Být či nebýt? aneb jinak: Bude nebo nebude?

Již více než rok trvají tahanice kolem Kaplického knihovny. Tahanice, které, vznikly ani ne tak tím, že Kaplického návrh plně nerespektoval zadání, protože toto si komise rozhodla již v průběhu prvotního řízení, rozhodnutí o výjimce bylo jejím právem, jak potvrdil i pan Pecina, předseda Úřadu pro ochranu hospodářské soutěže ÚOHS v rozhovoru uveřejněném v Novinkách.cz 22.4.2008. Myslím, že vznikly prostě tím, že Někdo řekl striktně svůj negativní názor.

Začínám se snažit už tyto tahanice nevnímat, ale moc mi to nejde. Musím přiznat, že mne návrh Kaplického uchvátil. Viděla jsem všechny návrhy, které komise posuzovala. Tento měl něco do sebe. Něco hodně do sebe, moc mě ta stavba oslovila. Znovu opakuji, to mně se návrh líbí. Jestli někomu jinému ne, je to jeho věc. Ale pokud komise rozhodla a orgány mezinárodní i české, oslovené k tomu, aby uznaly či neuznaly regulérnost rozhodnutí komise, se vyjádřily kladně a její rozhodnutí potvrdily, tak o čem se pořád všichni kolem přou? A proč vůbec uvažují o změně místa této stavby? Byla navržena pro Letnou, i když nyní mírně upravena, kvůli územnímu plánu. Souhlasím s tím, že není možné ji postavit jinde. V případě, že nebude realizována tam, nevěřím, že by ji pan Kaplický povolil postavit na jiném místě.

Mám totiž pocit, že vše je pouze o tom, že jeden dotyčný řekl, že stavbě knihovny bude bránit vlastním tělem. Před negativním výrokem dotyčného se totiž knihovna líbila i množství jejích současných oponentů. Typickým příkladem je pan Bém.

Přesto, že by se o Chobotnici rozhodlo, že stát nebude, mrzelo by mě to, ale nevztekala bych se. Za tím, že by se mi líbila, bych si stála pořád. Vadí mi totiž, jak někteří z našich představitelů, ať už měst či přímo vládních, vekslují svými názory podle větru a pláště. Že by zvyk?  A taky si myslím, že dotyčný, který změnil názory spoustě svých spolustraníků, by měl vážit, k čemu se může vyjádřit a jak. Souhlasím, řekl svůj názor, na to máme všichni právo, ale svá vyjádření by měl právě on nejdříve asi konzultovat minimálně se svým mluvčím nebo diplomatickými poradci. Měl by totiž vyznít neutrálně tak, aby řekl co si myslí, ale rovněž respektoval rozhodnutí orgánů, jímž rozhodnutí přísluší.

Vzpomínám si na kontroverzní vyjádření spousty lidí ohledně Tančícího domu. Dnes je v Praze dominantou nábřeží. Mně se nejdříve taky moc nepozdával, ale když jsem přijela do Prahy, stála jsem mezi novou a starou scénou Národního divadla, uviděla jsem ho a musela jsem uznat, že ten pohled stál za to. Ihned jsem další trasu s rodinou nasměrovala k němu. Dodnes to k němu táhne hodně turistů. I mne.

Ve světě je mnoho kontroverzních staveb. Okurka v Londýně, včetně Londýnského oka, Eifellovka, která nám nyní připadá samozřejmá, obrovský hotel v Dubai, jehož fotografie neustále jsou přeposílány mailem, i Opera v Sydney měla určitě hodně odpůrců. Nebo dokonce halové lyžařské zázemí v tropických zemích. Nemluvě o všech mrakodrapech, které snad už i odporují lidskému rozumu, nebo ne? Tak proč ne Chobotnice na Letné?

Jsme my to ale zvláštní nárůdek. Za předcházejícího režimu by se nikdo na nic neptal. Zato nyní přehnaně „kecáme“ do všeho, jako kdybychom měli patent na rozum. Demokracie je přece o respektu. O respektu druhého, ale i o respektu z rozhodnutí, jež jsou stanovena orgány k rozhodování zřízenými. Když tedy naši představitelé pořád vymýšlejí nějaké kličky, aby tato rozhodnutí zrušili a obešli (neříkám, že se nemají rozhodnutí všech orgánů prověřovat, ale všeho s mírou), tak se nesmí pak divit, že totéž budou dělat i občané, jejichž stát a jeho územněsprávní celky řídí právě tito přestavitelé.

Souhlasím s panem Binkem, katastrofy typu Tesca, Kauflandu a dalších jiné tohoto typu nekritizuje nikdo. Jak to? Mnohé jsou postaveny v centrech měst. Například Hypernova v Orlové je přímo výsměchem. Do toho „dopravní hřiště“ v podobě několika mini kruhových objezdů, které stejně projíždíte rovně a které sice provoz ve městě zpomalily, ale bezpečnější pro občany to není, o čemž svědčí kytky a křížky kolem cesty ve městě. Navíc město „zasmrádlo“ výfukovými plyny. Zvýšený provoz cestu středem města ucpává a zvyšuje nedýchatelnost. Ale o tom nikdo s občany nediskutoval. Natož, aby se někdo ptal na názor mezinárodních orgánů. O tom už je však jiná pohádka.

Takže, co s Chobotnicí? Nechme to na těch, kteří mají právo rozhodnutí a respektujme jej. Hlavně už, prosím, jasně řekněte: bude nebo nebude. Vše ostatní, včetně územního plánu, výběrového řízení na projekt a další záležitosti jsou pouze v rukách byrokratického aparátu, který může situaci řešit, bude-li chtít a umožnit stavbu v případě „bude“ a v případě „nebude“ není nutno řešit nic, kromě nového výběrového řízení na budovu. Jenom nás, prosté občany, prosím, ušetřete mezinárodní ostudy, která může být ještě horší, než je teď a pořádně své rozhodnutí zdůvodněte. Řešte projekt, ne osobu předkladatele, řešte stavbu, ne pana Kaplického. On je pro vás pouze architekt, ať už je jako osoba v soukromí jakýkoli.

Taky si myslím, že architektura nemá být konzervativní. Ukazuje průběh vývoje staletími. Každý z nás se rád podívá na zajímavou stavbu, vzniklou v minulosti i nyní. Vždyť i o sedmi divech světa, které už ani ve skutečnosti nemůžeme vidět, nepochybujeme, ale obdivujeme je. A Praha nám svůj vývoj mnoha stavbami ukazuje. Nejsem jejím obyvatelem, nechtěla bych ani být, ale musím uznat, že je krásná. A takových krásných míst, které jsou ozdobeny architekturou z různých dob a různých tvarů máme více. A myslím, že Chobotnice do ní zase přivede vyšší turistickou návštěvnost a oživí ji. A když ji nepostaví? Praha přece nespadne. Jenom jejím příznivcům chuť k návštěvě Prahy trošku zhořkne. Snad jen na krátké období.