František Josef, člověk, co přežil svoji dobu

Devadesátdva let uplyne letos od smrti předposledního rakousko-uherského císaře. František Josef I. se stal legendou již za svého života a zůstal jí i po smrti, ačkoliv v poněkud jiném smyslu, neboť v modernější době jej vnímáme spíše v podobě načrtnuté v Haškově Švejkovi. Šedesát osm let vládl rozsáhlé říši, která spojovala nesourodé evropské národy, v pozdějších letech se zdál být hlavním pilířem, na kterém Rakousko-Uhersko stálo. Ministři a ministerští předsedové se měnili, vlády přicházely a odcházely, avšak císař sám zůstával. Tradovala se o něm dlouhá řada historek, takže jeho skutečný obraz zůstává dodnes zakryt jejich vrstvou. Kdo tedy vlastně byl František Josef I. a jakou úlohu v dějinách sehrál? To je otázka, na kterou bych chtěl dát alespoň stručnou odpověď.

Narodil se ve Vídni v roce 1830 jako syn arcivévody Františka Karla a jeho ctižádostivé ženy Sophie. V mládí se mu dostalo dokonalého vzdělání, především vojenského, což bylo mezi příslušníky habsburské rodiny běžné, mluvil plynně německy, francouzsky a italsky a rovněž obstojně maďarsky a česky, ačkoliv pozdější legendy tvrdily, že česky neuměl ani slovo. Císařská koruna mu vlastně ani připadnout neměla, celá věc byla dílem především jeho matky arcivévodkyně Sophie, která v okamžiku, kdy lehce retardovaný císař Ferdinand I. abdikoval ve prospěch svého bratra Františka Karla , dosáhla u svého muže toho, že se rovněž formálně koruny vzdal a ta přešla automaticky na jeho nejstaršího syna, tehdy osmnáctiletého Františka Josefa. Často se traduje, že když mu Ferdinand I. korunu v Olomouci 2.prosince 1848 při slavnostním obřadu předával, doprovodil to slovy: „To nic, rádo se stalo, hlavně buď hodný.“

František Josef ale hodný nebyl. V Rakousku probíhala občanská válka, do italských držav vstoupila nepřátelská piemontská armáda, Uhry přestaly být v podstatě součástí říše a k nepokojům docházelo i ve Vídni a Praze. Celistvost Rakouska tehdy v podstatě zachránila jen armáda, vedená triumvirátem W-I-R, jak později jejich jména zkracovala vlastenecká rakouská literatura, neboli Windischraetzem, Jelačičem a Radeckým, a ruská armáda, kterou jako bratrskou pomoc vyslal do Uher revolucí vystrašený car Mikuláš I. Pak začalo účtování, které překvapilo celou Evropu svoji brutalitou a maže romantickou legendu o mladém a dobrém císaři, která se k tomuto období váže. Na intervenci ruského cara, který se domníval, že množství poprav již přesahuje tehdy běžné meze odpověděl císař stroze: „Ano, ale nejdříve budeme ještě trochu věšet.“

Pak následovalo období rušení výhod, které si národy vymohly během revoluce 1848-9. „Oktrojovanou“ ústavu z března 1849, sestavenou rádcem Františka Josefa, ministerským předsedou Felixem Schwarzenbergem, která měla sloužit jako přechodný akt před úplným návratem k absolutismu, zrušil císař v prosinci 1851. V celé říši došlo k utužení policejního režimu a stálého špiclování všeho o čem by se snad dalo jen vzdáleně uvažovat jako o opozičním. Náš Havlíček je poslán do Brixenu, v zemi vládne absolutistický ministr Bach a šéf nejvyššího policejního úřadu Kempen.

Tato doba je charakteristická snahou Františka Josefa vyniknout, ale nedostatek zkušeností vede jen k tomu, že si během Krymské války znepřátelí cara, který v podstatě zachránil Rakousko v roce 1848, v momentu, kdy se neobratně snaží politikařit mezi Ruskem na jedné a Francií a Anglií na druhé straně. Vedlo to pouze k tomu, že v roce 1859 nevystoupí nikdo na rakouskou podporu v okamžiku, kdy se Francie a Piemont snaží dobít rakouské državy v Itálii. František Josef se tedy pokouší získat slávu jako vojevůdce. Z čela italské armády je odvolán Franz Gyulai, kterému byla ve Vídni vyčítána liknavost, a sám císař se ujímá velení. Po několika dnech toho trpce lituje, rakouská armáda je poražena u Solferina a otřesený František Josef přistupuje na jednání o míru. Rakousko definitivně ztrácí Lombardii.

