Úřední pochybení, justiční omylnost a exekuční zlodějna-stejný cíl?

Justiční podvod, nebo exekuční zlodějna - jedno jsou Jak v pohádce Sud kulatý – rys tu pije – tu je kára, ale kdo to všechno kryje?

Deník 24.4.2009 se zmiňuje o exekuci tak překotně provedené, že se ukazuje, jak se neví, co bylo zabráno, resp. exekutorským úřadem pak nebylo dohledáno.

Proto policie musí prokázat, že v tomto případě obraz ze 16. století neexistoval a tak zahájí trestní stíhání za podvod směřující nejspíš k umlčení exekuované – tedy její druhou popravu .

Připomíná mi to vyprávění z doby o znárodňovacím procesu, kdy se jeho aktivisté vrhli do práce tak, že majetkem doslova házeli na hromadu do jedné místnosti a přitom si cpali kapsy.

Všechno řádění přerušilo až z Prahy přinesené písemné vysvětlení taky „exekutorům“, že zajistit majetek znamená provést hlavně jeho soupis a zajistit odpovědnost za přístup k němu.

Navrácení věcí do původního stavu bylo problematické už vzhledem k nekompletnosti a také škodám způsobeným i na vypáčeném nábytku. I tenkrát bylo postihu lumpů bráněno.

V případě paní z Českokrumlovska vycházím z jistoty, že člověk vmanipulovaný do situace kdy podává už i trestní oznámení je mi milejší než rezignující zoufalec, pomýšlející na krutou pomstu, anebo dokonce rezignaci na bezpráví sebevraždou.

Lidé které živí tlačit tyto aktivity přes justici až k exekuci, jsou vždy dobře placení a když jim unikne i taková drobnost jakou je obraz ze 16. století, nevidím v tom nic víc, než hazard.

Za každý hazard s vlastním osudem a hazard vnucený ostatním zúčastněným, se licituje stejně.

V jednom, nedávno promítaném filmu se (asi Ivan Vyskočil) policejní vyšetřovatel v rámci akce účastnil sázení bankovkami na „plátýnko“ a až při vyplácení výhry upozornil, že bankovka byla „nadívaná“. Do ní byla zabalená ještě vyšší bankovka, což měnilo situaci.

Strhla se mela, jak se stává u hry podvodníků.

Pouze okradeným skořápkáři zmizí v zápětí v davu.

Ostatně i ve filmu Hráč zazněla podobná pravda o tom jak není těžké podvodem vyhrát, ale vždy podstatně těžší je pak s výhrou zdráv odejít.

Jde i zde o podobnost snad čistě náhodnou?

Mám stejnou zkušenost s úřady a když uznávám, že silnější určuje pravidla na začátku, tak stejná pravidla musí platit i potom, když se ukáže pravý opak, tedy i neoprávněnost exekuce. „Exekuce“, za jejíž spravedlivost nesou plnou odpovědnost všichni její aktéři ze zákona vždy!

Pokud se sebejistí znalci zákona zas přepočítali, nemají nárok na generální pardon ani když ho doprovodí třeba omluvou: „Promiň blbečku, my jsme se nejen u tebe a hlavně v tobě spletli“.

Jsem toho názoru, že když se věc - třeba harmonika - odnesená exekutorem v nepřítomnosti a vydražená za 1660,- Kč objeví na veřejnosti s komentářem: „Za 90 tisíc tohle mohl prodat jen diletant“. „Tohle jsou Stradivárky mezi harmonikami – jediné v republice“, je to 60-násobná, úředně ověřitelná zlodějna, i proto že dalším nabyvatelem nebyl hráč, ale n-překupníků.

Nevidím důvod, aby k navrácení došlo s doplatkem do 60-násobku pořizovací ceny majitele, je-li důvod k exekuci od začátku zjevně postaven na mnohonásobném úředním pochybení.

Paní která jistě prokáže že obraz měla a v to také věřím, musí podle stejných pravidel dostat zpět minimálně tolika-násobek skutečné ceny, odpovídající počtu „úředních faulů“.

Ti lidé mají nakradeno daleko víc a i kdyby ne, musí stejně jít „dohola“ a pykat za své činy.

Neoplývají-li intelektem jako orgánové a zpravidla „nemají“ ani majetek, ať platí orgány.

Konfiskace majetku po válce také nedělali jiní či horší lidé - psal o tom i Antonín Novotný. Dostat dárek je vždy milé.

Když ho dala paní která bydlela v domě se sklepy prý naplněnými zabalenými nástroji hlavně z konfiskací a jak se později měla sama vyjádřit o tom, že celý dům je dnem úmrtí starého pána - nastrčeného majitele - odkázán jí, byla to síla i pro člověka stiženého znárodněním.

Bylo-li tomu tak, pak se zdá, že stejní lidé mají dobré krytí i po čtyřiceti letech?

Hazard je hazard a pokud se k určení pravidel hry nemohl vyjadřovat exekuovaný, musí stejný násobek zajistit soud i při návratu takto „státem“ ukradeného majetku.

Jen taková spravedlnost pak spolehlivě ochrání i všechny ostatní a ničemy včas odhalí i zničí.

Umím si představit údiv i závist „zisku“ toho, kdo tímto nezájem justice opravdu netrpěl.

Pravda musí být vždy jen jedna, jsou-li dokumenty vytvářeny a hodnoceny jen pro ni.

Málokdo z takto postižených a dosud stále žijících, je schopen pochopit podíl účinků dlouhodobě překonávané úřední zhovadilosti a z ní následně vzniklých zdravotních potíží.

Asi není náhodou že když lékaři nemohou, určitě ne že by neuměli, tyto projevy stresu diagnostikovat, jak zmiňuje článek už z roku 2003: „Kde je hranice normálního strachu?“ o případech pro lékaře „také“ beznadějných přes všechna předcházející a zbytečná vyšetření.

Jiné články z poslední doby sledují nárůst počtů pacientů u psychiatrů v důsledku krize.

Článek z Dnes 28.4.2009 „Chřipka je pro farmaceuta spása, pro ostatní lidi pohroma“, ukazuje rozdílnost důvodů k tomu jak (byla nějaká akce-Zelenka) a proč jsme pak ochráněni.

Dá se očekávat že zas mnohý dobře živený Pandrhola si zajistí nadstardantní péči a ti ostatní nemajetní a dlouhodobě nepoškozovaní zbytečným přežíráním se léky to také nějak přežijí.

Je tedy stále jedno kdo se stará lékařům o přísun pacientů a zároveň je nazývá simulanty? Skutečné původce hazardu se zdravím populace nemá kdo odhalovat, odchytávat a likvidovat po kohortách, ani v rámci zásad boje proti BSE, ani v zájmu vyčištění prostředí v úřadech?

Je směšné se vymlouvat na simulaci žáků a tím zvýšení stavu pacientů po zrušení poplatků.

Dělali jsme to také a když se to nepovedlo, lékař nám obstaral trvalý dohled u učitele.

Písemky byly dál, ale ty neohlášené byly častější a významnější než ty ohlášené.

Kantoři už tehdy měli dost informací o působení účinků zbytečného strachu.

S rozumem a stoupající intenzitou psychické zátěže volič odmítá i rozhodnutí notrických úředních ignorantů, většinově také chráněných kohortami vyprázdněných politiků do té míry, že nad jejich listinnými výtvory také jemu dělá potíž udržet pod kontrolou i řitní svěrače.

Budou volby a jsem toho názoru, že vyprázdnění politici pokud chtějí opět kandidovat, by měli používat také jen „vyprázdňovací“ papír na tisk svých volebních lístků.

Je dobré umět starosti dlouhodobě působené nedotknutelností úředníků stižených Bezbřehou Sobeckostí Ega (BSE) promítnout do svých potíží, které nelidsky a hlavně zbytečně devastují tvořivou sílu většiny dalších lidí a tak pochopit nárůst davů zbytečně léčených i nemocných.

Nejde jen o to že mezi lidmi je tolik „úřední hloupostí“ vyprovokovaného násilí, ale i o netečnost k chování těch, kterým tento chaos zatím nevadí a dokonce ho využívají po svém.

Těch co nečinně přihlíží, nebo si stále myslí že oni takové starosti mít nebudou, je stále dost.

Nejsem jasnovidec ani něco podobného, nicméně vnímám jak se lidé za deset let změní.

I takovým kteří ještě „včera“ byli neotřesitelně na koni, dnes zjevně neslouží například páteř a Přitom za tím vším zřejmě není nic víc, než ztráta jistot, které sami neuměli chránit ač měli.

Nemusím být věřící a nemám zájem hanobit víru že: „Boží mlýny asi skutečně melou“.

Nebude na škodu, když vnímaví a odpovědní lidé je ještě zkusí popohnat třeba i bejkovcem.

Na všech ostatních vnímám jak nemoc může být u jedněch bezprostředním důsledkem zbytečné námahy a zbytečného vyčerpání a u druhých, projevem špatností vlastního ega.

Nezdá se podivné, když fatální selhání jednotlivého úředníka nepostihují ani vyšší nadřízení?

Každá stížnost tak nutně padá pod stůl, bez obav z postihu a dalších následků i vlastní viny?.

Pokud za hlupáka považovaný občan nevybočí z řady obvykle podávaných stížností, nemá šanci ani u prezidenta republiky, protože přes známé známých viníků je zajištěno, aby ani u prezidenta je nikdo neobtěžoval.

Nevyzývám k nepokojům, ale nelze přehlédnout že jen každé řešení „chlapů s gulami“ může hladinu netečného klidu na úřadech rozvlnit.

Vyžaduje to kus osobní statečnosti a tu postrádám právě u těch úředníků, kteří na veřejnosti krobiány pěstí umravňují jen pro to své a nad důkazy až k nosu nastrčenými už jen mlátí pusou a dál jsou jako manažeři naprosto nečinní.

Nejsem pro hazard s čímkoliv, nicméně tolik je každému laikovi známo, že vklady všech hráčů jsou stejné a ani při hře vabank se neřeší kde na to účastníci jednající za stát vezmou.

Jiří Sámek