Hrubost, arogance, povýšenost a pýcha mladých lidí bije do očí!

Co jsme dříve označovali za jeden ze základních hříchů – pýchu – je dnes vydáváno za zdravé sebevědomí. A mladí lidé jím přímo srší! Pojďte si přečíst, jak arogantně a pyšně se dokáží současní mladí lidé chovat k slabým lidem.

PŘÍPAD PRVNÍ – CHROMÝ ČTYŘICETILETÝ MUŽ A HRUBÁ DVACETILETÁ DÍVKA

Před pár týdny jsem byla svědkem něčeho, co mě šokovalo. Na Mírovém náměstí v Praze do autobusu č. 135 nastoupil asi čtyřicetiletý muž. Na první pohled bylo zřejmé, že život k němu nebyl laskavý.

Napadlo mě, že patrně v dětství prodělal obrnu, anebo utrpěl těžkou nehodu, která trvale poškodila jeho nohy. Opíral se dvě berle a nohy těžce vlekl. Vypadalo to, jako kdyby ho neposlouchaly. To ho značně zpomalovalo.

Měl plnovous a silné brýle. Měl čisté oblečení a na zádech těžký batoh. Napadlo mě, že si byl patrně nakoupit a jediná šance, jak něco odnést, je v jeho případě pouze na zádech.

Když pomalu nastoupil do autobusu, nějaký muž, který byl sice starší než on (ale za to byl v kondici), se ihned zvedl a uvolnil mu místo. Ten chromý čtyřicátník to se smutný úsměvem ocenil, poděkoval a vděčně si sedl. Každý krok byl pro něj očividně těžký.

Nenápadně jsem nemocného muže pozorovala zpovzdálí několika metrů v autobuse a bylo mi ho líto. Představila jsem si, jak to má v životě v každém ohledu těžké a doufala jsem, že má někoho, kdo mu aspoň občas pomůže a povzbudí ho.

Když autobus zastavil na další zastávce, hodně lidí vystupovalo. Chromý muž se těžce s pomocí berlí zvedl a snažil se, jak nejrychleji mohl, dostat ke dveřím. Tam do něj hrubě narazila asi dvacetiletá dívka. Muž zakolísal a vypadalo to, že spadne. Naštěstí to bylo mezi dveřmi! Protože je měl po boku, dopadl na ně, ale ne na zem. Když se vzpamatoval, rychle se belhal z autobusu, aby se dveře nezavřely. Rozhořčeně zakřičel za mladou dívkou, proč se k němu tak ošklivě zachovala! Ta se jen netečně ohlédla a šla dál.

PŘÍPAD DRUHÝ – JAK MĚ TÉMĚŘ SEJMUL RAMENEM TŘICÁTNÍK

V čase před Vánoci jsem šla po Francouzské ulici v Praze na Vinohradech. Bylo to právě na místě, kde chodník měří asi dva metry. Proti mně šla rodina, která se sestávala z matky, otce a syna. Už z dálky jsem viděla, jak se manželka zavěsila na jedné straně do manžela a usmála se na něj. Z druhé strany nabídl rámě své matce syn. Byl to pohledný a vysoký třicátník se statnou postavou.

Když jsem to viděla, sama pro sebe jsem se usmála a napadlo mě, jak pěkná rodina to je! A jak se k sobě hezky chovají.

Čím víc se ke mně blížili, bylo mi jasné, že se na chodník všichni nevejdeme. Rodina, která byla do sebe zavěšena, zabírala celý chodník. A čím víc jsme si byli blíž, tím víc mi docházelo, že oni se mi nevyhnou. A tak jsem šla co nejvíce k domům a výlohám, které byly na mé straně.

