Pandemie v Česku: dialog němého s hluchým

Stěžujeme si, že nerozumíme vládním protiepidemickým opatřením. To není pravda. Rozumíme jim znamenitě. Vláda nám ale neřekla, k čemu jsou!

Pandemie covidu (alespoň v Evropě) doznívá a nastává čas hodnotit, jak jsme obstáli, a vzít si z té analýzy dostatečné poučení do budoucna. Troufnu si říct, že Česká republika jako celek uspěla víceméně stejně (dobře, špatně) jako všechny ostatní evropské země. Všude v Česku – od parlamentu přes intelektuální kruhy až po dělnické šatny a rodinné večeře – patří k folklóru kritizovat vládu. Oddělme ale nesympatie, které mnozí chováme k jednotlivým ministrům i Babišově vládě jako celku, od objektivního pohledu na jejich jednání v covidové době. Pandemie způsobila bezprecedenční krizovou situaci a všechny vlády v ní musely značně improvizovat. Pokud někdo tvrdí, že česká vláda byla horší než ostatní, nedívá se na situaci v jednotlivých zemích celkově. Každé vládě se něco podařilo lépe a něco hůř, ale v součtu byl výsledek všude podobný. Nelze vybrat z každé země jen úspěšná opatření a souhrn předkládat jako vzor naší vládě; takový program totiž reálně neproběhl vůbec nikde. Ani neustálou výčitku opozice, že vláda neavizuje opatření s dostatečným předstihem, nelze přijmout. Situace se vyvíjela a stále ještě vyvíjí překotně, nepředvídatelně, a bylo na ni vždy nutné reagovat bezprostředně a okamžitě – s coronavirem se nedomluvíte na čtrnáctidenním příměří, aby školy či hospody dostaly prostor na přípravu. V čem ale vláda naprosto selhala, je komunikace s veřejností. Zásadní to bylo a bohužel stále ještě je v oblasti nařizování protiepidemických opatření a v oblasti očkování.

Podívejme se nejdříve na vyhlašovaná opatření. Ruku na srdce, jednotlivě jsme všichni chápali, co se od nás požaduje. Různých opatření však bylo strašně moc a byla v tak rychlém sledu vyhlašována, měněna a rušena, že nikdo (často ani sami členové vlády) nevěděl, co v kterou chvíli platí. Nejhorší ale bylo, že jsme opatření dostávali jako příkazy, většinou bez jakéhokoli vysvětlení, co sledují, a rozhodně bez stanovení srozumitelných cílů, kterých chtěla vláda, Ministerstvo zdravotnictví, či jejich rychle se měnící poradci dosáhnout. Měli jsme pocit, že to bylo způsobeno pohrdáním občany: je to pro vás moc složité, držte hubu a krok a dodržujte, co přikážeme! Mám obavy, že to bylo horší: příslušné autority jednoduše nevěděli, jak to vysvětlit. Něco jim připadalo natolik jednoduché a samozřejmé, že o tom vůbec nemluvili, jiné věci vysvětlovali tak složitě a zlomkovitě, že si to málokdo propojil. Sám pracuji ve zdravotnictví s přístupem k velkému množství českých i zahraničních vědeckých informací, a přesto jsem si musel řadu věcí složitě vyhledávat a mnohé souvislosti jsem pochopil třeba až po roce (například že hlavním smyslem všech opatření bylo v první řadě co možná nejvíce omezit pohyb osob, aby se nákaza nepřevážela z místa na místo).

Přitom existovaly minimálně dvě velké skupiny, které vláda mohla oslovit a které dokáží předat veřejnosti informace srozumitelně a natolik důrazně, aby si to všichni zapamatovali. První jsou pracovníci marketingu a marketingové agentury. Ti mají do detailu rozpracovanou teorii a dokážou připravit kampaň, která pak má zaručený dopad. Mnozí z nich pomoc vládě i nabízeli. Vzhledem k tomu, že jedná o životy nás všech, bych však spíše využil druhou takovou skupinu, tou jsou elity národa. Dodnes si pamatuji, jaký vliv na nás všechny mělo vystoupení Jaroslava Seiferta v televizi po smrti Jana Palacha. Všichni si pamatujeme na apel Vojty Dyka a Taťány (tehdy ještě) Vilhelmové „Přemluv bábu“, stejně jako Běhy pro Paraple nebo televizní diktáty Zdeňka Svěráka.

Přitom se občas nějaký dobrý nápad ukázal, vláda však nedokázala ani to vhodně využít. Takovým je např. „Pravidlo 4R“ propagované pražskou špičkovou nemocnicí IKEM: roušky, ruce, rozestupy, rozum. Rozum nás může vést, pokud známe jasné stručně definované cíle. Rozum nám řekne, kdy můžeme nějaké opatření výjimečně porušit a kdy naopak nějaká činnost i při dodržení všech opatření bude nebezpečná. Rozum nám loni chyběl při pobytu na dovolené na přeplněných plážích a při návratu z ní, ať už z Chorvatska nebo od Máchova jezera. Bude to letos jiné?

V současné době je vysvětlování třeba zejména u očkování. Ve chvíli, kdy pandemie polevuje a spousta lidí očkování odmítá, se stát chová naprosto bohorovně. Jeho současná reklamní kampaň je téměř neviditelná (pokud do kampaně nepočítám vystoupení ministrů na téma: „očkujte se, abyste mohli do hospody“, která přinejmenším rozčílí). Stát zapomíná, že je potřeba opravdu zpřístupnit očkování všem skupinám lidí. Sledovat, až na mě přijde řada, registrovat se (překvapení: ne každý má chytrý telefon), pak si za několik dní rezervovat termín, udělat si volno a cestovat za vakcínou někam daleko, to je opravdu odrazující procedura (v IT tomu říkají user-unfriendly). Očkování by mělo dorazit za lidmi do práce, na místa, kde se obvykle zdržují (soukromníci provozující testovací centra to zvládli během několika dní). Praktičtí lékaři i lékaři z odborných ambulancí by očkování měli svým pacientům aktivně nabízet, nečekat, až se jim někdo ozve (a pak jim to zařídit v očkovacím centrum, kde je to pro stát logisticky mnohem jednodušší). Proč při registraci a rezervaci žadatel nevidí, jak dlouhá je na kterém místě fronta? Tento údaj samozřejmě systém zná. Proč si nelze vakcínu vybrat? V prosinci a lednu se všichni tvářili, že vakcíny budou rovnocenné. Nejsou. A chybí dostatek informací k jejich porovnání, které by byly snadno pochopitelné. Tak lidé hltají kusé nesrovnatelné informace v médiích, které jsou často navíc vytržené z kontextu. Každý provozovatel eshopu ví, že musí zboží jasně popsat. Před časem se také uvažovalo, že jednodávková vakcína firmy Johnson@Johnson bude přednostně použita pro bezdomovce a další problematické skupiny, u nichž není jisté, že se dostaví na druhou injekci. Proč to utichlo? Očkování je dobrovolné, a tento princip je rozhodně správný. V řadě povolání by ale očkování proti covidu mělo být povinné – např. ve zdravotnictví, sociálních službách, u učitelů. Pokud se nechcete očkovat, nemusíte, ale jděte dělat něco jiného. Například zdravotníci se musí povinně očkovat proti virové hepatitidě B (i dalším chorobám), proč by to u covidu nešlo?

Očekávám, že vláda přijde rychle s opatřeními, která vyjdou vstříc občanům, kteří se nechtějí očkovat, kteří váhají, kteří nemají dost vůle nebo síly aktivně o očkování usilovat. To by mělo být podpořeno proočkovací kampaní. Mohli by například vystoupit prof. Pirk, prof. Zima, prof. Höschl, prof. Žaloudík a další, kteří v minulosti covid a vládní opatření bagatelizovali. Mimochodem, lékaři by nikdy neměli vystoupit (alespoň ne ve společném prohlášení) proti doporučením České lékařské společnosti, která jsou založena na evidence-based medicine a prodiskutována v odborných lékařských společnostech. A uvedení pracoviště – fakulty nebo nemocnice – u takového vyjádření považuji za zneužití svého postavení). Pokud dosud byly u očkovacích center fronty, během jednoho dvou týdnů budou tato centra hledat, koho by ještě naočkovala. Na podporu očkování stále ještě není pozdě, je ale za minutu dvanáct. Prosím ministerstvo, vládu, věnujte tomu pozornost, změňte strategii a podpořte všechny cesty pro podporu očkování.