Dívka ze snu

S neznámou dívkou u kiosku na pláži. Rozkošné kulaté stolečky se slunečníkem. Popíjíme brčkem drink ze skleničky s hodně širokým lemem a hodně vysokou stopkou. Taky se slunečníkem.Tlemíme se na sebe, švitoříme.

Polohy na ratanových křesílkách hodně uvolněný. Prostě pohoda. Když je dopito, bereme se za ruce a jdeme se projít po pláži. Kráčíme vstříc zapadajícímu kotouči Slunce a držíme se za ruce. Polštářky prstů se boří do písku. Vychládající písek ještě příjemně ohřívá chodidla, už je nepálí. Stále švitoříme, stále se tlemíme. Vlny nám omývají nohy až ke kontíkům…

Pak najednou je to pryč. Byl to jen sen, uvědomím si a tělem se mi prolije smutek. Probouzím se doma v posteli. Oči těkají po místnosti. Venku sněží. Kam zmizela ta dívka? A kde vůbec kdy byla? Vždyť se mi zdála tak skutečná. Existovala někdy vůbec jinde než v mojí hlavě? Kde se berou v mozku sny? Odkud nebo čím jsou přehrávány obrazové sekvence, které “vidíme” ve snech? Pochází přehrávaný záznam z podvědomí? Nevědomí? Nebo z paralelních světů, odkud nám je čaroděj Snivec streamuje přímo do hlavy?

Můžu vám velmi dobře vysvětlit, jak by to fungovalo, kdyby to fungovalo digitálně: Jedničky a nuly, pixely, framy za sekundu, RGB barevné prostory.  Digitální video stvořené lidmi je nádherně jednoduché, logicky uspořádané, konceptuální, krásné. SuperHD rozlišení 8K. Paráda. Jedno vím stoprocentně, takhle to v mozku určitě nefunguje. Neuronová síť pracuje na jiných principech. Principech, do jejichž hloubek jsme ještě úplně nepronikli. Zkusme si to přesto přece jenom porovnat. Ať se je čeho chytit. Sestoupit po žebříku ze známého do neznámých hlubin.

Jedna digitální fotografie s mizerným rozlišením cca 1MB versus nervové buňky, neurony, vzájemně propojené synapsemi, biologickými kablíky, uvnitř kterých netečou elektrony, jako v procesorech, ale neurotransmitery. Víme, kolik synapsí je potřeba k zapamatování si obličeje manželky?  Odhaduje se, že v jednom dospělém mozku žije 30 miliard neuronů. To je sice pěkně kulaťoučké číslo, které ale když teoreticky přepočtu na 30 gigabitů dat, přičemž 1 byte je 32bitů (FAT32), zcvrkne se nám to pěkně kulaťoučké číslo na 1 gigabyte dat a to není mnoho. Vezmeme-li v potaz, co všechno si pamatujeme, to je sakra málo. Třeba včera večer jsem viděl hodinu a půl dlouhý film. Určitě si ho dnes ještě celý pamatuju. Měl po stažení 2,5GB.

Analogie s IT evidentně nefunguje už jen pro nedostatečný počet neuronů.Teoreticky prý může neuron obsluhovat až tisíc synapsí. To je až neuvěřitelné číslo, určitě se nemůžeme spolehnout na to, že to tak může mít jeden každý neuron. Ale dobře, když to vynásobíme, vychází to na 1 TB. A to je pořád málo.

 Tudy cesta nevede, zkusme to tedy z druhého konce. Co je tím bitem, základní jednotkou informace v mozku? Jak asi funguje proces zapamatování si, ukládání nové informace? Co se stane například, když ve filmu spatříme růžový pixel půvabné dívčí tvářičky? Neuronová síť se zavlní a dvě nervové buňky vytvoří nové spojení. Vyroste nová synapse. Ovšem nefunguje to tak neefektivně, jako v případě digitálu. Každá jednotlivá synapse je součástí více než jednoho funkčního celku, více než jedné vzpomínky. Představte si to jako klubko drátů. Když se  jedním impulsem aktivuje řekněme 28% z nich, vybaví se nám obličej babičky. Pak příjde jiný impuls, jiných 28% a je z toho obličej kolegyně z práce.  Zároveň ale z toho vyplývá, že množina pro obličej babičky a množina pro obličej kolegyně musí mít společný průnik. Tím průnikem jsou společné základní rysy všech ženských obličejů. 

Nežádoucím vedlejším účinkem je fakt, že vzpomínky bývají často pozměněné. Vlastně nikdy stoprocentně neodpovídají skutečnosti, zážitkům, které jsme si uložili do paměti.  Nenačítají se totiž z úložiště ve smyslu výše popsané analogie s IT. Když se nám vybavují vzpomínky, obrazy, které spatříme ve vizuální paměti bývají znovu a znovu nanovo vygenerovány. Jinými slovy, když si vzpomeneme na dávno mrtvou babičku a jakoby nám vyvstane před očima její obraz, aktivuje se jedním impulsem daná neuronová síť, určitá podmnožina z klubka synapsí. Těch však není neomezený počet a tak jsou neustále přepojovány do nových a nových struktur. Jak už to tak bývá, starší vzpomínky jsou neustále přepisovány novějšími a  čerstvějšími. Důsledkem čehož vzpomínka na dávno mrtvého příbuzného bledne a bledne, až vymizí úplně. Nebo splyne s obrazem na fotografii.

Fascinující je, že pak stačí málo. Malá dávka informace vyvolá nové postavy, v nových prostředích a kontextech. Písmenka v knížce, do které se začteme, nám ve vizuální paměti promítnou nové příběhy, které si v ničem nezadají se skutečnými filmy nebo seriály. Jsou to svého druhu nové vzpomínky. Vzpomínky, které nejsou našimi vzpomínkami, dokonce ani "vzpomínkami" v pravém smyslu toho slova být nutně nemusí. Spisovatelé si toho hodně vyfabulují, víme?

Odtud je jen krůček k mému snu. Některé neurony zřejmě nikdy nespí. Tedy v určitých fázích spánku produkují nové impulsy. Vytvářejí nová spojení. Jaký je účel těchto aktivit, které nám v důsledku ve vizuální paměti promítají sny, nevíme. Můžeme se třeba domnívat, že se mozek ve spánku defragmentuje, aby se ušetřila nějaká ta kapacita paměti.

Tak to bylo i s mojí dívkou ze snu. Náhodným pohybem volných synapsí došlo k náhodnému spojení v určitých oblastech neuronových sítí v mém mozku. Tam někde, kde mám uložené vzpomínky na moře a na ženy, se objevila nová propojení. Bohužel dočasná. Nic víc nic míň. Moje dívka ze sna je definitivně pryč. Rozpustila se v moři vzpomínek. A je to ještě horší, nikdy fakticky neexistovala.

Inu, spravedlivý bojují se svými hříchy i ve spánku, kdežto hříšníkům se ve snech plní jejich přání.