A pak to přišlo! V očích mladého muže jsem zahlédla něco, co bych popsala jako výzvu spojenou s arogancí: „Počkej, teď ti to nandám!“

A nyní si zkuste představit, že sedíte v kině a sledujete zpomaleně scénu: Já ustupuji, co nejvíce k domům a výlohám po pravé straně. Pevně držím nákupní tašku s pětikilovým nákupem zavěšenou na mém rameni. A najednou to přichází! Mladý muž se blíží a pak to do mě napálí svým velkým mohutným ramenem! Já to schytávám! Je to tak velký a bolavý úder, který mě šokuje, že jen zaúpím: „Ach!“ Rána mě vychýlí z mé trajektorie a moje rameno včetně ruky odlétává směrem dozadu!

Zůstávám na ulici stát, snažím se najít rovnováhu a nespadnout. Když se vzpamatuji a konečně se nadechnu, otáčím se v šoku za mladým mužem. Ten se také ohlédne a já si v jeho očích přečtu pyšný výraz: „Vyhrál jsem!“

Smutně odcházím domů a v očích mě tlačí slzy. Nechápu. Nerozumím. Jak může být pro muže, který je asi o čtyřicet kilogramů těžší než já, tohle vítězství? Jak může mít někdo radost z toho, že mě téměř sejmul na ulici? Jak může mít někdo dobrý pocit z toho, že ublížil neznámé ženě, která mu nic neudělala?

PŘÍPAD TŘETÍ – TÉMĚŘ OSMDESÁTILETÁ DŮCHODKYNĚ PO DVOU MRTVICÍCH

Nikdy nezapomenu na vyprávění paní sousedky. Když se to stalo, bylo jí asi 76 let a měla za sebou dvě mrtvice. Tehdy jela ráno autobusem kolem půl osmé do nemocnice na vyšetření. Byl plný autobus dětí a dospívajících, kteří jeli právě do školy.

Paní sousedce se často v důsledku špatného krevního tlaku motala hlava. Proto když nastoupila, poprosila dospívající mládež, která obsadila všechna místa k sezení, zda by ji nepustili sednout.

„Chcípni, krávo!“ odpověděla jí dospívající dívka a ostatní spolužáky tím nesmírně pobavila.

JSOU HRUBOST, AROGANCE, POVÝŠENOST A PÝCHA ZNAKEM MLADÝCH LIDÍ?

Ve všech případech mi hlava nebere, kde se bere v mladých lidech taková hrubost, arogance a pýcha? A jestliže se takhle chovají k cizím lidem, které neznají, jak se chovají k těm, které znají? Je to jiné? Lepší? Anebo naopak ještě horší?!

Co mě šokuje nejvíc? To, co bysme dříve označili za hrubé chování a hromadně ho odsoudili, se v současné době bere jako normální. Jako znak doby, ve které žijeme a jako něco, na co si musíme zvyknout.

Dříve bychom hrozné chování odsoudili a mladý člověk by se zastyděl a v lepším případě omluvil.

Dnes má málokdo odvahu zastat se chudáka, mrzáka a slabého člověka oproti útočící většině. Když se o tom bavím s lidmi, tak mi často vysvětlí, že je dnes těžké se ozvat, protože by to taky mohli „schytat“. Lidé se bojí. A koho se bojí? Právě těch mladých, arogantních a pyšných lidí.

Už jsem se v různých psychologických článcích dočetla, že z pýchy (která je jedním ze základních hříchů v křesťanství a tím, co nás odděluje od Boha, tedy od jediného Dobra) se stala ctnost, kterou dnes nazýváme zdravým sebevědomím.

Setkala jsem se s tím mnohokrát. Lidé, kteří si nevidí pro svou pýchu ani na špičku nosu, se domnívají, že to je jejich zdravé sebevědomí a důležité je jen to, co chtějí, cítí a potřebují pouze oni.

A jak jste na tom vy? Máte kolem sebe mladé lidi, kteří se umí omluvit, přiznat chybu a je radost s nimi být, protože vás mile překvapí a obohatí svým svěžím pohledem? Anebo spíš ty pyšné, vševědoucí, arogantní a věčně hádavé mladé lidi, se kterými je těžké vyjít a před kterými se raději člověk zavře v pokoji?

Krásné zimní dny bez hrubosti a arogance vám přeje Vaše blogerka Hana Rebeka Šiander