Jak by vypadal můj život, kdyby se nepodařil 17. listopad 1989?

Uplynulo 26 let od 17. listopadu roku 1989. Každý rok si připomínáme události, které byly pro naši zemi klíčové. Jak by ale vypadaly naše dějiny, kdyby se převrat nepodařil? Jak bych asi žila já? Co všechno jsme získali? 

Pro mě je tento den velmi zásadní. Vždy vzpomínám, co všechno se změnilo v mém životě po Sametové revoluci. O to více mě šokuje, že mnoho současných dětí a mladých studentů, ať již středních škol, gymnázií či vysokých škol, ti, kteří se narodili až po roce 1989, nevědí, co se 17. listopadu 1989 stalo. Nedokáží si představit, jak se vlastně žilo před rokem 1989. Nechci to generalizovat, ale někteří se zmohou na jednu větu, jiní nedokáží říci nic.

17. LISTOPAD 1989 ZAMĚŇUJÍ DĚTI A MLADÍ LIDÉ S JINÝMI UDÁLOSTMI

Někteří mladí lidé si pletou 17. listopad 1989 s událostmi spojenými s 20. srpnem 1968, s odchodem ruských okupačních vojsk z naší země v roce 1990 a 1991 nebo dokonce s koncem druhé světové války. To jsou ty horší varianty.

PROČ MÁME KRÁTKOU PAMĚŤ?

Také jsem překvapena, kolik dospělých lidí má špatnou, nebo spíš krátkou, paměť. Většinou se jedná o lidi, kterým je dnes kolem sedmdesáti let (těmto lidem bylo v roce 1989 kolem padesáti let). Slýchávám, že za socialismu se nežilo špatně, komunisté dobře věděli, co chtěli, měli všechno pod kontrolou a že stát dokázal zajistit zaměstnání a bydlení všem, nebyla nezaměstnanost, bezdomovci a sociální problémy a tak podobně. Prý se žilo před rokem 1989 mnohem lépe než teď.

Mně bylo v listopadu 1989 deset let. Pamatuji se, jak vypadalo moje dětství za socialismu a jak žila moje rodina. Právě 17. listopadem 1989 se postupně začalo všechno v mém životě měnit. Život nabral nový směr a přede mnou se otevřely netušené možnosti.

To, co dnes mnoho dětí, mladých lidí či dospělých považuje za zcela normální, v období socialismu však možné nebylo. Mnoho věcí a vymožeností, bez kterých si dnes již nedokážeme představit život, neexistovalo.

Proto jsem se rozhodla napsat tento blog a zamyslet se nad tím, JAK BY VYPADALA HISTORIE,  KDYBY SE NEKONAL V LISTOPADU 1989 PŘEVRAT?

Vraťme se do minulosti a zkusme si představit, že by v listopadu 1989 zasáhly všechny složky Sboru národní bezpečnosti, zejména Státní bezpečnost (StB), dále povolané Lidové milice a Československá lidová armáda. Studentský odpor v listopadových dnech by byl potlačen.

Lidé, kteří by se ke studentům, disidentům, hercům a zpěvákům přidali, by skončili ve vazbě, poté by byli odsouzeni jménem republiky za trestné činy spáchané proti socialistickému zřízení. Jejich životy by následně pokračovaly ve výkonu trestu. Činnost veřejně známých osobností by byla zakázána. Lehčí přestupky lidí, kteří by se přidali jako protestující ke studentům, by skončily přinejmenším ztrátou dobrého pracovního místa.

Být bez zaměstnání však nebylo možné, to byl také trestný čin (příživnictví). Stát by jim tedy přidělil nová pracovní místa topičů, uklízečů, skladníků, pomocných dělníků…

Známé tváře z listopadu 1989 jako například Monika Pajerová, Martin Mejstřík, Igor Chaun, Šimon Pánek, Marek Benda, Jan Bubeník, Václav Bartuška, Jana Hybášková… by byli rovněž zadrženi, nejspíš odvezeni do Bartolomějské na služebnu StB a tvrdě vyslýcháni. Za svoji účast na událostech 1989 by byli odsouzeni a potrestáni. Po odpykání trestu by se opět navrátili ke své disidentské činnosti.

Disident Václav Havel by skončil tradičně ve vězení. KSČ by události z listopadu 1989 posílily. Aby ukázala lidu, že má dobrou vůli a že i socialismus může mít lidskou tvář, provedla by kosmetické úpravy ve funkcích u nedůležitých funkcionářů strany.

Miroslav Štěpán by si kromě svých vysokých funkcí v České národní radě a Sněmovně lidu Federálního shromáždění udržel i nadále pozici vedoucího tajemníka Městského výboru KSČ v Praze. Také v životě Miloše Jakeše se nic nezměnilo, i nadále byl generálním tajemníkem ÚV KSČ. Snad by se začalo tu a tam hovořit o tom, že by bylo dobré umožnit současnému československému prezidentu Gustávu Husákovi důstojný odchod do důchodu a popřemýšlet o novém.

