Hledání nadpozemské inteligence

Odpověď na životní výzvy: Je třeba k nim přistupovat opatrně a uvážlivě. Rozjíždět se pomalu a s rozvahou. Nepřepálit start, ať zbude hodně sil do cílové rovinky.

Gertruda byla celkem v pohodě. Po dlouhém a náročném pracovním týdnu konečně stanula na prahu vytouženého víkendu. Nic ji nemohlo rozhodit. Vychutnávala si prostou přítomnost, jeden z těch čarovných večerů na chatě, na samém okraji civilizace, náruči matky přírody na dosah. Kde se vlastně ani nic zajímavého nedělo. Kde prostor opanovalo ticho a klid. Snad proto jí okamžiky prožité zde připadali tak vzácné. Vždycky na ně ráda vzpomíná...

Pohlédla ven otevřeným oknem. Všechny rostliny, keře stromy děkovně vzpínaly větve k nebesům. Cvrčkové švitořivou písní neúnavně doprovázely společnou modlitbu všeho živého. I její sbírka sedmnácti vypasených kaktusů, jenž kýčovitě přetékali z podměrečně mrňavých květináčků, se k té ódě na radost přidávala. Dokonce i z dávno mrtvého dřeva, z okenic, z podlahy, po které tolikrát prošla, ze židle, ze stolu, u kterého právě seděla, se ještě ozývaly dozvuky této písně života. Ani z toho mrtvého dřeva její tóny ještě úplně nevyvanuly.

Když se do toho mnohohlasého chorálu zaposlouchala, nemohlo ji nic na světě rozčílit. Ani ten chlap, jménem Bertram, se kterým momentálně chodila a který seděl naproti ní u stolu, nemohl narušit její duševní rovnováhu. Ani prostý fakt, že škrabkou na brambory loupal již třetí kaktus z její drahocenné sbírky, ji nemohl rozhodit. Dlouhými podélnými řezy je zbavoval trnů a slupky. Když byl kaktus oloupán, bez mrknutí oka sledovala, jak je posolen a posléze pojídán. S klidem vstřebala informaci, že prý její miláčkové chutnají výborně, trochu jako salátové okurky. A tak když Lopofora wiliamsis zmizel v Bertramových útrobách, už se jeho ruka lačně natahovala po dalším kaktusu.

Ještě než ho vyrval z hlíny, s pískem smíchaného substrátu, tázavě se podíval na Gertrudu, jestli ani tentokrát nebude mít nic proti. Ta se na něj trochu přísně, ale přece laskavě pousmála “Tak si ještě jeden sněz, ale poslední, vypiplávala jsem je tu od svých deseti let.”

Láska je holt mocná čarodějka, pomyslela si na okamžik Gertruda. Ten okamžik však rychle vyprchal, to když její pozornost zcela zaujal jiný objekt. Jako lapená v neskutečném snu, sledovala za oknem srnu, která se zčistajasna zjevila v jejich sadu. Krátce se jejich pohledy střetly. Avšak ještě než si v těch krásných černých očích stihla cokoliv přečíst, srna zřejmě vycítila, že je pozorována. Vyplašila se a odhopkala zpět do lesa.

Srny jsou plachá zvířata. Nesnesou, když je někdo pozoruje.

Netrvalo dlouho a mezeru po srně vyplnilo zabečení ovce, které sem dolehlo z nedaleké pastviny. Občas zacinkal plechový zvoneček, který visel ovcím na krku. To když se některá někam rozeběhla. Patřilo to ke koloritu zdejší atmosféry. Člověk tyto zvuky vnímá jen podvědomě, dokud na ně nezaměří svou pozornost. Gertrudu ty zvuky lákaly ven. Zatoužila sdílet velkolepou radost stvoření s ovcemi. Oslavit ji pohybem, nebo tancem. Podívala se na Bertrama.

Ten její přání vycítil, ještě dříve než ho stačila vyslovit. Odložil škrabku na brambory a nedojedený kaktus. Židle, když byly odsunuty vzad, zavrzaly na prkenné podlaze staccato.

Gertruda a Bertram vyběhli ven tak jak byli. Bosí a neupravení. Mladí a bezstarostní. Zamilovaní. Na dvorek pak, ze vrat ven, na rozpálenou asfaltku…

Bílé auto na ně závistivě hledělo svými zhasnutými světlomety. Závidělo jim, že se mohli  svobodně pohybovat. Běžet si kam chtěli a kdy chtěli. Byli živý. Ono bylo jen stroj, muselo čekat, až ho někdo nastartuje.

….

Po pár desítkách metrech doběhli až na louku a do ohrady, kde se pásli ovce, ty původkyně cinkavých zvuků. Drželi se za ruce, nejdřív za jednu, pak za obě, roztáčeli se, tančili. Po chvíli, když už byli celý udýchaný, své znavené údy položili do trávy. Gertruda dostala trochu žízeň, tak si utrhla jeden vysoký šťavnatý stvol a žvýkala je v místě, kde byla zelená nejsvětlejší, aby se osvěžila. Byl to spíš bezmyšlenkovitý reflex, možná tak trochu nechutný zlozvyk. Chutnalo to ale báječně.

Ovce se přestaly pást a pobaveně sledovaly ty dva pomatence. Ohledně jejich rozpustilého chování k nim jedna z nich dokonce vyslala uštěpačnou poznámku.

“Bééé”

“Bééé,” odvětila Gertruda vzdorovitě posměšným tónem.

“Bééé, ”dodal Bertram mužným basem. Krkal vůni salátové okurky. S plným břichem se běhat nemá.

Ovce a lidé se tomu společně zasmáli.