Jak svést vlastního muže?

„Cože, tebe to s ním ještě baví?,“ zeptala se mě nedávno zhrozeně moje kamarádka Ivona, když jsem si po čtyřech deckách modrého portugala postěžovala, že Pepa je poslední dobou nějak moc často unavenej. „Baví, a jak,“ přiznala jsem a cítila, jak se červenám. „Jenže někdy si připadám jako sexuální loudilka. Myslím, že se měl spíš oženit se svým počítačem, sahá na něj rozhodně častěji než na mně,“ posteskla jsem si.

„No jo, holka, ale chlapi potřebujou impuls,“ rozhodně prohlásila Ivona a vševědoucně se při tom zatvářila. „Nemysli si, že orvaná skoročtyřicítka v bavlněném pyžamu s kočičkou Hello Kitty v něm po tolika letech soužití probudí vášnivé zvíře,“ poučila mě a šeptem dodala: „Já třeba nedám dopustit na krajkový podvazkový pás. Ten můj (myslela samozřejmě o 12 let mladšího kolegu z práce, ne svého muže) je z něj celej divokej...“

Kraječky, kraječky, honilo se mi hlavou, když jsem se z vracela domů z vinárny. Jenže kde je teď ve dvě ráno vzít. Obchody mají už zavřeno a do nonstop hypermarketu kvůli té troše erotiky nepojedu. Vždyť jsem požila skoro sedmičku vína! No co, nějak to už zaONAčím. Hlavně, aby Pepa ještě nespal...

Když jsem se potichu vplížila do předsíně, zahlédla jsem škvírou pootevřených dveří do ložnice světlo. Hurá, je vzhůru a asi si čte. Nečetl. Seděl u počítačového stolku a vedl válku s příslušníky cizích galaxií nebo tak něco. „Ty už jsi tu?“, nepřítomně se otázal, když jsem ho něžně políbila za krk. „Jsem,“ zašvitořila jsem. „Jen si dám sprchu a jsem u tebe,“ slíbila jsem jeho zádům, které odpověděly nějak jako hmmm.

Vykoupala jsem se, zkontrolovala porost a pro jistotu ještě přejela kritické partie žiletkou. Pak jsem si vyčistila zuby, odlíčila se a pak přece jen aspoň přepudrovala, protože ze zrcadla na mě koukala nějaká divná paní s kruhama pod očima. Nakonec jsem na sebe párkrát stříkla svůj oblíbený parfém a jen v župánku odskotačila do ložnice.

Pepa stále válčil. Nechala jsem župánek sklouznout na zem a oznámila manželovi, že jsou tři hodiny a je čas jít spát, protože děti se ráno vzbudí nejpozději v sedm. „Jo, jo,“ opáčil a pokračoval v likvidaci protivníka. Po chvilce zaváhání jsem se rozhodla také vyrazit do boje. Přikradla jsem se k němu a usedla mu na klín. „Heh,“ vzdychnul. „Nevidím na monitor, zlato.“

„Já se k tobě jen přišla trochu ohřát, je mi totiž strašná zima,“ zavrněla jsem svůdně. „To se nedivím, když tu lítáš nahatá,“ měl hned jasno Pepa. „Hoď na sebe něco a zalez si pod peřinu,“ poradil mi a kliknutím zprovodil ze světa nepřátelské vesmírné plavidlo. „Hned jsem u tebe,“dodal povzbudivě.

Oblékla jsem si noční košilku se Snoopym (Hello Kitty je v prádle), zachumlala se do deky a zkusila se začíst do knížky. Když jsem už podesáté četla jednu řádku, aniž bych chápala její význam, vzdala jsem to a zhasnula lampičku. „Tumáš, ty potvoro,“ ozvalo se od počítače. „Já si tě podám, to budeš koukat,“ vyhrožoval můj muž virtuální oběti. V jeho posteli přitom ležela zcela reálná bytost, která také toužila, aby si ji podal. Marně. Tak jo, Ivono, já si teda ty krajky koupím...