„Já jsem vám volal asi tak čtyřikrát,“ sdělil mi poněkud vyčítavě zástupce zásilkové služby, stojíce ve dveřích. „Proč jste mi to pořád vytípávala?“ otázal se ještě, snad aby nebyla mýlka. S úsměvem jsem si převzala balíček a upozornila jej na skutečnost, že jsem při zadání objednávky několikrát důrazně upozorňovala, že poskytované číslo mobilního telefonu používám z důvodu sluchové vady pouze a jen na SMS zprávy. To aby nebyla mýlka. Že to nemohl najít? Tak to je mi líto. (Stejně to nakonec našel. Zvonil u dveří pouhé 2 minuty po posledním pokusu se se mnou telefonicky spojit.)
Ale to máte pořád: „Ozvěte se nám na telefon….“ „My vám zavoláme.“ „Zavolejte si..“ Trpělivě stále dokola všem vysvětluji, že opravdu nezavolám, protože telefonovat prostě NE-MŮ-ŽU! „Aha, tak ať za vás někdo zatelefonuje,“ dostává mě do kolen poměrně častá reakce protistrany. Nechápu, proč by za mě měl někdo něco vyřizovat?! Jsem dospělá, svéprávná, poměrně šikovná a přiměřeně chytrá, pouze místo telefonní komunikace upřednostňuji komunikaci písemnou. Co je na tom tak těžkého k pochopení?
Telefon v každodenním provozu
Uvědomuji si, že takový mobilní telefon nabízí lákavou dostupnost spojení se prakticky s kýmkoliv, kdykoliv a kdekoliv. Svádí k pohodlnosti, možná i lenosti. (Příkladem budiž situace, kdy vám telefonuje váš šéf – jiná kancelář, stejná chodba – a nutně potřebuje jistou smlouvu, kterou on však u sebe nemá. Tudíž ji podle všeho musíte mít vy! Přerušíte tedy svoji práci a hledáte tu i onde. Po pár minutách opět telefon: „Již nehledej, smlouva se našla!“ Grrrr!)
Rozumím tomu. Člověk velmi rychle zpohodlní, když dostane možnost. Taky jsem ještě nedávno běžně telefonovala a taky raději vyťukala číslo, než abych vážila pár kroků navíc. Jenomže pak jsem ohluchla a nezbylo mi nic jiného, než telefon oželet. I když, nebylo to zase tak těžké, v porovnání s jinými problémy představovala absence telefonních hovorů pouhý zanedbatelný detail. Poměrně rychle jsem si zvykla na stav, že telefonování už pro mě bude prostě tabu, nicméně přiznávám, že situaci mi značně usnadnila existence moderních komunikačních technologií. Ať již samotná e-mailová korespondence, nebo skype (není určen jen na telefonování – za zhruba stejnou dobu jste schopni si s online účastníkem sdělit vše potřebné písemnou konverzací), případně využití různých chatů (včetně toho na firemním google e-mailu). V obecné rovině na odstraňování určité komunikační bariéry pracují i telekomunikační centra, kde zprostředkovávají telefonní spojení ve vizuální, hlasové i textové podobě. A když už jsme u toho výčtu, nemohu opomenout ani existenci krizových čísel pro neslyšící osoby, na kterých přijímají SMS zprávy dispečerky a předávají důležité informace kompetentním policejním a záchranným orgánům.
Všechny tyto možnosti více či méně kompenzují ztrátu možnosti telefonování a troufám si říci, že už jsou známé a používané širokým spektrem osob. Je tedy s podivem, proč mnozí ze slyšících (a tedy běžně telefonujících) staví telefonní hovor stále na vrchol nepřímé komunikační pyramidy? Proč nestaví na roveň výše uvedené kompenzace?
Telefon v krizových situacích
S trochou nadsázky jsem na jediný argument, proč je tak důležité moci telefonovat, narazila poměrně nedávno, a to poněkud překvapivě – u nás v práci, po návratu z dovolené. Přišla jsem v ten den zrovna první do kanceláře, odemkla si a začala se připravovat na nadcházející poradu s kolegyněmi. Potud v pohodě. Najednou ke mně dolehl nepříjemně pískavý zvuk. „Příšerný vyzváněcí tón,“ napadlo mne s pohledem na telefonní přístroj. No nic, telefonovat NEMŮŽU, budu to prostě ignorovat. Což ale dost dobře nešlo. Tón začal nabírat na intenzitě a netrvalo dlouho, do kanceláře vpadla zástupkyně sousední firmy.
„Rychle naklapejte bezpečnostní kód,“ upozornila mě na čerstvě nainstalované bezpečnostní zařízení. Vteřinu jsem na malou krabičku na stěně koukala jako tele na nový vrata, ale vzápětí jsem již vytáhla mobil a nalistovala kontakt na kolegyni. Poprosila jsem přítomnou paní, zda by mohla – vzhledem k časovému presu – hovor vyřídit za mne. Ta ochotně vytočila číslo, nicméně na druhé straně to nikdo nezvedal. V tu chvíli už alarm ječel tak, že vylákal na chodbu pár dalších zvědavců, kteří s pobavením sledovali naše počínání. Představovala jsem si, jak pár kilometrů odtud již naskakuje policejní komando do svých vozů, a napadlo mě, kolik může stát zaplacení zbytečného výjezdu. Sumu jsem si raději ani nepředstavovala. Naštěstí se ještě v časovém limitu (vůbec teda netuším, jaký ten limit vlastně je) telefonicky ozvala kolegyně a sdělila nám kód, po jehož zadání do přístroje se konečně rozhostilo příjemné ticho.
Když se opět vylidnila chodba, mihlo se mi hlavou, jak by to vypadalo – být na mém místě úplně neslyšící člověk, který by neměl žádnou vizuální kontrolu dění. A co teprve, kdyby se zrovna nikdo jiný v budově nenacházel? Kdyby dokonce dorazila jednotka rychlého nasazení až na místo? Kdyby…..ale to už jdu do krajností. Nicméně není pochyb o tom, že v krizových situacích je telefon nejrychlejší a nejúčinnější komunikační prostředek. Ale to není podstatou tohoto příspěvku. Podstatou je (respektive by mohlo být): není nutno telefonovat, je totiž možno psát!
Přeji pěkný den!
(Mimochodem, proč vlastně bezpečnostní zařízení po vniknutí do místnosti a nezadání kódu výstražně nebliká?)
