Jak se občan Rusý motal politikům do řemesla

Jelikož se občas objevují dotazy či spekulace, týkající se mého působení na lodi Věcí veřejných, vysvětlím zde své motivy, proč jsem s touto stranou začal spolupracovat a proč jsem skončil.

Jako řada lidí jsem vnímal neutěšenou situaci v naší republice, sílící vliv finančních lobby a lidí stojících s balíky peněz za největšími politickými stranami s nadějí na tučné zisky. Rozhodl jsem se pomoci některé z menších stran, které snad jsou o něco méně spojeny se zákulisními ekonomickými vlivy. Postupně jsem nabídl pomoc třem stranám, které navíc měly šanci rozředit vliv největších stran ve vrcholné politice. Byly to Strana zelených, KDU-ČSL po odchodu křídla pana Kalouska a právě Věci veřejné.

Spolupráce na volební kampani s VV

Pouze tato strana projevila vážnější zájem o spolupráci, pravděpodobně i proto, že jsem se osobně znal s jednou z tehdejších vůdčích postav, Kristýnou Kočí. V té době se Věci veřejné pyšnily preferencemi těsně nad 2%. Po půlroční spolupráci byla má snaha (samozřejmě že s významným podílem všech dalších zúčastněných, ale o tom někdy jindy) korunována volebním úspěchem 10,88% hlasů. Už den po volbách jsem upozornil vedení Věcí veřejných na to, že vstup do vlády představuje obrovské riziko, které může vyústit v "projekt na jedno volební období".

Vstup do vlády

V tuto chvíli se cesty mé a vedení VV poprvé významně rozešly, vedení zvolilo vstup do vlády a já se stáhl do pozadí, ale nadále jsem se snažil lehounce pomoci. Výsledkem dalšího dění byl postupný pokles preferencí a debakl v komunálních, zejména pražských a senátních volbách. Na základě toho jsem se rozhodl ukončit nikam nevedoucí spolupráci a poslal vedení strany dopis s oznámením o ukončení svého angažmá.

Důchodová reforma

Tento dopis nakonec vyústil ve schůzku s Vítem Bártou a dohodu na mém zapojení do vyjednávání o důchodové reformě a dalších otázkách s tím přímo spojených. Vymínil jsem si, že pokud bych se měl do této oblasti intenzivněji zapojit, že se budu účastnit klíčových koaličních jednání na ministerské úrovni a že budu mít i volnější ruce pro jednání s odbory či ČSSD pro hledání alespoň rámcové shody. Sliboval jsem si od toho naději na odvrácení přijeté důchodové reformy podle scénáře Bezděkovy komise. Pokud by k tomu došlo, byla by to obrovská rána pro lidi této země s nárůstem zadlužení, snížení reálných mezd i důchodů, nahrávající finančním skupinám a zaměstnavatelům. Nesouhlas s tímto řešením jsem veřejně poprvé publikoval v MfDnes už 9. července 2010 v článku Důchody s r.o. aneb vlci v rouše Bezděkově, tedy dlouho předtím, než jsme se dohodli na mém zapojení v jednání o této otázce.

Pro své působení jsem si nastavil hranici, že budu bojovat tak dlouho, dokud bude šance, že bude přijata reforma, která současný stav vylepší.

Nechtěl jsem samozřejmě pouze zabránit tomuto podle mého názoru velmi špatnému řešení, ale navrhnout i řešení, které by respektovalo principy důchodového zabezpečení a bylo výhodné pro lidi této země. Tak vznikl nejdříve Dětský fond, pak přejmenovaný na Generační, postupně jednáními oslabovaný na procentní slevu na sociálních odvodech za děti a různou výměru důchodu podle vychovaných dětí až princip zmizel úplně.

Výsledkem hledání všemi přijatelného řešení v rámci koalice metodou rozkopávání báboviček druhé straně je nakonec odsouhlasený paskvil. Jeho finální odsouhlasení proběhlo na posledním jednání Porady ekonomických ministrů, kterého jsem se zúčastnil. Ihned jsem toto řešení vyhodnotil jako horší než současný stav a v souladu se svým limitem pro spolupráci jsem ihned po tiskové konferenci oznámil panu Bártovi ukončení mé účasti na jednáních o důchodové reformě. Že jsem svou demisi předal symbolicky 25. února, mi došlo až později.

Ukončení spolupráce

Poděkoval jsem za poskytnutou šanci něco pro tuto zemi udělat a tím to skončilo. Zúčastnil jsem se sice ještě několika interních jednání Věcí veřejných a ještě měsíc občas některé věci komentoval, ale spíše se už jednalo o pozvolné nehavlovské odcházení. Nakonec snad ukončení "vztahu" proběhlo v přátelském duchu. Za celou dobu se mi podařilo uchovat nezávislost, nejsem a ani jsem nebyl členem VV.

Byla to pro mě obrovská životní zkušenost a důkaz, že pokud člověk chce a má chuť něco změnit, že alespoň dílčího cíle dosáhnout lze. Ale je to nesmírná dřina.

Největší pochvalou za mé úsilí bylo veřejné prohlášení ministra Kalouska: „Dokážu pochopit frustraci kompetentního profesionála z NERV, který ve finále zjišťuje, že jakýsi Rusý, který o tom neví skoro nic, má na finální rozhodnutí vlády větší vliv než celý NERV.“

Doufám, že pro všechny ostatní to bude výzva se zvednout z gaučů, od svých počítačů a zkusit taky něčím pohnout. Jak vidíte z vyjádření pana Kalouska, i naprostý debil jako Rusý může něco ovlivnit víc než parta jednostranně ekonomicky orientovaných lobistů.