Úředníci neschopní, pracovití a platní - jak Mravenci v kredenci

Jsou nám úředníci sice neschopní, ale stále pracovití, platní jak „Mravenci v kredenci“? Anebo otázka: - patří součet odměn za práci zbytečných lidí v úřadech do výpočtu výše odškodnění za jimi napáchané škody, způsobené v důsledku zbytečného úředního pochybení? Když stát má na to takové lidi stále platit, proč je nemá kdo volat k odpovědnosti?

„Mravenci v kredenci to přec nemá být, žiju sám a nechávám všechno živé žít…“.

Poté co tato slova vložil Ivan Mládek do své písničky, rozpoutal se později podobný diskusní problém - faraoni formica – který jsem zažil a řešil stejně jako problémy kterými žijeme dnes.

Nezabývám se přesně rodem i druhem, ale zaregistroval jsem problém pověstných Faraonů a jimi prolezlé paneláky na začátku sedmdesátých let až poté, co za mne sousedka převzala balíček od doručovatelky.

Předávala mi ho s celkem šesti mravenci na jedné straně balíčku velikosti knihy.

V krátké době jsem se dozvěděl že je to sice problém, ale ten jde jen těžko řešit i právě proto, že ti „faraoni“ nejsou škodliví.

Takže asi i já sám s tím sotva a těžko něco pořídím.

Uvědomil jsem si jasně že mravenec spatřený na krajíci chleba při snídani v trávě mi nevadí a nechám ho i žít, nicméně totéž nechápu když mi přileze v paneláku ve čtvrtém patře až do kredence.

Však se uvidí – reagoval jsem na poznámky všech chytrých, ale také jako dnes jen opatrnicky nečinných nespokojenců.

V kanceláři správy bytového podniku Města Písek seděl tehdy (autenticky) pan Kuřátko a mě jistému si výsledkem účelu návštěvy, trpělivě vysvětloval to samé co jsem slyšel dokonce od lidí bydlících v ještě vyšších patrech v jiné části města.

Ten člověk měl stejný článek k tomu účelu vystřižený a vsunutý jak směrnici pod sklem na stole.

Už jsem téměř vycouval ze dveří, div ne s omluvou že jsem dovolil „jeho blahorodí“ vyrušit. 

          Pocit uvědomění hanby za neschopnost dokázat co jsem tvrdil mne rychle  vrátil do kruté reality a další průběh jednání jsem vzal už nutně do svých rukou.

Co nejstručněji jsem zjevně neochotnému úředníkovi vyjmenoval inventář bytu podle obsahu nájemní smlouvy a dokonce jsem mu ocitoval, za jakých podmínek dodávky teplé vody se byt považuje stále za byt první kategorie, ale …:

  … „Ale o tom že by tam byli napsáni ještě nějací další nájemníci?“

„Tak toho jsem si asi nevšiml – pane Kuřátko“ dodal jsem nakonec.

Výraz naprosté spokojenosti za výsledek práce na mě odvedené  se přesto rozléval na jeho tváři s původně letargickým – otupěle lhostejným - výrazem a tak jsem mu ještě zakontroval navrch: „Říkáte-li tedy že jsou ti mravenci neškodní, uznám to ale … ,

… ale jen v tom případě že mi na to taky dáte papír - pane Kuřátko.“

„Máte na to čtrnáct dní!“
 „A aby bylo úplně jasno!“

„Na každého mravence zvlášť! – Jinak už neplatím!“

To co následovalo - podle výrazu tváře - lze přirovnat pouze k představě pohledu do tváře člověka kterému zarazili do těla dvakrát zalomený feferonový lusk a to v místech, kde záda už prý ztrácejí své poctivé jméno. 

Couval jsem opět, ale už ve snaze uchovat si majestátný klid a pocit znovu získané převahy.

Za dveřmi mi bylo už do smíchu tak, že jsem dusil chechtot při představě člověka  tak zcepeněle sedícího za stolem, držícího se čehosi pod jeho deskou a zřejmě ještě dlouho třeštícího oči na dveře, zavřené s klidem při mém majestátném odchodu.

V kanceláři přetrvával mrtvý klid.

Následující týden už se stříkalo v celém bloku domů.

Dnes když slyším, že: „za komunistů bylo lépe“, dávám nutně každému v duchu za pravdu a dodávám, že i když v mnohých případech jsou v úřadech opět stejní lidé, nebo jejich přítelíčkové, či dokonce i jejich potomci a slušní řadoví komunisté jsou s vědomím takových skandalizováni je to o to divnější. 

Značný rozdíl tu přesto je ale v tom, že před spravedlivým hněvem a projevenou odvahou jít ještě výše, včas dokázali vycouvat i velmi „kovaní“ vedoucí, pokud ovšem problém neměl kořeny ještě výše, a oni by ho pomáhali i ze stranické povinnosti snad jen zakrývat.

Například v případě „nějakýZapadlo“ a machinací s „novými“ i když starými auty, bylo nezbytné usilovat o audienci přímo u JUDr. Gustáva Husáka, když všichni ti předešlí JUDr. neuměli také pochopit, že za vydělané peníze si řadový člověk může nárokovat výrobek třeba s vadami ale nový, nikoliv opravený a prodaný jako nový.

Na přednášce základů marxistické teorie a dějin dělnického hnutí na ČVUT ve stejné době také rachitický pan docent vykládal jak si během studia prodělal i koncentrák.

Zajímavé na jeho výkladu pro dnešek bylo i to jak zdůraznil, že v jeho ročníku se ke studiu vrátilo cca jen 25 lidí, ale u promoce pro diplomy jen v jeho ročníku jich bylo i s naprosto neznámými tvářemi už 52. 

I laik pochopil že i problém s auty vězel přímo v machinacích s nevyplněnými a dokonce podle nalezeného výrobního štítku, předčasně vyplněnými technickými listy aut.   

Stálo by také za to zjišťovat zdali už tehdy, ti ochránci práva, promovali také v Plzni?

K tomu aby se úřady a všichni lidé v nich už rozhýbali a aby se běh událostí dostal do kolejí přijatelných obyčejnému člověku, dnes už zjevně nestačí psát dokonce několika ministrůmn po řadě.

Mě nestačilo psát dokonce ani třem premiérům a když nepomohlo ani "proláskovění" bejkovcem a ani pak znovu veřejně napsat premiérovi i prezidentovi současně článkem:

„Za takový život jako na zámku, děkuji pěkně pane Klausi Topolánku.“

(Opět se nic nestalo, třebaže jsem využil příležitosti upozornit i na chybu v CNN, která takto vyjádřila dvojjedinnost útvaru ideové provázanosti vrcholných osobností v naší politice, ještě před jejich rozchodem a tvrdím, že ani za Husáka by si tohle na triko taky nikdo nevzal.)

Co dělat dál?

Do voleb o tom všem, všem těm na jejichž mizerném výkonu funkce se dosud neprojevil ani „syndrom 11. září, ale 2009 v Česku“ si můžeme každý zatím ještě o tom veršovat, pak i zazpívat parodií na písničku Pane prezidente – podle Jarka Nohavici.

A po volbách?

Že nejsem určitě vědma, řeknu to zřetelně a zřejmě přesně:

„Hin sa hukáže“.

Že by to bylo už dokonce dřív jak do roka a do dne?