Nečasova vláda zneužívá pravicové ideje

Politicky korektní pravicový záměr snížit zdanění práce (a omezení přerozdělování) zneužívá vláda Petra Nečase ke snížení reálné hodnoty mezd zaměstnanců. Zatímco skutečné snížení zdanění práce je díky přesunu od zdanění na straně zaměstnavatele ke zdanění na straně zaměstnance spíše jen kosmetické, dopad navrhovaných změn na snížení reálné hodnoty mezd zaměstnanců je již výrazně vyšší.

Snižování zdanění práce je politiky zneužíváno.

Často citovaným doporučením jak Bezděkovy komise, tak NERVu (Národní ekonomická rada vlády) v prohlášeních ministra financí Kalouska je snižování zdanění práce. V reálných krocích se tento prvek objevil nejprve v návrhu ministra práce a sociálních věcí Drábka ohledně důchodové reformy, a to snahou o snížení sociálních odvodů zaměstnavatelů o 5 procentních bodů (z 21,5 p.b.), což by znamenalo výpadek rozpočtu v horizontu 20 let srovnatelný se současným státním dluhem. Druhý pokus byl návrh na zrušení odvodů z objemu mezd na úrazové pojištění a zrušení příspěvku zaměstnavatelů na politiku zaměstnanosti v celkovém objemu 1,8 procentního bodu (výpadek přes 20 mld. Kč ročně). Oba tyto pokusy zbavit státní rozpočet významného objemu příjmů se podařilo odvrátit. V současné době je na stole třetí pokus, tentokrát Kalouskův, a to sloučení odvodů zaměstnavatele a stanovení procenta odvodu na 32% objemu hrubých mezd, což znamená pokus o snížení o 2,6 procentního bodu (600 mld. Kč výpadku příjmů státního rozpočtu za 20 let). Projde to ministrům za TOP09?

Co je to zdanění práce?

Zkusme se na problém zdanění práce podívat zevrubně. Co je to zdanění práce? Je to souhrn odvodů z celkových mzdových nákladů placených jak zaměstnancem, tak zaměstnavatelem. Je to tedy část z peněz, které zaměstnanec reálně svému zaměstnavateli vydělá, neboli je to součást celkové ceny (odměny) za jeho práci. Tato celková cena za práci se rozděluje na odvody do solidárních systémů jako je sociální, zdravotní a nemocenské pojištění a politika zaměstnanosti, dále na daň a čistý příjem zaměstnance. Rozdělení odvodů do solidárních systémů mezi zaměstnance a zaměstnavatele je pouze administrativní a čistě formální skutečnost, která na celkovou bilanci nemá vliv.

Za částku vybranou formou odvodů do solidárních systémů poskytuje stát relativně přesně určené služby (důchody, zdravotní péči, podporu v nezaměstnanosti apod.).

„Pravice“ uměle reguluje cenu práce!

Co tedy znamená tzv. vysoké zdanění práce? Je to míra oddělení části odměny zaměstnanců na centrálně poskytované služby státem. Lze vést legitimní politickou debatu o tom, jaký podíl z celkové ceny práce má být zaměstnanci dodán přímo (v čisté mzdě) nebo nepřímo (pomocí služeb státu financovaných ze zdanění práce). Ale řekne-li politická reprezentace A - chceme snížit zdanění práce, musí říct i B – jaké to bude mít dopady. Na to není těžké odpovědět, ale odpovědět je pro vládu velmi nepopulární. B totiž znamená, že stát buď omezí služby poskytované ze solidárních systémů nebo si je nechá zaplatit občany z jejich čisté mzdy (ať už přímo např. spoluúčastí na zdravotní péči nebo nepřímo prostřednictvím zvýšení DPH).

Snížení zdanění práce tímto způsobem znamená snížení reálné hodnoty odměny zaměstnanců za jejich práci. Buď dostanou méně státních služeb nebo si je zaplatí navíc. Stát vstupuje do již sjednané tržní celkové ceny práce mezi zaměstnancem a zaměstnavatelem, staví se na stranu zaměstnavatele a administrativně upravuje tuto celkovou cenu práce ve  prospěch zaměstnavatele a v neprospěch zaměstnance. „Pravice“ uměle reguluje cenu práce! Dokonce tím staví zaměstnavatele do pozice nesvéprávných břídilů, kteří si nejsou schopni domluvit se zaměstnanci konkurenceschopnou celkovou cenu práce.

Státem poskytované služby mají smysl hlavně v solidárním systému.

Státem zajišťované služby mají smysl zejména v kombinaci se solidárním nastavením systému. Snížení zdanění práce by tedy mělo smysl tehdy, pokud by se tím omezoval státní servis na zajištění solidarity (což zmínil i prezident Klaus) a uvolněné prostředky byly využity pro posílení osobní odpovědnosti zaměstnanců za své zajištění. Vláda to ale řeší obráceně, snižuje objem přerozdělovaných prostředků, zároveň ve státním systému solidaritu omezuje a posiluje ekvivalenci (tj. výdaje úměrné odvodům člověka). A přitom je snad každému jasné, že přerozdělovat úměrně odvodům je logický nesmysl, to je lepší lidem ty peníze rovnou ponechat.

Snížit zdanění práce lze korektně.

Lze snížit zdanění práce korektně? Ano, jde to. Pokud chce vláda snížit zdanění práce, nechť klidně sníží celkové odvody zaměstnavatelů ze 34,6% na 32%, ale tento krok musí být doprovázen adekvátní úpravou (přepočtem) hrubých mezd (zvýšení o 2%) tak, aby celková cena práce zůstala nezměněna. Současně by mělo dojít k mírnému snížení sazeb odvodů zaměstnance, aby i absolutní výše odvodů zůstala nezměněna (procento se vypočítává z vyššího základu) a zaměstnanci zbylo více v čisté mzdě. Z tohoto zvýšení čisté mzdy by si sám, tentokrát už bez prostřednictví solidárního systému, zakoupil služby, které mu stát nebude schopen nebo spíše ochoten poskytovat v dosavadní míře. Případně, pokud by rozsah služeb státu zůstal zachován, by zvýšený čistý příjem byl využit na zvýšené nepřímé zdanění formou DPH, kterým by vláda doplnila chybějící finanční zdroje. Souběžně s tím by vláda měla posílit solidární prvky státního systému.

Postup vlády je ale přesně opačný. Kromě úlevy zaměstnavatelům (vyhozených 30 mld. každý rok) utáhne šrouby lidem ještě zvýšením odvodu zaměstnanců na zdravotní pojištění o 2 procentní body. Toto považuji za postup v rozporu s programy všech koaličních stran. Zcela něco jiného by bylo, pokud by vládní strany šly do voleb s heslem: „Lidé, žijete si nad poměry, utáhneme vám opasky a přilepšíme zaměstnavatelům, kteří neskutečně strádají.“ Pokud by s tímto sloganem vyhrály volby, mlčel bych.

Napsáno pro LN.