Písničková narozeninová aneb jak jsem se učil akordy

Měl jsem zrovna sedmnácté narozeniny. Seděl jsem v kupé ve vlaku odněkud někam, žvýkal jsem svojí obvyklou cestovní svačinku (čabajku a čtvrtku chleba) a cvičil jsem do úmoru á mol a gé dur.

© Ján Žabka

Najednou vlítla ke mně celá banda lidí, zřejmě nějakých vysokoškoláků, jen zahlídli kytaru a hned vrána k vráně. Přisedli si, rovnou vytáhli ty svoje a že prý jdem na to. Kdo už by ve vlaku ladil, že.
A tak jsem se k nim stydlivě přidával s mýma dvěma třema akordy a cesta nám krásně utíkala. Až jsem se v záchvatu náhlé úpřímnosti přiznal, že mám zrovna ty narozky. Jedna z těch mladých žen zasněně pronesla (pamatuju si přesně, že mi tenkrát připadala tak stará) - ach, sedmnáct, to bych chtěla mít ještě jednou! A úplně bez domluvy začali všichni najednou á molem a ef durem - bylo to tak roztomilé - že prý chodili spolu z čisté lásky a sedmnáct jim bylo let...
Tak začala moje tradice narozeninových písniček. Po době, která mi tenkrát připadala jako celá věčnost, jsem se naučil i ten ef dur. Baré, to byla ale fuška. A byl jsem najednou konečně taky vysokoškolák. Po nocích jsme s Tomášem sedávali na schodech na koleji a hrávali Brontosaury a třeba Máci. Přidali jsme si do repertoáru há mol a dé dur a že zrovna nějaká naše kamarádka měla narozeniny, zpívali jsme ji, že prý svět byl krásnej umytej, jak pěkná holka, co má dvacet...
Od Brontosaurů jsem časem postoupil dál a moje narozeninové písničky se začaly komplikovat. Naučil jsem se baré třetím prstem, cé devět a á mol sedm a odvážně se pustil do Plíhala. Zrovna včas, abych si mohl na příslušné narozeniny zabrnkat, že už za tři čtvrtě století nám bude lásko sto let, nejspíš budem utahaní jako pérka rolet...
Ty mladší věky opěvovat bylo tak nějak lehké. Má sedemnásť a pózy ženy... Bylo mě i ji snad šestnáct let... Ale postupem času mi začaly nějak ty písničky docházet. Dočkal jsme se ještě té hořko sladké chvíle, kdy mi bylo třiatřicet a konečně jsem si mohl s Nohavicou zazpívat, že přicházím už do let pána Krista, začínaj mě bolet různá místa. Akordů jsem už tou dobou znal docela dost.
No a teď už znám akordy více méně všechny. Pár jsem jich už zase zapomněl. Jen ty písničky mi nějak došly.
Zdá se, že od jistého věku je už jaksi taktnější říkat raději jen datum narození. My, ročník padesátý třetí půjdem jako první, nafasujem bordelatom, samopal a džem... Nebo rovnou dokonce něco jako - teď jako starej vagabund obcházím tenhle svět, já, Tom, co pamatuje rok devět a čtyřicet...
Jak vám dosvědčí většina žen, kterým jsem poslední dobou vůbec něco hrál, většinou mám stejně náladu jen na písničky typu - mám už všeho dost, už se unavím snadno, už ani ty písně mi nejdou jak dřív, chtěl bych jak ponorka lehnout až na dno, někam kde nikdo mě nezaměří...
Tak nevím. Ve filmu, když někdo zestárne nebo umře, hned se tam musí narodit mimino. Rozumíte, starý život, nový život. Věčný koloběh zrození a umírání. A tak. Hluboké a originální!
Můžu teda pokusně skončit vzpomínkou, jak teď na moje narozeniny jsem si poprvý v životě zahrál s vlastním synem. Bylo to dojemné. Chce hrát jako táta. Má ještě moc malý ruce na moje kytary, ale ten á mol a gé dur zvládnul. Dal jsem mu tu elektrickou, aby mě přehlušil a hrálo nám to spolu hezky. Začínal nakonec stejně jako já - čekali jsme jaro a zatím přišel mráz... á mol, cé dur, gé gur...
Ale tyhle melancholicko - depresivní konce, to není zrovna můj styl, že ne. To je jedno, že nás zrovna apríl tahá za fusekli, venku je stejně jaro a já se odmítám poddat chmurám. Je čas se těšit a ne stěžovat!Od teď si budu na narozeniny třeba zpívat, že dívky chodí v šatech z krepdešínu a já se z těch dívek div nepominu...
Ne, počkejte! Nemám se raději přece jen držet těch svých seznamek? Tak já jdu cvičit zase akordy. Stejně je čas změnit žánr. Ne, nebojte, nejsem dyslektik a dysgrafik, dokonce ani anděl, co tě dostal na povel. Ale jestli si vzpomenu ještě na á mol, gé dur a tuším é dur - co třeba - hledá se žena, dobrá zpráva, může chtít víc než moje práva, stále čekám, marná sláva...
Jen mi prosím připomeňte: v tom refrénu se zpívá "raději vadná nežli žádná"? Nebo že by to bylo obráceně? Vážně nerad bych to popletl...
Ať tak či onak, všem hezký jaro přeju!

P.S.1 Dopisuju tento text v úterý večer v hospodě na Karláku a vedle celý salónek mají nějaký důchodci a hrajou jednu trampskou vypalovačku za druhou. Mají dokonce i basu a bendžo, jen táborák z parket schází. A přesně jak jsem dopsal svůj poslední odstavec a dopíjím pivo, že půjdu - jak se to občas sejde - oni začali zrovna hrát, že prý bloudit světem bez děvčete, žít ve stanu sám, to abych měl nervy jako drát / to se divit nemůžete, že si asi dám do nedělních novín inzerát / že hledám děvče na neděli, aby mi kamarádi záviděli... Ach ty seznamky...

P.S.2 Tento příspěvek je věnován I., která mě tuhle jednou opravdu přiměla vytáhnout kytaru a zopakovat si docela pěkný kus svého napůl zapomenutého repertoáru. Prsty mě bolely tři dny - hodně z toho jsem nehrál od koleje... A ty písničky (třeba Milenci v texaskách) si na YouTube určitě umíte najít taky. Tak přidám jednu ještě jinou, že ráda se miluje, ráda jí, ráda si jenom tak zpívá...