JAK BY VYPADAL MŮJ ŽIVOT, KDYBY NENASTAL PŘEVRAT V ROCE 1989?

V roce 1991 by můj bratr ukončil základní školu a na doporučení výchovné poradkyně by začal studovat na učňáku obor kotlář. Na praxe by docházel do Závodů vítězného února (ZVÚ). Když by dokončil studia, zůstal by nadále pracovat v ZVÚ. I nadále by žil doma, protože za socialismu panoval nedostatek bytů, takže neexistovalo, aby si člověk svobodně pronajmul byt a žil si po svém.

O dva roky později bych opouštěla základní školu já. I když bych si přála studovat na střední škole, a moje známky by tomu odpovídaly, také i mně by výchovná poradkyně doporučila, že z hlediska třídního postavení (moje matka měla sice střední zdravotnickou školu, ale otec byl vyučeným obuvníkem, oba rodiče nebyly členy v KSČ) by pro mě bylo nejlepší učňovské středisko.

Tři roky bych tedy strávila na učňáku, obor švadlena. Maturitní studium, studium teologie, nebo dokonce studium na vysoké škole, kterého se mi v reálném životě dostalo, bych nikdy za socialismu neměla.  

Patrně bych tedy začala pracovat již v sedmnácti letech v nějakém oděvním závodě jako šička na směnný provoz.

Minula by mě životně velice zajímavá zkušenost pracovat v rádiu, tištěném deníku a týdeníku. Svoboda slova a svobodného projevu – pro nezasvěcené raději napíši, že tím mám na mysli, říkat, vykřikovat, psát a publikovat to, co si myslím - neexistovala. Povoleno bylo jen všechno to, co bylo v souladu se socialistickými ideami a zřízením.

„Nemysli. Když už myslíš, neříkej to. Když už to říkáš, tak to nepiš. Když už jsi to napsal, nepodepisuj to. Když jsi to podepsal, tak se nediv!“Zlaté pravidlo tehdejší doby

Cennou stáž ve zpravodajské televizi ČT24 bych nezažila, protože by neexistovala. K dispozici by totiž byly jenom dva oficiální kanály Československé televize (ČST) – první program a druhý program.

Církve byly ze strany státu perzekuovány a haněny, a když už se nedaly oficiálně stranou KSČ zrušit, byly tiše trpěny. Pár církví se scházelo neoficiálně, po domech a bytech, aby nebyly kontrolovány, ale i je časem StB vyhmátla a začala jejich účastníky sledovat. Patrně by mě tedy minula i víra v Ježíše Krista.

Je pravda, že jsem vyzkoušela mnoho povolání a několikrát změnila pracovní místo. Čas od času mě vyhodili pro nadbytečnost. Několikrát jsem dala výpověď proto, že se moje a představy zaměstnavatele lišily. Několikrát jsem byla v evidenci na úřadu práce. Ale mít možnost se svobodně rozhodnout, v jaké firmě a jaké povolání si zvolím, pro mě bylo a je zásadní. Je úžasné mít možnost si vybrat!

Můj táta velice rád cestoval. Po roce 1989 procestoval na dvou desítkách zájezdů několik evropských, ale také afrických zemí. Našetřil si peníze na zájezd, svobodně si vybral destinaci a odjel. Bez žádání státních úřadů o cestovní doložku a devizový příslib a čekání na odpověď, zda mu bude vyhověno nebo ne.

Mám pokračovat o nepřeberné nabídce potravin, ovoce a zeleniny, masa a mléčných výrobků, které si dnes můžeme koupit téměř 24 hodin denně? Mám psát o nedostatku základního zboží, jakým byl toaletní papír a hygienické vložky pro ženy? Mám se zmiňovat o několika titulech centrálně řízených novin za socialismu?

I když tedy mladá generace často netuší, co se stalo 17. listopadu 1989, nebo starší lidé pomalu zapomínají a tvrdí, že jsme se měli za socialismu lépe, já nezapomínám. Tímto blogem bych ráda poděkovala svému tátovi, který chodil během listopadu 1989 na demonstrace a společně s davem lidí mrznul, skandoval a zvonil klíči od bytu. A vyzvonil změnu režimu. Dělal to nejen pro sebe, ale také pro mě, abych dnes měla možnost žít tak, jak chci. Abych se mohla svobodně rozhodovat a volit – to je luxus, který můj táta po většinu svého života neměl.

Krásné listopadové dny Vám přeje Vaše bloggerka Hana Rebeka Šiander

Fotografie:

Fotografie Prague November 1989 dostupné z Wikipedia.org:  https://commons.wikimedia.org/wiki/File:Prague_November_1989_-_Announcements.jpg#/media/File:Prague_November_1989_-_Announcements.jpg