Kde je náš domov, tam je i naše srdce – I. díl

Domov je místo na světě, kam se rádi vracíme, kde se cítíme dobře a místo, na které se těšíme. Domov je pomyslným přístavem v našem „rozbouřeném světě“. Najdeme v něm bezpečí, klid a také prostor a možnosti pro činnosti a věci, které máme rádi… Domov. Tak to je místo, které jsem ještě nikdy neměla. Hledám jej, v hloubi svého srdce po něm toužím a mám naději, že i na mě někde čeká místo, které nazvu svým „domovem“. (II. díl vyjde 22. června 2010).

Znáte ten pocit? Máte za sebou náročný den a těšíte se domů. Cestou přemýšlíte, jak si odpočinete a co budete dělat…

Kladete otázky sami sobě: „Dám si sprchu, abych se osvěžil, nebo se naložím na hodinku do vany?“ Pustíte si svou oblíbenou hudbu… Dáte si sklenku (nebo dvě) whisky s ledem nebo si raději dáte caféé?

Čím více se blížíte k domovu, tak přemýšlíte, kde máte klíče a začnete je hledat (tedy pokud je nemáte na místě, kde je nemusíte hledat). A pak, když už stojíte před domem či před bytem, zmocní se Vás ten známý a hřejivý pocit u srdce, že míříte domů.

Ano, rozumím vám, protože znám tento pocit z filmů, z knih nebo od lidí, u kterých jsem tuto zvláštní směs kladných pocitů pozorovala. Dovedu si to asi trochu představit, ale sama to neznám.

DOMOV JE MÍSTO, KDE JSTE SAMI SEBOU

Domov je místem, kde jste sami sebou, kde se cítíte dobře, kam se člověk utíká, když je mu dobře, nebo o to víc, když se necítí dobře, a chce být sám se svým trápením, nebo jej sdílet se svými nejbližšími.

Domov je místo, kde nemusíte mít před nikým žádné zábrany. Jste doma a tak se tak chováte. Přizpůsobíte mu své oblečení a vzhled. Doma můžete chodit v tom, co je vám nejpříjemnější, ať už se jedná o vytahané tepláky, nebo prostě vaše oblíbené flanelové pyžamo a letitý vytahaný froté župan. A slečny, dámy a paní – bez make-upu!

Domov je místem, kde je člověk v bezpečí a necítí se nikým a ničím ohrožován. Domov je místo, kde nacházíme místo k přemýšlení o sobě samých i o druhých, o životních plánech.

Domov je také místem, kde mnozí z nás tvoří, shromažďují své poklady a obklopují se věcmi, které léta letoucí sbírají, činí jim radost a hrdě je ukazují návštěvníkům a hostům.

DOMOV JE MÍSTO, PO KTERÉM TOUŽÍM

Ač to zní neuvěřitelně, ve svých 31 letech jsem domov ještě neměla. Měla jsem za to, že domov je místo, kde je člověk od svého narození a kde se učí první krůčky a prvním slovům. Ano, v tomto smyslu jsem jistě měla jako dítě kde bydlet.

Asi někdy v době, když mi bylo šest let, se rodiče začali hádat. O čtyři roky později se rozvedli a táta se odstěhoval. Rodina, tak jak jsem ji znala, přestala pro mě pozbývat smyslu. Klasická rovnice, která mi dodávala jistotu, kde platí, že MÁMA + TÁTA + DĚTI = RODINA, pro mě přestala být pevným bodem ve vesmíru.

Matka, která vychovávala bratra Pavla a mě, se sice o nás starala, ale příliš nám nerozuměla. Nikdy jsem nepochopila, proč mě neměla ráda. Ale od doby, kdy jsem si začínala uvědomovat sama sebe, že i já mohu něco vnímat sama, nebo mít na určité věci odlišný názor než moje matka, jsem nesčetněkrát slyšela: „Už se těším, až vypadneš z domu! Ale dokud tady bydlíš a já tě živím, tak mě budeš poslouchat!“

Podle psychologa Zbyňka Mlčocha – domov vytváří prostor, který člověk přirozeně potřebuje k tomu, aby se mohl cítit bezpečně. Poskytuje mu pocit ochrany a snižuje stres z pobytu v cizím prostředí, omezuje příliv podnětů a brání tak člověka před zahlcením podněty zvenčí. V neposlední řadě umožňuje komunikaci s blízkými lidmi a vytváří pocit intimity.

Jak jsem brzy pochopila s postupujícím věkem, jiné východisko nebylo. Táta se vrátil k příbuzným do Ústí nad Labem a zařídil si svůj domov. Bylo to jedno řešení, kde bych mohla snad najít domov? I když to táta nikdy nevyslovil, pochopila jsem, že na letní prázdniny jezdit můžu, ale déle zůstat nemohu.

Protože mi bylo asi kolem 12 let a nebylo kam jít, přizpůsobila jsem se matčině výhrůžkám a podmínkám a vyrůstala v Hradci Králové. Ostatně řeči o dětském domově či pasťáku mě jako dítě dostatečně vyděsily! Hodně času jsem trávila mimo domov, a když jsem byla doma, tak jen proto, že nebylo kam jít… Čas plynul a najednou mi bylo 18 let.

MÉ PRVNÍ STĚHOVÁNÍ

Pochopila jsem, že se doma nic nezmění. A když jsem byla i nadále vyzývána k odchodu, rozhodla jsem se, že je na čase odejít.

Se svou nejlepší přítelkyní Viktorií jsme si pronajaly jeden pokojíček u známé. Přestěhovala jsem si pár nejdůležitějších věcí a pár měsíců jsem si užívala klidu. To jsem se stěhovala poprvé.

Jak jsem se stěhovala z jednoho bytu do druhého, si můžete přečíst v mém blogu Je lepší vyhořet nebo se přestěhovat? (viz link dole). Dočtete se, jak jsem se stěhovala od té doby celkem 15x.

ČEKÁ MĚ 16. STĚHOVÁNÍ

Nyní opět přemýšlím nad svým životem a rekapituluji. Po dvou letech s přítelem, u kterého jsem posledního 1,5 roku bydlela a nalezla útočiště, se naše cesty rozcházejí. Zvažuji, co se dalo udělat, říci, vyjádřit jinak…Něco krásného končí a opět něco nového pro mě začíná…

Sedím u notebooku, píši tento blog a pozoruji kolem sebe chaos, který vzniká, když balíte… Všude kolem jsou věci a některé z nich jsou už v mých tak oblíbených banánových krabicích, které se mnou stále putují. S těmi se totiž stěhuje nejlépe!

JAKO POUTNÍK BEZ DOMOVA

Sama pro sebe si tak nějak smutně říkám: „Tak se zase stěhuji. Už po 16. ve svém životě na další místo.“ Připadám si jako poutník, který si sbalí pár věcí, putuje světem a hledá své místo v tomhle podivném světě. A snad najdu i to, po čem nejvíce toužím, domov…

Co pro vás znamená „domov“? A kde jej máte? Nebo jste na tom stejně jako já a svůj „domov“ hledáte? Diskutujte, pište a e-mailujte. Budu se těšit na vaše názory a podněty.

Odkazy a fotografie:

http://www.flickr.com/

http://siander.blog.idnes.cz/c/76946/Je-lepsi-vyhoret-nebo-se-prestehovat.html

http://www.zbynekmlcoch.cz/info/ruzne/teritorialita_cloveka_proc_se_citime_doma_v_bezpeci_a_radi_se_vracime_domu_.html