Tak nám zabili Ferdinanda…

Sarajevský atentát, okamžik, od kterého se začala odvíjet spleť událostí, ústící do do té doby nejrozsáhlejšího válečného střetnutí světových mocností. Ačkoliv sám samozřejmě nebyl důvodem, stal se spouštěcím mechanismem konfliktu, po jehož skončení již existoval jiný než předválečný svět. Samotné historické peripetie této události i osoba v Sarajevu zastřeleného rakouského následníka trůnu jsou natolik zajímavé, že jim stojí za to věnovat pozornost.

Tak tedy na úvod, kdo byl vlastně František Ferdinand, kterého mnohdy známe jen z okřídlené věty z Haškova Švejka? Mezi Habsburky byl rozhodně ojedinělým zjevem. Priority své budoucí vlády kladl jednoznačně na modernizaci říše, odstranění privilegovaného postavení Maďarů, které vzniklo v roce 1867 dualismem a vznikem Rakousko-Uherska a rozdělení země do drobnějších regionů podle národností. S tuhým centralismem z Vídně a pomocí silné armády, kterou chápal spíše jako nástroj udržování poslušnosti uvnitř země, se pak takovéto Rakousko v představě Františka Ferdinanda stávalo daleko soudržnější a ovladatelnější než dosud. Proto také nenáviděl okolí svého strýce, císaře Františka Josefa, které bylo tvořeno velmi často císařovými oblíbenci, mnohdy vrstevníky s extrémně zastaralými názory.

S císařem se tedy nemohl snést a jeho kabinet pokládal za sbírku kuriozit. Nevraživost pak stoupla ještě více, když se přes odpor dvora oženil s českou hraběnkou Žofií Chotkovou, čímž porušil veškeré v habsburském domě pečlivě střežené zásady. Nicméně v tomto jeho kroku nelze shledávat žádný romantický prvek, jak bývá někdy líčeno. Někteří historikové se shodují na tom, že svatbou sledoval i jisté politické cíle s ohledem na program změn vnitřního uspořádání Rakouska potom, co převezme žezlo.

Toto převzetí žezla se však prozatím stále odkládalo. František Josef se těšil dobrému zdraví, v roce 1908 oslavil jubileum 60 let vlády a stále nic nesvědčilo tomu, že by se okamžik plánovaných změn v Rakousku blížil. František Ferdinand se tedy snažil alespoň prosadit u armády, což císař v roce 1913 odměnil honosným titulem jejího generálního inspektora. Právě z titulu této funkce měl následník trůnu účastnit bosenských manévrů v červnu 1914.

Bosna a Hercegovina byla fyzicky k Rakousku-Uhersku připojena v roce 1878. Řadu let se zde rakouská správa snažila uklidnit situaci, ale zvláštních úspěchů nedosáhla. Navíc chudá krajina odčerpávala z rakouského státního rozpočtu peníze a v podstatě nikdo nevěděl co s ní. Její formální anektování v roce 1908 tak bylo poněkud nelogické a působilo jako hrozba pro sousední Srbsko, které si na tato území činilo nároky. František Ferdinand tak dorazil do značně výbušné atmosféry, kterou ještě vyostřily zde pořádané manévry rakousko-uherské armády, neboť v Srbsku stále kolovaly zvěsti o tom, že se Rakousko připravuje na válku. Tyto zprávy se sice nezakládaly na pravdě, ale zřejmě hrály roli při rozhodnutí o atentátu, kterou provedli příslušníci srbského spolku Černá ruka, podle některých názorů provázaného až k srbské vládě.

Do Sarajeva dorazil František Ferdinand s manželkou Žofií po skončení manévrů 28.června. Načasování bylo o to nešťastnější, že na tento den připadlo výročí bitvy na Kosově poli v roce 1389, tedy roku od kdy bylo Srbsko pod Tureckou nadvládou. Vojenský velitel Bosny polní zbrojmistr Oskar Potiorek však veškeré námitky ohledně bezpečnosti následníka trůnu prohlásil za neodůvodněné. V celé návštěvě viděl ideální možnost, jak představit Bosnu pod svou správou jako klidné a zvládnuté území. Tomu odpovídalo i jeho rozhodnutí, kterým byla k ostraze bezpečnosti arcivévodova průvodu povolána pouze policie, zatímco vojsko, které se účastnilo manévrů, zůstalo nezúčastněno, neboť, jak odůvodňoval Potiorek, mělo špinavé uniformy. Následovala cesta arcivévodovi autokolony na sarajevskou radnici, během které došlo k prvnímu pokusu o atentát vrženou bombou. Ta dopadla na složenou střechu automobilu a podle tvrzení svědků ji arcivévoda ještě před výbuchem odchodil na ulici, podle jiných pamětníků jen sklouzla na zem bez jeho přičinění. Následoval výbuch, který zranil několik lidí, poškodil druhý automobil kolony a způsobil řadu zmatků. Celý průvod se zcela nelogicky zastavil a v nepřehledné situaci začalo zjišťování škod. V této chvíli byl František Ferdinand ideálním cílem, ale neboť byl celý atentát připraven jen velice bídně, nestalo se nic. Po chvíli se automobily rozjely dál k radnici.

