Náš Pepík patlá

"Pepík patlá," zmínila jsem se před babičkou našeho benjamínka. "Tak ať si jde umýt ruce, už bude oběd," zavelela moje matka, která stejně jako já ještě před pár dny netušla, že sloveso "patlá" je odborný výraz pro šišlání Pepíkova typu.

Logopedka Jolana Slabihoudková, která si přišla do školky vyzkoušet předškoláky, si u jména našeho syna udělala tři vykřičníky. Tři svislé čárky s tečkou pohřbily spolu s jejím pohledem mou mateřskou pýchu jedním šmahem i se sebevědomím. A hned do hromadného hrobu, protože seznam předškoláků s vykříčníky byl delší, než těch s fajfkou nike, kteří nikam nemusí.

Jsem špatná matka, přeložila jsem si její pohrdavý a zároveň shovívavý výraz, když došlo na naše příjmení. "Pepík neumí DEVĚT písmen," řekla, rozhlédla se po zástupu poněkud zkoprnělých rodičů a očima hledala viníka - mě.

Nejsem moc velká, takže jsem z davu netrčela, navíc mě ta ostuda místo fackování rovnou zadupala do podlahy. Hrůzou mi definitivně vyschlo v krku a a bála se polknout, abych nebyla slyšet. Rodiče se dívali jeden na druhého, rozhlíželi se, hledali mě očima. Chvíle potupného ticha se neuvěřitelně táhla.

"Tady ši," chytil mě Pepík radostně za ruku jakoby našel do páru kartičku v pexesu... a s obrázkem indiána, protože jsem v ten moment zrudla až za ušima.

"Dddo...," musela jsem konečně polknout, což mi vlastně zachránilo poslední zbytky reputace, protože by zřejmě jinak ze mě bývalo vypadlo "do prdele". Polkla jsem naprázdno a dořekla: "dobrý den."

"Aha!" řekla logopedka spokojeně, že záhada nemožné matky a jejího patlajícího syna je vyřešena. "Tak si promluvíme jindy o samotě, ano?" Nabídla mi tónem jeptišky, co zavítala na eldéenku. Zmohla jsem se jen na souhlasné přikývnutí.

"Chči plyč ža Feldou, je to škvělej peš," zatahal mě za rukáv syn, který si právě vzpomněl, že naši sousedi si včera pořídili nového psa. Byla to vítaná příležitost, jak se vypařit a cestou se zchladit studenou vodou z kohoutku dřív, než jsem se z pohledu Slabihoudkové stačila dozvědět, že jsem nikdy žádné děti rozhodně mít neměla.

První výuka probíhala k mému překvapení docela lehce. Autority jindy ignorující a nespolupracující Pepík se snažil. Vyplazoval jazyk na povel, opakoval slabiky po Slabihoudkové a rozbrečel se až když měl v rámci nácviku správného K kloktat vodu. Chtěl se nám chudák zavděčit, ale místo toho napřed vodu několikrát spolkl, pak ji vdechnul a rozkuckal se. Nakonec se rozbrečel ne proto, že by se mu něco vážného stalo, ale kvůli tomu, že nedokáže správně kloktat. Narozdíl ode mne je totiž můj syn ctižádostivý.

"Počebuju še vyčůlat," prohlásil po půl hodině a logopedka ho přes prázdnou čekárnu poslala do dveří proti její ordinaci. "A nech si klidně otevřeno," poradila mu, aby s námi v jemu cizím prostředí neztratil kontakt.

"Nebojte maminko, máme na to sice jenom rok, což je - přiznejme si - hodně málo času. Ale když s ním budete denně trénovat, zvládneme to," snažila se mě mezitím uklidnit. Věta: denně trénovat mi zněla v uších jako ozvěna, když se ze záchoda ozval Pepík: "Už še mi taky nafukuje, ža chvíli budu jako táta," halekal jak na lesy. Obě jsme se rozesmály a syn z radosti, že nás pobavil, pokračoval: "Já vám to ukážu, chčete?" Volal a s kalhotama na půl žerdi pochodoval za námi ke dveřím do ordinace. Nebylo pochyb o čem mluví.

Zachránila jsem situaci přískokem, rychle mu pomohla natáhnout džíny nahoru a odvrátila trapas. "To je dobrý Pepčo, snad až jindy, teď není čas, musíme domů. Půjdeš si před večeří pohrát s Ferdou?"