Vojenské aspekty Mnichovské dohody

V souvislosti s Mnichovskou dohodou z roku 1938 se mluví spíše o jejích politických aspektech, tedy zradě československých spojenců a nefunkčnosti Malé dohody, zatímco vojenská stránka věci, která měla na průběh událostí podstatný vliv, zůstává často opomenuta. Otázka, zda se československá armáda mohla v září a říjnu 1938 úspěšně bránit německému nástupu, byla pokládána již mnohokrát a odpověď na ní je samozřejmě ryze hypotetická, ačkoliv často podléhala politickým vlivům. Bezmála sedmdesát let po zmiňovaných událostech je ale již možné vysledovat hlavní skutečnosti bez předsudků.

Charakteristické bylo, že československá vojenská doktrína byla ryze obranného rázu. Vzhledem k poloze republiky a počtech vojska nešlo ani uvažovat jinak a již od vzniku samostatného státu v roce 1918 bylo jasné, že zajišťovat jeho bezpečnost bude především ministr zahraničí, jak se svého času vyjádřil šéf francouzské vojenské mise generál Maurice Pellé. Hlavním spojencem byla nepochybně Francie, československá diplomacie rovněž aktivně vystupovala při zakládání Malé dohody a od nástupu Hitlera k moci v Německu se její zájem přenesl i k dosud „zapovězenému“ Sovětskému svazu. Především po roce 1935, kdy byl prezident Beneš zvolen do funkce s přispěním komunistických hlasů, staly se návštěvy sovětských vojenských delegací u nás běžnou praxí, ačkoliv oficiální státní propaganda zůstávala zaměřena ostře protikomunisticky.

Po krachu odzbrojovacích jednání v Ženevě a při stupňující se Hitlerově agresivitě v první polovině třicátých let, se jevilo Německo jako hlavní protivník v případné válce. Tímto směrem také byla vedena v této době probíhající reorganizace československé armády. Hlavní otázkou zůstával problém obrany dlouhé hranice při nedostatečném početním stavu armády. Československé velení ji řešilo výstavbou propracovaného systému pohraničních opevnění, který byl nepřetržitě budován od roku 1935 a v kritických dnech roku 1938 obnášel 263 těžkých objektů a 9632 objektů lehkých. Hlavní úsilí však bylo věnováno budování úseků, které byly u hranic s Německem, což bylo pochopitelné, ale po obsazení Rakouska Hitlerem se ukázalo jako chybné, neboť hranice s Rakouskem, která byla dosud posuzována jako relativně bezpečná se stala dalším předpokládaným nástupovým prostorem nacistů. Navíc s územními nároky na Těšínsko začalo vystupovat i Polsko a vojensky hrozilo rovněž Maďarsko. Jinými slovy, celé Československo bylo obklíčeno státy, které si činily nárok na některou jeho část a souvislý pevnostní systém byl dosud z větší míry dokončen pouze proti původní německé hranici. V této situaci předal francouzský vyslanec 21.září prezidentu Benešovi nótu, která  nařizovala Československu odstoupit sporná území, v podstatě vypovídala spojenecké závazky a za případnou válku činila odpovědné Československo.

Přímým důsledkem francouzské nóty bylo jmenování nové úřednické vlády v čele s populárním legionářem, armádním generálem Syrovým, a vyhlášení mobilizace armády. Ačkoliv jmenování Syrového mělo nepochybně charakterizovat odhodlání k obraně, zastával sám generál spíše opatrné stanovisko, podobný názor měl i nově jmenovaný hlavní velitel armády armádní generál Ludvík Krejčí. Celé armádní velení bylo naprosto deprimované zradou Francie, což se ukázalo na jednání u prezidenta Beneše 21.září. Ve svém deníku později vzpomínal velitel 4. armády armádní generál Lev Prchala na Benešova slova: „Spojenci nás zradili, Poláci a Maďaři nám dali ultimatum. Nemohli jsme jednat jinak, než přijmout Hitlerovi podmínky.“ Znovu se otevřela otázka sovětské pomoci, ale Beneš měl obavy z toho, že Československo se tak stane protivníkem celé západní Evropy. Stalo se tak, že ačkoliv se sovětský velvyslanec Alexandrovský snažil několikrát dostat na Hrad, Beneš jej nikdy nepřijal. Přesto byl předjednán alespoň přelet sta sovětských bombardovacích letadel na naše území, neboť s francouzskými letouny nyní již nebylo možno počítat.

V nástupové sestavě čítala československá armáda po provedení mobilizace milion sto dvacet osm tisíc vojáků, pět tisíc děl, tři sta padesát tanků a devět set padesát letounů. Předpokládalo se, že úspěšná obrana může trvat pouze čtyři týdny. Pak byl nutný zásah spojenců. Jediným spojencem však zůstával Sovětský svaz a nebylo politické vůle jeho podporu přijmout, přestože intervence Sovětského svazu mohla odstranit nebezpečí polského a maďarského vpádu na československé území a celkově změnit poměr sil. Svým způsobem se tak promarnily veškeré vztahy navázané se Sovětským svazem během třicátých let.

Výše zmíněné politické rozhodnutí tedy znamenalo, že československá armáda přes veškeré nadšení neměla naději ubránit československé území před německým vpádem. Především drtivá převaha německého letectva by zřejmě v prvních dnech konfliktu znamenala poškození komunikací v týlu československé armády, při proražení pevnostních obranných postavení by se boje zřejmě rozpadly do obrany jednotlivých bodů. Z tohoto pohledu tedy bylo logické, že Syrového vláda v rámci svého zúženého uvažování přijala podmínky Mnichovské dohody. Je zajímavé, že generál Syrový si za tímto rozhodnutím stál až do své smrti, ačkoliv později připouštěl možnost včasného příchodu sovětské armády.

V roce 1938 se tedy nejednalo pouze o zradu našich západních spojenců, jak bývá někdy uváděno, šlo především o zradu československé vlády, která ji vykonala na československém lidu.