Na radnici měla být pronesena uvítací řeč, ale František Ferdinand rozčileně přerušil starostu s tím, že přijel do Sarajeva na návštěvu a oni po něm házejí bomby. Přesto všechno je záhy rozhodnuto, že další program návštěvy nebude upravován, jen trasa automobilů, které vyrazily od radnice byla narychlo změněna. Do arcivévodova automobilu přisedl polní zbrojmistr Potiorek, který se sám rozhodl zaručit jeho bezpečnost, na stupačku se pak postavil majitel vozu hrabě Harrach. Následovala další série omylů, kdy se po odjezdu autokolony zjistilo, že řidiče arcivévodova vozu nikdo neinformoval o změně trasy. Teprve v okamžiku, kdy zabočil podle původního plánu, nařídil Potiorek zastavit a vrátit se. To byl okamžik, který umožnil druhému z atentátníků Gavrilo Principovi, stojícímu jen náhodou stál opodál, aby vystřelit. Podle některých střílel Princip dvakrát, neboť chtěl trefit i nenáviděného bosenského velitele Potiorka. Ten vyvázl nezraněn. Jedna střela zasáhla Františka Ferdinanda, druhá Žofii, která zemřela bezmála okamžitě.

Následovaly dobře známé události, které vyústily do první světové války. Rakousko-uherským vojákům mnohde vysvětlovali jejich důstojníci příčiny války právě v atentátu na následníka trůnu. V novinách se psalo o sirotách, které zůstaly po Františku Ferdinandovi, ale také o rakouské cti a hrubé urážce, které se jí z srbské strany dostalo. Nikdo nepochyboval o tom, že v celé věci je srbská vláda zapletena a vojenským kruhům se konečně dostal do ruky trumf. Veškeré plány k expanzivní politice na Balkánu, které byly dosud spřádány, narážely na neexistenci důvodů k válce. Ted se objevil a byl náležitě propagandisticky zpracován.  ¨

Často se tvrdí, že 1.světová válka byla jen souhrou okolností, válkou, kterou ve skutečnosti nikdo nechtěl a přeci k ní došlo. Dovolil bych si na tomto místě jednu úvahu: V roce 1914 byla Evropa do válečného konfliktu uvedena pomocí soustavy spojeneckých smluv mezi velmocemi: Rakousko-Uhersko vypovědělo válku co se významu a velikosti týká nicotnému Srbsku, které však bylo jištěno spojenectvím s Ruskem. Rusko vystoupilo proti Rakousku-Uhersku, na jehož stranu se v rámci spojeneckého Trojspolku postavilo Německo. Rusko bylo ovšem vázáno spojenectvím s Francií, která měla dohody s Velkou Británií. Ta se sice zprvu nemínila do válečného dění na kontinentu přímo zapojit, ale v okamžiku, kdy se ukázalo, že Německo poruší neutralitu Belgie, kterou Britové zaručovali, bylo rozhodnuto. Jinými slovy, systém záruk bezpečnosti, které velmoci daly druhořadým státům proti sobě postavil celou Evropu. Přesným opakem těchto událostí pak byly okamžiky před 2.světovou válkou, kdy evropské velmoci v zájmu „zachování míru“ obětovaly státy, kterým zprvu daly záruky. Plyne z toho tedy, že v roce 1914 nešlo o něco, čemu se tehdy říkalo „politika cti“, ale jen o zájmy tehdejší buržoazie, které šlo o to přerozdělit si svět, získat nové surovinové zdroje na jedné straně anebo naopak tyto zdroje uhájit.

Příklady obou světových válek, jak jsem se zde pokusil předestřít jasně dokazují, že pod vznešenými hesly se skrývá pouze snaha o větší zisky. Události sarajevského atentátu jsou nám po více jak devadesáti letech připomínkou toho, jak se ve prospěch svých různých zájmů dá manipulovat s fakty i lidmi, čehož  jsme dnes svědky v souvislosti s americkým celosvětovým válečným dobrodružstvím.