Finanční krize a všechny zmíněné neúspěchy jsou příčinou pádu Bachovy vlády a říjnového diplomu, který  byl rozpracován v ústavu. Konzervativci to nesou s nelibostí, ale ve skutečnosti se nejedná o zvláštní demokratizaci. Císařská moc zůstává v podstatě neomezena. Vrcholí také spor s Pruskem o vůdčí úlohu v Německu. Ani zde není Rakousko úspěšné. Po válce v roce 1866 je z Německa vytlačeno, ve prospěch Itálie ztrácí Benátky a v podstatě rezignuje do dalších let na evropskou politiku. Znovu se otevírá uherská otázka, kterou František Josef řeší přistoupením na dualismus říše v roce 1867. Ta je napříště spojována jen osobou panovníka a armádou, má dvě vlády, parlamenty a značně komplikovaný systém společných a samostatných ministerstev. Vznik Rakousko-Uherska však říši neposiluje, spíše naopak, Češi, kteří tvoří průmyslové jádro země, se rovněž domáhají privilegií po vzoru Maďarů, ale císař vyrovnání zamítá v roce 1871.

Zahraniční politika těchto let se orientuje na Balkán, v roce 1878 je obsazena Bosna a Hercegovina, brzy se však ukazuje, že zde Rakousko-Uhersko narazí na velmocenské plány Ruska. František Josef se tak postupně odvrací od svého prvního spojence a Rakousko-Uhersko přistupuje ke spojenectví se svými dřívějšími nepřáteli, Německem a Itálií. Vzniká tak Trojspolek a otevírá se cesta k první světové válce.

Úloha Františka Josefa v této době byla víceméně reprezentativní. Do značné míry rezignoval na svoji dřívější snahu o zviditelnění, politiku přenechává dvorním klikám a sám do ní zasahuje spíše okrajově, zřejmě poučen z předchozích nezdarů. Plní spíše úlohu stmelujícího prvku, neměnného, se kterým Rakousko stojí a padá. V době vzrůstajícího nacionalismu přelomu devatenáctého a dvacátého století to byla poměrně důležitá role. Sám pak zřejmě řadu věcí nechápe, zůstává uzavřen ve svém světě uniforem a staré doby, která definitivně skončila. Jeho manželství, často líčené v romantické literatuře, s bavorskou princeznou Alžbětou se záhy rozpadlo, jediný syn, arcivévoda Rudolf proslul zhýralým životem a posléze spáchal sebevraždu. Císařovna Alžběta trávila většinu svého života mimo Rakousko-Uhersko na cestách po světě. Při jedné z nich ji v Ženevě probodl pilníkem italský anarchista.

V roce 1914 je František Josef osmdesáti čtyřletým starcem. Smířen a odevzdán osudu komentuje prý vyhlášení války Srbsku slovy: „Má-li již říše zaniknout, ať se tak stane důstojně.“ Tento „důstojný“ zánik stál životy milionů vojáků na bojištích první světové války a útrapy lidí v zázemí, pro které znamenal hlad a bídu. František Josef se konce války nedožil, zemřel v listopadu 1916, v době, kdy již k hladovým nepokojům docházelo jen několik stovek metrů od císařského hradu ve Vídni. Snad si i sám uvědomoval bezvýchodnost situace, alespoň to tvrdí někteří jeho životopisci, podle nichž byl František Josef v této době rozhodnut začít jednání o separátním míru se státy Dohody. Těžko soudit, jaká byla skutečnost.

Skutečný obraz císaře je tedy značně tragický, legendy berou za své. Nezapomínejme tedy na skutečné historické události, přestože haškovské podání nám zřejmě u této historické postavy zůstane již na věky nejbližší.