Okultistický spolek

Dneska budu psát hodně o pocitech. O pocitech, o intuici, o představách a snech, které někdy umí překročit stín spánku a zhmotnit se též v bdělém stavu. Taky trochu o strachu a bázni, o takovém tom mrazením v zádech...

... tedy o pocitu, který příchod strachu oznamuje. Ještě to není ten pravý strach, je to jen taková hra na strach, pouhá připomínka toho, že něco, jako strach existuje. O pocitu, jako ten, který zažíváme, když se vrátíme z hodně dlouhého a hodně mrazivého pochodu, zatopíme si v kamnech, posloucháme to občasné zapraskání dřeva, po malých doušcích usrkáváme hodně horký čaj, ještě nám sem tam ukápne od nosu a zatímco nám tělem začíná proudit teplo, dochází nám, že jsme tam venku taky mohli klidně zmrznout. O pocitu, jako, když z bezpečí domova těsně před usnutím slyšíme odněkud z hlubin lesa zavytí vlka a dobře víme, že se na nás ta bestie nemůže dostat.

Vzpomněl jsem si na ten pocit a zároveň si s jeho přítomností uvědomil, že nic takového jsem již dlouho nezažil, naposledy snad v dětství. Jsme v jednom kole, v práci, doma ustavičně ve stresu na nějaké to rozjímání, meditace nebo snad dokonce interakce z nejhlubšími vrstvami vlastního vědomí nezbývá čas, prostor ba ani chuť. Je to škoda. Pořád o něco usilujeme, pořád někam spěcháme, plujeme časem odnikud nikam a toho člověka, v jehož těle sídlíme ani pořádně neznáme.

Není divu, že nám nic neříkají pojmy jako geopatogenní zóny, dávno netušíme, k čemu jsou v krajině rozesety menhiry. Nemíváme předtuchy, jsme hluší k telepatickým signálům živých, natožpak abychom dokázali vnímat poselství z druhého břehu, tedy hlasy zesnulých. Nevěříme na duchovno, nevěříme na posmrtný život, nevěříme na nic. Pohřby považujeme za definitivní uzavření života zesnulého, nikoliv za rozloučení se s ním před cestou do věčných lovišť. Nevkládáme do úst nebožtíkům peníz, aby mohl zaplatit převozníkovi za plavbu přes řeku Styx. Nepořádáme seance, abychom komunikovali se záhrobím, nezakládáme okultistické spolky.

Říká se, že klobúcký menhir stojí uprostřed polí od nepaměti. Třebaže musel sedlákům překážet při orbě i sklizně, přesto ho nechali být. Nechali ho stát, tam kde je. Ani ho nerozebrali zedníci při stavbách zdejších obydlí, kteří jinak nepohrdli žádným větším kamenem a kteří jinak, jak známo, v Čechách rozebrali kdejakou zříceninu. Zřejmě to byla posvátná bázeň, která nad ním držela ochranou ruku a ačkoliv se může zdát tato domněnka z dnešního pohledu dětinská, musíme připustit, že naši předkové k němu cítili jistou úctu. Snad to způsobila pověst, která praví, že se menhir přibližuje o jeden krok ke klobuckýmu kostelu při každém zazvonění zdejšího zvonu. A až prý k němu doputuje, nastane konec světa. Neděste se, moc často klobucký zvon využíván není, neměl by tam doputovat dříve než za dva a půl tisíce let. Ovšem to je verze Klobuckých. Na opačnou stranu, přibližně ve stejné vzdálenosti leží obec Kokovice. Tam vám budou tvrdit, že menhir je jejich a že se ve skutečnosti při každém zvonění jejich zvonu přibližuje naopak k nim.

Takže krok sem, krok tam. Nula od nuly pojde. Menhir stojí na místě, dominuje zdejší krajině a budí respekt. Citlivější povahy pohladí-li ho ucítí v bříškách prstů takové lehké mravenčení. Tady skutečně nepotřebujete proutek, aby jste se dopátrali geopatogenních zón. Tady ta energie téměř viditelně tryská ze země. Jestliže je schopen magické kouzlo tohoto místa vnímat člověk jednadvacátého století, jaké asi pocity zde zažívali naši předkové, řekněme například z 19. století, jež byli mnohem více spirituálně založeni? Jejich svět byl mnohem tajemnější než ten náš. Mystika a nadpřirozené jevy hrály v jejich životech mnohem podstatnější roli a věřte, že se jimi rádi nechávali pohlcovat. Horory tehdy ještě neexistovaly, pan Hitchcock, duchovní otec hororu, se narodil až na začátku 20.století a tak se lidé chodili bát na spirituální seance. V každém větším městečku pak působil okultistický spolek.

