Víkend jako vyšitý

Každý pátek se těším na víkend jak malá, s utkvělou myšlenou, že si odpočinu a užiju si dětí. Ano, je to nesmysl. Asi stejný, jako když Mácha loudil ze zborcené harfy tón. Každý ví, že s dětmi odpočívat nejde, takže se v pondělí pokaždé připloužím do práce ztahaná, jak kdybych dva dny skládala putny s uhlím.

Jenže se blíží pátek a já už v tom zase lítám. Naposledy jsem naplánovala jeden den na chatě a druhý, že půjdeme celá rodina do zoologické zahrady.

Na chatě jsem převlíkla peřiny, shrabala listí, posekala trávu, sklidila švestky, uvařila oběd, vyplela skalku a to už nás Pepa honil, že nestihne v televizi důležitý fotbal.

Dala jsem doma dětem najíst, vykoupala je, zahnala do postelí a vytuhla při uspávání Pepíčka.

"Góóól," probudil mě výkřik z obýváku, a tak jsem znovu v polospánku přiměla své tělo k přesunu do ložnice.

"Do zoooóóó," zaječel mi prakticky vzápětí do ucha náš pětiletý Josífek. Jenže to už bylo ráno a čas se vypravit za dobrodružstvím. "Chči hlavně do telália k hadům," opakoval nejmladší z rodu dokola a při snídani u toho rozprskával drobky housky po kuchyni.

A jak jsme tak všichni pobíhali bytem, který čím dál víc připomínal indonéskou džungli, najednou jsem se v místo v myšlenkách na zoo přistihla zoomujíc oči na chuchvalec prachu líně si poletující v rohu pokoje. V tu ránu se mi neděle zjevila úplně jinak.

"Musím vytřít a taky žehlit." Život už mě v mnohém poučil i varoval, ale na tuhle kontrolku, která mi znenadání kazí plány a přepíná můj nastavený program, jak se jí zachce, bych snad potřebovala zbrojní pas.

"Kdyby šli sami, děti budou šťastné a já si tu v klidu uklidím," lakovala jsem si v duchu povinnosti narůžovo.

"Zvládneš to s nima sám?" Opatrně jsem zkusila navrhnout manželovi. "Pojď s námi," nesouhlasil podle očekávání Pepa, protože mu bylo jasné, že si beze mě v zoo nedá v klidu ani to pivo.

"Tak jo," rezignoval, protože mě zná a viděl, že už si chystám žehlicí prkno. Postupně jsem všem od největšího po nejmenší vlepila pusu na rozloučenou a zavřela za nimi dveře.

"Až vyžehlím, uvařím si kafe," stanovila jsem si první metu, na kterou jsem se mohla těšit. Z komory jsem vytáhla dobrých dvacet nevyžehlených Pepových košil a zapnula žehličku.

Už ale s pátým kouskem mě přepadla ukrutná sebelítost. "Co je to za život? Proč já kráva nešla raději s nimi, místo abych tu piglovala NĚČÍ košile?" Fňukala jsem si pro sebe, ale protože všechno bylo vlastně v mojí režii, měla jsem zároveň na sebe děsnej vztek... a pokusila se ho rozehnat Bachem na plný koule.

Bytem rezonovaly smyčce, jenže na můj splín nezabíraly. Mohl mě zachránit už leda muzikál Mamma mia. Bylo to lepší, ale když potřetí dokola došlo na Waterloo, už se ani Abba poslouchat nedala. V tichu jsem si konečně vypila kafe, navzdory plánům, že na něj dojde až PO žehlení.

"Než se ti mí bobánci vrátí, ještě jim upeču koláč k snídani," zamyslela jsem se a než jsem si stihla uvědomit, že už znovu jedu v módu ONI a ani chvilku nedokážu přepnout na JÁ, byl švestkový koláč v troubě.

Konečně jsem dožehlila košile, rychle vytřela podlahu a už jsem slyšela děti štěbetat z chodby. Pravda, původně jsem si od nich chtěla odpočinout, ale teď jsem cítila ten hřejivý pocit, že je mám. "Hlavně žádný dojetí," poručila jsem si a otevřela jim dveře.

Mařenka vpadla dovnitř a překotně se mi snažila vysvětlit, čím se liší levhart od jaguára. Překřikovala se s Pepíkem, který mi s očima navrch líčil, co se dělo v pavilonu obřích želv. "Pářily se. Co bude k jídlu?" shrnul stručně milovaný manžel.

Stála jsem tam obklopena jejich dojmy ze světa zvířat a nechtělo se mi najednou připomínat, že dojíme králíka, a tak jsem šla mlčky ohřát večeři.

"Mami, nevíš, kde mám mobil?" Řešila po jídle Mařenka, která si po několikrát zopakovaném příkazu, šla konečně chystat tašku do školy. "JÁ mám vědět, kde TY máš mobil? Mělas ho v zoo?" Zeptala jsem se.

"Ne."

"A kdys ho měla u sebe naposledy?" Vmísil se do pátrání Pepa.

"Včera na chatě, Byl v té kabelce, kterou jsem si dávala do kufru auta," vzpomněla si Marie a dodala: "A ta kabelka tu taky nikde není."

"Kdyby sis věci uklízela, nemusíš FURT něco hledat," neodpustila jsem si vhodit hrách na zeď a vytočila číslo jejího telefonu. Mobil zvonil, ale ne v našem bytě... Neodbytně se mě zmocnila zlověstná myšlenka, že Pepa určitě včera, jak jsme jeli z chaty, vzal tu kabelku z kufru i s pytlem odpadků a vyhodil ji popelnice.

"Budeš se muset zajet podívat do té popelnice, určitě jsi tu kabelku omylem vyhodil," zavelela jsem nahlas. A zlatý Pepa, vybaven čelovkou, vyrazil na lov. "Až tam budeš, zavolej a já Mařenku prozvoním," udílela jsem poslední instrukce ještě mezi dveřmi. Musím říct, že mi ho bylo v tu chvíli docela líto.

Chata je tak půl hodiny cesty, takže po uplynutí asi čtyřiceti minut jsem prozváněla dceřin mobil. Dlouho zvonil, než ho Pepa konečně zvedl. "Jo, mám ho," funěl na konci splněné mise. "Nesmím se smát," napomínala jsem sama sebe, ale bylo těžké ustát tu komickou představu, jak se ten můj chlap s čelovkou noří do popelnice, přehrabuje odpadky a pak vítězoslavně loví dceřinu vyzvánějící růžovou kabelku Hello Kitty.

Děti šly tu neděli nakonec spát beze ztrát a já doufala, že s novými víkendovými zážitky. Pepa mi při vínku vyprávěl, jak se o popelnici musel pohádat s místním bezdomovcem, co tvrdil, že je to jeho rajón. "Ustoupil, až když jsem mu dal plechovku piva, co jsme měli zapomenutou v autě," pyšnil se a na počest vítěství si dolil poloprázdnou sklenku.

Byl to víkend jak vyšitý a já už se docela těšila na pondělí zase do práce.