Patálie se psím tentononc aneb pytlík na h...o

Jako pejskařka jsem nekompromisní. Nikdy nevycházím se psem z domu, aniž bych si předtím strčila do kapsy nebo kabelky pytlík na psí hovínka. Po našem boxerovi sbírám bobky i z okrasného trávníku nebo louky a k čistotnosti vedu také ostatní majitele psů v okolí. Tuhle jsem třeba viděla paní, co nechala svého naondulovaného pudlíka vykálet přímo před vchodem na dětské hřiště a chystala se pokračovat v procházce.

„Vy jste si asi zapomněla pytlík doma, že jo?,“ oslovila jsem tu dámu. „Náhodou mám jeden s sebou, tak si ho vemte,“ podala jsem jí s úsměvem sáček. Bylo jí asi hloupé říct: „Klidně si ho nechte, já ten bobek sbírat nebudu,“ a tak jen s koženým úsměvem můj dar přijala a neochotně se shýbla k zemi.

Neobratně nabrala hromádku do sáčku a štítivě jej hodila do odpadkového koše. Nedivím se, že se jí to nelíbilo. Evidentně to totiž bylo poprvé, kdy něco takového dělala. A to její pes rozhodně nebyl štěně...

Ale zpátky k hovínkům našeho psa. A když říkám hovínkům, myslím spíš to kratší slovo, které ovšem v blogu použít nemůžu a nechci. Zjistila jsem, že sáčky, které naše město nabízí na ulici pejskařům, se pro našeho čtyřnohého kamaráda moc nehodí. Jejich velikost totiž znemožňuje celý exkrement bezpečně sebrat a zlikvidovat. A tak s sebou nosím sáčky do odpadkového koše, tu nejmenší velikost samozřejmě. Ty jsou pevné a velké tak akorát...

Zrovna nedávno jsem si o tom povídala se sousedem, když jsme se potkali při venčení našich pejsků. „Vy jste teda fikaná,“ pochválil mě. „Mně ty erární sáčky stačí, protože náš jorkšírák kadí, jak když si mravenec prdne, ale mít boxera, tak bych si s tím nevěděl rady,“ pochichtával se, když spatřil, co náš Bruno vytlačil do trávy.

„To se předvedu,“ říkala jsem si, a vylovila z kapsy černý igeliťák. Jenže najednou se vzedmul vítr a vyrval mi sáček z ruky. Ten se okamžitě vznesl jako obrovský havran k nebi, zakroužil nad našima udivenýma hlavama a zamířil do nedalekého křoví. Skočila jsem po něm, ale bohužel jsem jej minula. Další poryv větru odvál havrana do koruny košatého dubu, který stál hned vedle.

„Přece nebudu sbírat tu koblihu do papírového minisáčku,“ šprajcnula jsem se a ulomila si v křoví tu nejdelší větev. Pak jsem - i v nových růžových polobotkách, které jsem si koupila v rámci vítání jara - vyběhla na rozblácený kopeček, kterému architekt, co navrhoval tenhle park, vznešeně říká terénní vlna. Přitom jsem trošku škobrtla, tak jsem sebou řízla do kypré zeminy a znečistila si ještě bleděmodré džíny. Když jsem ale dosáhla vrcholu, vzepjala jsem se k výkonu, natáhla se na špičky a klackem zašmátrala ve věvích stromu.

Stačilo málo a černý sáček se snesl k zemi jako na povel a já se celá špinavá a udýchaná vrhla za ním, kdyby náhodou chtěl zase uletět. Teprve, když jsem se vítězoslavně vracela k hromádce našeho psa, vzpomněla jsem si na souseda, který moje počínání celou dobu vyjeveně sledoval. „Teda vy máte páru,“ obdivně ohodnotil můj výkon.

„Že jo,“ pyšně jsem odpověděla a shrábla bobek do pytlíku. Do koše jsem ho nesla s výrazem ministranta, který poprvé v životě smí třímat v ruce monstranci. Ty zablácený svršky i obuv mi za ten pocit vítezství stály! Tedy, přesně do té doby, kdy se sáček rozcapil a veškerý jeho obsah přistál na špičce jedné z mých blátem batikovaných bot...

„Do pr...,“ neudržela jsem emoce na uzdě, zatímco soused se neudržel smíchy. „Tumáte,“ podával mi balíček papírových kapesníků, abych se dostala z nehoršího. „Asi se vám ten pytlík roztrhl o ty špičatý větve,“ usoudil a smutně hleděl na to nadělení na chodníku. Nakonec jsem musela vzít zavděk papírovými erárními sáčky. Sice jich padlo víc, ale exkrement ve finále skončil tam, kde měl. Tedy alespoň to, co neulpělo na mých botách...