Avšak se záhrobím si není radno zahrávat.

Onoho posledního dubnového večera roku 1852 počasí k vyvolávání duchů přímo vybízelo. Ačkoliv den byl na duben nebývale prosluněný, večer se zčistajasna přiřítila vichřice. Přinesla s sebou velké černé mraky a ojedinělou jarní bouřku. Mrazivý lijavec se mísil s hustými kroupami, které děsivě bubnovali na okenní parapety. Setmělo se již po sedmé. Kloubucký okultistický spolek, jak se sdružení hrdě nazývalo, se chystal na své první zasedání po dlouhých třech a půl letech. Konečně se jim podařilo sehnat vhodné médium, osobu která měla zprostředkovat komunikaci se záhrobím a která byla tudíž k pořádání takových spiritistických seancí nezbytná. Objevila se v sousedství vlastně náhodou, mezi kočovnými cikány, kteří se před nedávnem ráčili utábořit poblíž nedostavěné katedrály v Panenském Týnci.  Kartářka a celkem pohledná cikánka, která si nechala říkat Esmeralda (bůhví jak se ve skutečnosti jmenovala, podle svých slov již nějaké zkušenosti s vyvoláváním duchů měla. Ostatně tuto osobu nelze z nastalého neštěstí vinit, neboť jak se pozdějším vyšetřováním zjistilo, ona se spolek od plánované seance snažila odradit, neboť prý se o filipojakubské noci takové seance pořádat nemají. Navíc ta náhlá změna počasí nemohla věstit nic dobrého. Venku se dle jejího vyjádření doslova “čerti ženili”. Nejenže se prý mohli obávat  přítomnosti někoho z mocných démonů, prý se jich na blízku mohlo vyskytovat i více. Avšak pánové okultisté byli natěšeni a o odložení tak dlouho očekávané seance nechtěli ani slyšet.

Jaképak asi bylo jejich zděšení, když se k nim na druhý den donesla ta děsivá zpráva. Kamenný pastýř leží. Menhir, který tu stál od nepaměti, totem který hlídal řád světa, skolila včerejší vichřice. Pan starosta Řeřábek, který se čirou náhodou a snad z pohnutek zvědavosti včerejší pololegální seance také zúčastnil, o tom věděl své. Ještě téhož odpoledne bylo svoláno mimořádné zasedání obecní rady, na kterém pak bylo jednomyslně odhlasováno, že se na obecní náklady menhir zase vztyčí. Řízení práce té pak bylo svěřeno příslušníku počestného cechu mlynářského p. Vejvodovi, který byl mimochodem také členem onoho okultistického spolku.

Snadná robota to pak nebyla. Mlynářští chasníci s tím několika tunovým kolosem měli několika hodinovou lopotu, než se ho podařilo zase vztyčit. A kdoví, jak by to dopadlo, kdyby Esmeraldini kumpání také nepřiložili ruku k dílu, bez jejich pomoci by se to nebylo podařilo. Z obecního sice neviděli ani krejcar, za to pak na následující veselici zahráli na housle ty svoje temperamentí čardášovky a významnou měrou tak přispěli k dobré náladě. Pan starosta při té příležitosti nechal na náves vyvalit soudek klášterního žertujíce,  prý aby zlé démony bylo snadnější z lidské povahy vyhnat a řezník Melichar, rovněž vášnivý okultista, věnoval do placu špakáčky, které se mu ten týden nepodařilo prodat, a které by tudíž jinak musel vyhodit nebo hodit sviním, neboť by se do úterka stejně určité zkazily. Po hříchu to byla poslední akce klobuckého okultistického spolku, tedy alespoň poslední o které se dochoval písemný záznam. Jednak spolek zase přišel o médium, neboť pověrčivý cikáni odtáhli do méně démonických krajin a druhak ani ostatní aktéři oné osudové seance nechtěli už o komunikaci se záhrobím ani slyšet…

Zdroje: