Pro nečekaně velký úspěch a na populární žádost do třetice ještě jeden malý příběh o dětech. Ale abych nenaštval genderovou policii, dnes to bude pro změnu o mojí dcerunce.
Ťapala vedle mě po chodníku a pořád něco žvatlala. Jako správný podnikatel jsem ze všech sil visel na mobilu a na čtvrt úvazku ji poslouchal. Zpívala si do rytmu chůze nějaký nesmyslný dětský popěvek. Emalotu emalotu. Pra-vá-le-vá! E-ma-lo-tu! Už nevím, co jsem tenkrát řešil, ale pamatuji si, jak mi postupně ten její slogan vstupoval do hlavy. Ema a Lota? Nebyla to Lujza a Lota? Lotka? To stejně nezná, na to je moc malá... Neříka spíš nemá Lotu? Loptu? To je slovensky, to by řekla míč. Tak jakou Lotu? Hmm... Neříká botu? Nemá botu! Její první věta! Úžasné! Už umí poznat podmět, přísudek, skládat slova, první věta, to je krásný předěl, projev skutečné inteligence, zatím uměla jen jednoduchá slova, to je báječné... Počkat! Jak na to vůbec přišla? Jakou botu? Kdo nemá botu? Zastavili jsme se... V listopadu chodit bez boty už je jaksi nepohodlné. Stála tam vedle mě v celé svojí desetiměsíční nádheře, koukala se vyčítavě a teď už říkala docela zřetelně (a taky zřetelně naštvaně), že kruci NEMÁ BOTU! Táto, sakra! Matně si vybavuju, jak jsem pak s ní na koníka běhal po těch uličkách a snažil se najít ztracenou botu dřív, než mi zapomenutého synáčka z družiny odvezou někam rovnou do děcáku a taky než se spustí ta předpovězena průtrž mračen. Syna jsme zachránili, botu jsme našli, průtrž mračen si zase našla nás... Věděl jsem předem, že výchova dívek bude jiná než výchova kluků. Ale stejně jsem zůstaval každou chvíli s otevřenou pusou. Dokázala se převlíkat celý den každých deset dvacet minut. Sdílela s muži uklízecí zásadu, že ze země nic nespadne, takže k večeru byla vždy podlaha bytu pokrytá obsahem její skříně. A máminy skříně. A občas i mojí skříně. Jednou ve třech letech mi chtěla celá hrdá ukázat, že už má podprsenku a já se musel mořit s těmi provázkami. Prosím vás, copak jste někdo slyšel, aby někdy nějaký chlap ženě podprsenku OBLÍKAL? Do vypraných záclon se zase zavinout zvládla úplně sama (model arabská princezna) a vzápětí přišla k obědu v zimní bundě, šále a čepici, prý tati, já jsem lyžařka. Bosa a s holým pozadím... Ale nejvíc mě desila těmi Barbínami. Marně jsem ji ukazoval, že na takto dlouhé nohy by musela mít chůdy. Že nikdo není TAKTO vyhublý. Když jsme se po čtyřicáté sedmé koukali na Barbie a sedm tančících princezen nebo Barbie a malá mořská víla nebo Barbie a labutí jezero, zoufal jsem si. Už jsem ji viděl, jak se svojí flitrovou kabelčičkou a peroxidovými vlasy do pasu leze k nějakému malému českému Kenovi do tatínkova kabrioletu. A už předem jsem se děsil. Měla dokonce Barbie knížku, kde byly pohádky o Barbie princeznách a dobré rady pro Barbie školkařky, co na sebe, jak pohostit svoje Barbie kamarádky atd. Když ji budou takto gumovat mozek na každém kroku, jakou mám šanci? Holky to mají fakt těžké. Kupodivu moji největší hrůzu nakonec zahnala ona sama.
Ve svém Barbie manuálu měla recept na sladké Barbie hamburgery. Obrázek přikládám. Slíbil jsem ji, že si je doma upečeme. Nakoupil jsem v Tescu všechny potravinářské barvičky, všechny možné stříbrné a barevné kuličky na posypání, růžové a světle modré omáčky na polití a že jdeme na to. Můj pan grafik se zastavil na návštěvu, aby mě podpořil (on skvěle peče), tak jsme i s jeho dcerou vytvořily všichni báječný tým. Nakonec nám z toho vzniknul spíš dort (na vykrajování těch hamburgerů jsme byli moc liný), ale holky nadšeně na to sypaly celé hory těch chemických nesmyslů. Pan grafik je jinak přední český chemik, ale vsadím se, že takovouto chemickou obludu nikdy v životě nespatřil. Tati, to je ale krásný dort! To bude mňamy! Ještě posypat Lentilkami a šup do lednice ztuhnout. Tati? Už ten dort bude? Slečinka byla netrpělivá jako na Vánoce před rozdělováním dárků. Tati! To nemusí TAK MOC ztuhnout! Musíš počkat, jinak se to rozteče. Tatí, to už určitě bude!!! Přišla ta slavnostní chvíle. Holky zblajzly svoje porce nadzukovou rychlostí. Kupodivu nechtěly přidat. A zapíjely to asi litrem džúsu. Tati, tak my si jdeme hrát, řekla trochu zaraženě. Holky, nechcete ještě kousanec? Už ne, díky. Co my teď s celým dortem. Aspoň kousek? Statečně přiznala, že ten dort není moc dobrý. Tati, mě z něj pálí v krku. Bodejť by nepálilo. Vždyť byl jako přímo z Chemických závodů Litvínov. Milý dort nakonec letěl celý do koše... Pak asi dva roky později jsem slečince vysvětloval něco o vnitřní kráse a vnějších efektech. Že když je něco zvenku hezké, neznamená to nutně, že to je skutečně prima. A moje mladá dáma si pořád pamatovala. Jako ten Barbie dort, viď, tati? Ten byl hezký, ale strašně pálil v krku. Nebyl moc dobrý. Příště upečeme štrúdl.
Tak aspoň ta Barbie je z krku. Teď už jen značkové hadříky, přírodní kosmetika, ženské časopisy, televize, raději to ani nebudu všechno sepisovat. To bude ještě dlouhý boj...
Ale že někdy se ty kýče a blbosti elegantně odrovnají samy, viďte - jen jim dát šanci...
