Co je bez námahy, toho si nevážíme!

Zaplať víc za cukr, když chceš být tlustý, ale nebudeš muset platit za vlak, když jsi důchodce, a jiné absurdity ...

Jestliže za něco nemusíme platit, vezmeme si toho tolik, kolik uneseme, bez ohledu na to, jestli to potřebujeme. Tak nám velí selský rozum. 

A tak až nám Babiš zavede hromadnou dopravu zdarma, nahrnou se důchodci a studenti do vlaků, i kdyby předtím nikam jet nechtěli. Někdo bude muset ušlé jízdné evidovat, kontrolovat a proplácet dopravcům. Z toho bude každoroční rozpočtový problém, zaměstná úředníky a poskytne prostor populistům. Proč raději jednoduše nedáme více peněz důchodcům a studentům, ať si sami rozhodnou, jestli chtějí jet autobusem, koupit si telefon nebo jít do cukrárny?

V cukrárně na nebohé voliče bude čekat další hrozba: Protože jsme tlustí, žijeme nezdravě a výrobci nám vycházejí vstříc sladkostmi, rozhodly se už některé státy, že cukr zdaní. Odůvodňují to stejně jako já výše: Čím je něco levnější, tím to lidé více berou. Když bude cukr dražší, ude poptávka nižší a v konečném důsledku budou lidé žít zdravěji. Na odiv se tedy staví starost o zdraví "spoluobčanů". Ve skutečnosti je cukr už také droga jako alkohol nebo cigarety. Spotřeba příliš nepoklesne. Stát se tak může těšit na další daňové příjmy. Daň z cukru jako z jednoduché, obtížně falšovatelné suroviny s dobře kontrolovatelným oběhem se bude dobře vybírat. Je zajímavé, že zatímco o dopravy zdarma se stát neohlíží na to, že pokles ceny způsobí nárůst poptávky, u daně z cukru tento princip uznává.

Nakonec daň z cukru může posloužit jako zdroj peněz pro zdravotnictví. Protože i u zdravotnictví platí, že když je něco zadarmo, poptávka je nekonečná. Proto měly smysl regulační poplatky. Měly zavést alespoň symbolickou brzdu bezuzdného zneužívání zdravotní péče.

Já bych si také přál, aby ošetření v protonovém centru bylo úplně pro každého "potřebného". Ale prostředky budou vždy omezené. I kdybychom úplně zrušli nenáviděný senát, parlament, krajské úřady a desítky dalších úřadů, získáme prostředky v řádu desítek miliard. A zdravotnictví potřebuje stovky miliard.

Samozřejmě, že musíme být solidární. Nemůžeme nechat zemřít babičku jenom proto, že "zdravotní péče je příliš drahá a daný pacient stejně už nikdy nic nezaplatí na zdravotní pojištění ani na daně". Ale pro spoustu lidí znamená mnohem méně námahy a odříkání, když prostě budou žít a stravovat se nezdravě, protože  následná zdravotní péče o obezitu, kardiovaskulární a kloubní potíže apod. "je nic nestojí". Kdyby alespoň trošičku symbolicky pocítili, že je přece jen mnohem prospěšnější starat se preventivně o své zdraví, prospělo by to všem.

Měkdo by jim to ovšem musel říct. Politik není jen od toho, aby si užíval výhod své funkce, přátelíčkoval se s jinými mocnými, rozděloval veřejné peníze, vytvářel lobbyistické mocenské kliky a hrátky a dělal dojem, že plní přání voličů tak, jak mu je hlásí průzkumy veřejného mínění. Skutečný politik musí také občas umět voličům říct, že některé nápady jsou prostěš blbost nebo, co horšího, nebezpečné.

A moudrý politik ví, že často je nejlepší, když veřejná sféra nebude dělat nic a postará se jen o prachobyčejný chod policie, soudů a hasičů. Když nebude vymýšlet stále nové nápady na dobro pro všechny. O své dobro se nejlépe postará každý sám.