILO

Když přišla Sametová revoluce v 1989, bylo mi deset let. Burzy s oblečením jsme přestaly obcházet. Ani nevím proč. Přestaly existovat? Brzy se ale otevřely obchody s oblečením, jak soukromé butiky, tak řetězce s oblečením.

Když jsem měla narozeniny, svátky či byly Vánoce, tak jsem dostávala stále nějaké oblečení. Ale co si vzpomínám, téměř jsem to nenosila. Důvod byl prostý. Bylo to divné oblečení, které by náctiletá dospívající dívka z naší třídy na základce na sebe nikdy nevzala. Znemožnila bych se! To by byla naprostá společenská sebevražda! A to je to jediné, co dospívající chce ještě méně, než tvář posetou akné.

OBLEČENÍ PO BRATROVI A PŘÍBUZNÝCH

Převážně jsem tedy nosila to, co nechtěl můj bratr či co už bylo tak obnošené, že to chtěl vyhodit do popelnice. Dál jsem nosila oblečení, které jsem dostala od matčiných kolegyň z nemocnice, které vyřazovaly oblečení svých dcer (to bylo aspoň trochu moderní a bylo to dámské oblečení), případně jsem nosila vyřazené oblečení po příbuzných. Ale to taky nebylo ono. Jakkoliv to příbuzní mysleli dobře, když mi bylo třináct a měla jsem nosit to, co bylo určeno pro třicetiletou či čtyřicetiletou ženu, vypadalo to na mě skutečně nepatřičně a divně.

Vzpomínám si na jedno rčení, které padalo u nás doma dost často. Moje matka říkávala o některých ženách na ulici: „Obléká se jako mladá – stará.“ No, tak tohle by byl přesně můj případ! Jakkoliv u nás doma byly časté hádky s matkou právě kvůli oblečení, tak v tomhle jsem povolit nemohla a raději jsem se nechávala označit za „mezka“, který má svou hlavu a nepovolí. Však taky moje matka mnohokrát říkala:

• „Mně je to jedno! Tak si choď třeba nahá! Když nechceš nosit to, co jsem ti koupila! Ale nečekej, že ti koupím něco nového! Nic nedostaneš!“

MŮJ ŠATNÍK BYL PLNÝ OBLEČENÍ ZE SECOND HANDU…

Při jedné hádce s matkou ohledně oblečení, kterého jsem měla plnou skříň a nic z toho jsem nenosila, jsem se dozvěděla pravdu. Matka se přiznala – všechno oblečení, co mi dávala při různých příležitostech, bylo nakupované v second handech.

Byla jsem v šoku! Nikdy mě to nenapadlo! Nejspíš proto, že matka si kupovala nové oblečení pro sebe v obchodech a zrovna tak mému bratrovi. Na žádné burzy ani do nově zřízených second handů jsme nechodily. O těch se matka vyjadřovala dost nechutně a přezíravě. No, bylo pro mě nepříjemné překvapení, že jsem byla jediný člověk v rodině, který toto oblečení dostával a měl nosit. Matka stále opakovala, že na oblečení pro mě zkrátka nejsou peníze.

Nevkusné oblečení ze sekáčů (které bylo nevkusné proto, že ho matka vybírala tak, jako kdyby ho nakupovala pro sebe, tedy pro padesátnici, a ne pro třináctiletou dívku), jsem postupně nenápadně vyřazovala, až jsem se ho zbavila definitivně. V šatníku jsem tedy měla minimum oblečení a to jsem nosila stále dokola až do roztrhání.

Naštěstí v 90. letech XX. století tehdy letěla móda roztrhaného oblečení. Tak jsem snad trochu zapadla mezi své vrstevníky. To, co se dnes nazývá „sepranou módou“ jsem nosila běžně. Ne proto, že bych si oblečení s tímto efektem koupila (jak se to dnes dělá), ale proto, že to bylo už nošené několik let přede mnou mým bratrem, např. v případech džínů. Samozřejmě, že ty džíny už byly i na kolenou rozedrané a struktura vláken poničená, takže jsem měla na kolenou i díry s visícími nitěmi okolo (za které se dnes platí nemalé peníze). Takže ta patina tam fakt byla! A nebyla v žádném případě falešná!

Ještě se mi vybavují matčina slova, že mi ty díry zalátá. Anebo mi v galanterii koupí nějakou našívací záplatu a tak zakryje díru! Myslela to vážně... Samozřejmě, že jsem odmítla! Jak jinak? Zalátané díry a našívací záplaty přece nosí jenom malá děcka! 

A jak to dopadlo s mým oblečením ze sekáče? Tehdy jsem se zařekla, že už nikdy nechci nosit nic ze second handu, oblečení po cizích lidech, které neznám a nikdy jsem je neviděla. Necítila jsem se v tom zkrátka dobře. Slíbila jsem sama sobě, že budu v životě tvrdě pracovat a kupovat si jenom samé nové oblečení.

Co se stalo, že jsem změnila názor? O tom bude můj II. díl tohoto blogu. Tak vydržte! Bude opět co číst!

Krásný jarní den a pěkné oblečení Vám přeje Vaše blogerka Hana Rebeka Šiander

Fotografie:

Fotografie Thomase Ulricha je zdarma ke stažení dostupná na pixabay.com zde:

https://pixabay.com/photos/flea-market-stand-market-antiques-343124/