V ČR je 1,85 mil. občanů, kteří nemají volební právo, jejich zájmy tedy nikdo adekvátně nehájí. Tolik hlasů nezískala ve volbách do Poslanecké sněmovny PČR žádná ze současných parlamentních stran. Jsou to děti.
Nárůst počtu důchodců, bankrot důchodového systému, dramatický růst státního dluhu, pokles produktivní populace, málo školek, žádné jesle, diskriminace matek při návratu do zaměstnání, mizerná životní úroveň rodin s dětmi. Taková a další hesla zaplňují média, volební programy stran a projevy ministrů. Přesto ani náznak toho, jak se ze začarovaného kruhu politiky nevlídné vůči rodinám a dětem vymanit. Navzdory závažnosti směřují reálné kroky politiků ke komplikaci a ne k řešení těchto problémů. Následky odstraňují prohlubováním příčiny.
Politický boj se zúžil na marketingové strategie, oslovující potenciální voliče, programy se tvoří podle toho, aby připadaly potenciálním voličům co nejvýhodnější. Realita po volbách je sice poněkud odlišná, ale alespoň náznaky opatření ve prospěch svých voličů strany prosazovat musí. Tento populistický přístup však něco stojí. Něco stojí i zhodnocení investic „sponzorů“ stran. A kdo by to měl zaplatit? Na čí úkor je třeba politiku prosazovat?
Možným terčem jsou ti, kteří určitě volí konkurenční stranu nebo nevolí vůbec. Ale u těch, co volí konkurenční stranu, existuje šance, že by mohli své rozhodnutí změnit. Takže lepším terčem jsou nevoliči. Jsou dva druhy nevoličů – ti, kteří nechtějí, a ti, kteří nemohou. Ti, kteří nechtějí, jsou poměrně pestrá směska lidí, proto na ně cíleně přenést zátěž politiky je krajně obtížné. Zůstávají nám ti, kteří volit nemohou - děti. A nenarozené děti. Nejslabší a nezranitelnější část naší společnosti. Snadný cíl.
Jak politici přenášejí náklady na děti? Dluh veřejných financí – co jiného to je než odebrání peněz dětem a příštím generacím za účelem naší spotřeby, na uspokojení potřeb dnešních voličů (a politiků)? Ministr Kalousek sice rozeslal složenky k úhradě státního dluhu, ale kdo z nás ji zaplatil? Nikdo. Kdo z nás alespoň dal na stranu svým dětem částku odpovídající tomuto dluhu?
Co je daňový odpočet u hypoték, co je podpora stavebního spoření, když si na to stát musí půjčovat? Budoucí generace spolufinancují naše bydlení. Co je podpora k penzijnímu připojištění, na kterou si stát musí půjčovat? Nic jiného než vytahování peněz z kapes našich dětí a vnoučat na naše vlastní důchody. Arogance vůči příštím generacím jde tak daleko, že i bezdětní lidé si nechávají sponzorovat své soukromé důchody od generace, kterou vychoval nebo dokonce teprve vychová někdo jiný.
Kde vláda začala šetřit a získávat peníze? Na dětech a rodinách s dětmi. Školné s jednoznačným dopadem výhradně na dětské nevoliče, faktické zrušení porodného a jeho nahrazení sociální dávkou s dopadem na nenarozené nevoliče, zvýšení snížené sazby DPH s vyšším dopadem na rodiny s dětmi. A důchodová reforma dle Bezděkovy komise II či návrhu vlády? Typická ukázka přenesení problémů na budoucí generaci jak vytvořením obrovského transformačního deficitu, tak samotným systémem zajištění ve stáří, kdy lidé s dětmi a děti samotné nadále sponzorují bezdětné.
Co další podmínky pro podporu výchovy dětí? Kritický nedostatek míst v předškolních zařízeních znemožňující matkám sehnat zaměstnání, dramatický rozdíl v průměrné životní úrovni bezdětných a rodin s dětmi, mizerná vymahatelnost odpovědnosti rodiče za výchovu dítěte po rozpadu rodiny a další a další. O tom, že více než 20 tisíc dětí ročně je „utraceno“ ještě než se stačí narodit, a to převážně z důvodů ekonomických, sociálních a legislativních podmínek pro výchovu dětí v ČR, se raději ani rozepisovat nebudu.
Příčina diskriminace dětí a budoucí generace je zřejmá. Nemají volební právo, nikdo tedy nehájí jejich zájmy. Ve volbách do poslanecké sněmovny získala nejsilnější strana hlasy 1 miliónu 155 tis. voličů. Osob (dětí), které nemají volební právo, je v ČR 1 milión 854 tisíc, jsou tedy výrazně větší skupinou než voliči nejsilnější strany.
Premiér Nečas na nedávném Fóru Zlatá koruna k důchodové reformě řekl: “…musíme akceptovat tento demografický vývoj, nespekulovat, jestli jde změnit nebo nejde změnit, neoddalovat rozhodnutí řečmi typu zvyšme porodnost apod. - prostě žádný stát nezvýší a nedokáže to zařídit….“. Premiérovi uniká jedna podstatná věc – ať to stát dělá cíleně nebo nevědomě, nebo nedej bože "Bezděky", vždy výrazně ovlivňuje ochotu populace k reprodukci ať pozitivním či negativním směrem. Stejně alibisticky se může smířit s mírou kriminality, s tempem zadlužování, s mírou korupce. Stát definuje systém, který všechny tyto aspekty společnosti ovlivňuje, a rezignovat na politické a systémové ovlivňování je velmi nezodpovědné.
Není možné nadále ignorovat fakt, že stávající systém je nastaven chybně, že působí negativně na ochotu populace se rozmnožovat. Jen u důchodového systému je evidentní, že optimální strategie pro zajištění na stáří jednotlivce je nemít děti a ušetřené peníze dávat stranou na stáří. Pokud tuto optimální strategii zvolí všichni, konec si každý snadno domyslí.
Nelze nadále děti a budoucí generace ignorovat, na jejich úkor si zajišťovat současný blahobyt. Je nezbytné této skupině dát právo - byť zprostředkované jejich zákonnými zástupci (rodiči) - promlouvat do uspořádání společnosti. Pokud to dostatečně rychle neuděláme, reálně hrozí další prohloubení demografické krize se všemi fatálními důsledky na život v této zemi.
Důležitost tohoto kroku poroste s tím, jak bude v populaci pozvolna narůstat podíl lidí v důchodovém věku a klesat podíl dětí. Krátkozraké přizpůsobování politiky aktuálním potřebám aktivních voličů se nám může velmi vymstít.
Ano, na první pohled to zní jako naprosto nepředstavitelné a šílené, ale podobně fantastické bylo před pár desítkami let volání po volebním právu žen. Bez volebního práva dětí není demokracie úplná.
