Rozloučení s Čížkem aneb Pampelišky! Pampelišky!

Robert Čížek nás nečekaně navždy opustil ve čtvrtek 15.4.2010 v 23:10. Jeho přátelé a známí se můžou s ním naposledy rozloučit v Salmovské literární kavárně 14.5.2010 v 19:30.

© Ján Žabka

Znal jsem Roberta Čížka docela dobře. Dost dobře na to, abych znal většinu jeho hesel, byť bohužel zdaleka ne všechny. A vím, že poslední dobou mu hodně vadilo, že nechával věci nedodělané. Tak bych rád za něj dnes uzavřel alespoň tento blog.
V redakčním systému tohoto blogu zůstalo 16 napsaných a nepublikovaných článků a rozepsaných textů. Vím, že je psal s chutí, ale že se nakonec nikdy neodhodlal je uveřejnit. Dělalo mu velké potěšení utahovat si ze sebe i z lidí kolem. Přesto byl vždy až přehnaně úzkoprsý, když hrozilo, že by se některých lidi dotknul. Proto jste si nikdy nepřečetli ty nejhezčí a nejsmutnější příběhy - jejich hrdinky si nepřály zveřejnění a pan Čížek žádné z nich nechtěl (ještě víc) ublížit. Budu respektovat jeho přání a nechám ty příběhy být, nechť odpočívají v pokoji někde na serverech blog.idnes.cz - a dopřeju konečně klid jim i jejich hrdinkám.
Nechci tady moc psát, ale přál bych si, aby tady - na rozloučenou - zůstal nějaký původní text pana Čížka. Tak jsem se rozhodl, že vezmu jeho poslední rozepsaný text a uveřejním z něj tu část, která vypadá jakž takž hotová. Vím určitě, že tento typ textů psal nejraději a jsem si naprosto jist, že ze všech svých textů zrovna tento by určitě nechtěl, aby se někde ztratil...

Pampelišky! Pampelišky!
Jednou jsem se ulil z léta. Ještě za Komančů jsem dostal naprosto, ale ne tak úplně nepravděpodobnou příležitost jet na pár měsíců do kapitalistické ciziny. Byla to zkušenost, která změnila celý můj další život. Obrazně i doslova. Ale o tom napíšu až někdy jindy. Dnes jsem chtěl psát o tom ztraceném létě.
Odjel jsem totiž plný očekávání v květnu. Celá katedra mi svorně namazala předtermíny, maminka rozbila prasátko, co mi šetřila od narození, já jsem celé týdny pořádně nespal. Velká věc to byla. Dnešním mladým bych to přiblížil: asi jako postoupit do finále Superstar. Prostě zážitek typu jednou-za-život.
Někdy jindy napíšu, jaké to bylo. Ale jedna věc, o které chci psát dnes, jsou ty pampelišky. Víte, svítily tak krásně žlutě a já je skoro nevnímal. Odjel jsem koncem jara a vrátil jsem se, když začalo padat listí. A přes všechny ty silné kapitalistické zážitky jsem se cítil okraden. Kde zůstalo sakra moje léto? Doteď si pamatuju tu hořkost, když mi došlo, že po stresu ze zkouškového najednou přišel rovnou stres začátku semestru. A mezi tím jen práce. Léto prostě v čudu.
Od té doby se mi to stálo ještě hodněkrát. Zahlídnu první pampelišky. Řeknu si: Hele, jaro! Uděláme si piknik! Pojedem na výlet! Vyrazíme si do přírody! A pak je třeba udělat daně. Děti jsou nemocný. Hoří termíny. Deadline projektu je už za dva týdny. Tento víkend ne, určitě příští. A najednou jsou ty pampelišky bílý, za vteřinu jezdí po polích kombajny a vzápětí zase to zatracený listí zežloutne a začne padat.
A tak jsem si postupem času vypěstoval pampeliškofóbii. Vždy, když vidím kvést pampelišky, začnu se děsit, že zase profláknu další léto. A kdo ví, kolik mi jich ještě zbývá.
Tak už nikdy více! Stačilo odkládání. Přečtu každou knížku, co mi dostane do rukou. Poběžím na každý koncert Spálenýho, co stihnu - sakra, vždyť je mu sedmdesát! Políbím každou holku, co bude chtít políbit mě. Sežeru každý jídlo, co nebude chtít sežrat mě. A jak zahlídnu pampelišku, půjdu si k ní na chvíli lehnout na deku, i kdybych si v práci měl vzít náhradní volno. Už! Nikdy! Nic! Neprošvihnu!

Neznal jsem Tě zas tak dlouho, milý Roberte. Často jsi byl pěkně praštěný, občas fakt nesnesitelný, ale většinou s Tebou byla docela sranda. Na Tvojí jízdě seznamkami Tě snad poháněla samotná nekonečná nepravděpodobnost - ale i ta musela pravděpodobně jednou skončit. Stejně Tě to už nebavilo, vím, že už dávno jsi napsal:

| Další noc, další žena, další čárka
| Další vztah, další tečka, další válka
| Objetí i obětí stovka
| Věčná morseovka

No tak teď to máš konečně z krku. Až uvidím nějaké pampelišky, vzpomenu si, Roberte.

Tak čus!

-- Robert Černý, blog.robert.cz

P.S.1 Pan Čížek mě inspiroval do té míry, že jsem si otevřel blog a také zkusím občas něco napsat. Sice to určitě nebude o seznamkách, ale nebuďte smutní. Jen na štěstí.cz je pořád ještě 63.227 žen a 90.883 mužů. Někdo z nich se určitě o svoje zážitky dříve nebo později bude taky chtít podělit...

P.S.2 A mockrát děkuji za pana Čížka jeho dvornímu grafikovi panu Žabkovi, bez jeho obrázků by to tady nebylo ono. A přikládám dnes jeden obrázek, který si původně Robert odkládal na nějakou speciální příležitost. Snad článek, ve kterém oznámí, že konečně našel. Ale myslím, že by souhlasil, že toto je taky speciální příležitost...
P.S.3 A ještě básnička jako poslední bonus. Možná nebyla jeho nejlepší, ale rozhodně byla jeho nejmilejší...

| Ptáš se mě, jestli Tě miluju - no jsem přímo zmámen
| Tvou vůní, Tvými doteky a taky křivkou Tvých ramen
| Teď říkáš všem našim sousedům nahlas své - ano
| A já Tě prosím
| Pro klid své duše
| Zeptej se na to samý
| ještě jednou
| zítra ráno